Norsko 7 - Norská večeře

Je pravda, že v Norsku je v zimě dost tma, mrzne až praští, sněží, dují větry, jeden s přírodou bojuje po celý boží den. Ale pak přijde večer, prostře se stůl, zapálí svíčky, přijdou hosté a báječná hostina může začít.  

Zdálo se mi, že jsme jeli sotva půlhodinku a najednou jsme se ocitli zpět na mýtině, ale planinu jsme brázdili skoro dvě hodiny. Ani se mi nechtělo věřit, že jsme zase zpátky. Rozjařeně slézáme ze saní a sdělujeme si dojmy. Nejvíc hlaholí můj choť! Všem musí vyprávět, jak si myslel, že za každou cenu musím být první, když jsem ho předběhla, ale pak jsem spadla do hlubokého sněhu, dvakrát! a jemu museli připnout mého psa navíc, ale o to víc si tu bezva jízdu užil! Chápu jeho živočišnou radost, ale ještě chvíli se tady bude kasat a hodím mu na hlavu kus ledu!

Sáně jsou seřazené, psi odstrojeni a znovu připoutáni.  Budou tady i spát. Připadá mi to hodně tvrdé, ale ti psi jsou taky tvrdí. Teď je sezóna, když skončí, majitel je převeze na "letní byt". Na moji typicky středočeskou otázku, jak se třicet huskyů venčí, se mi dostalo odpovědi sice zdvořilé, nicméně jisté veselí se přehlédnout nedalo: "Oni jsou v oboře s lesem, tam je nikdo venčit nepotřebuje!"

Tak ještě poslední pohlazení, já jsem se tedy těm svým musela hodně omlouvat, poslední pohled,  začíná se šeřit, psi tu budou sami spát. Kolik tak může být stupňů? Jsme tak rozpálení,  že odhadujeme kolem nuly, ale ejhle, Dagmar se nám směje, je mínus patnáct a začíná přituhovat.

A vůbec Dagmar! V nejdramatičtějších okamžicích se mi najednou ztratila, chytrolínka jedna, a pak čile vyskočila ze saní šéfa. No to se jí to jelo! "Jen si nemysli, taky to není úplně jednoduchý, musíš se naklánět s ním a klidně můžeš vypadnout!" Tak milá Dagmar, to´s měla dost kliku, že jsi nejela se mnou!

Loučíme se a děkujeme. Chceme platit, ale projeli jsme se na pozvání Dagmar, šamana Ronalda a jeho ženy Beáty. Prosím ještě o povolení o zážitku napsat blog, ale samozřejmě a čeští turisté tu jsou vítáni, takže, přátelé, kdybyste se náhodou chtěli projet s pejsky, přijeďte do Sjoveganu, a nebojte, sněhu je tu dost a padá se do něj celkem měkce!

Vracíme do domu, kde se převlékáme. Je tu parta mladých lidí, také v těch našich kombinézách, to jdou jezdit na noc? Ale ne, jdou krmit a uklidit hovínka. To si pejsci zaslouží, avšak ta noc venku, brr, raději nemyslet!

My nasedáme k Dagmar do auta a jedeme k Patricii a Antonovi. Snažím se alespoň trochu uhladit zježené vlasy, žije se tu tedy rychle!

Anton žije s Patricií na okraji Sjoveganu v rozlehlém rodinném domě s krásným výhledem na fjord. Mají dohromady čtyři děti, ale ty už mají vlastní rodiny. V jejich nepřítomnosti je rodičům nahrazuje neuvěřitelné množství fotografií, vystavených snad ve všech místnostech. Interiér je velice útulný a jednoduchý. Velká otevřená kuchyň a na ní navazující jídelní kout s obrovským stolem. Prostorný obývák hned se dvěma posezeními, pak menší pokojík televizní, kde Anton sleduje sportovní přenosy.

Na odházené příjezdové cestě stojí dvě auta. Arve už dorazil z práce a uvnitř je ještě jeden pár. Peter je inženýr a pracuje v ropném průmyslu, Eva pracuje jako zdravotní sestra v místním domově důchodců. Jeli jsme několikrát kolem, je to rozlehlá třípatrová stavba. Dagmar mi vysvětlila systém. V posledním patře bydlí lidé, kteří jsou soběstační. Mají tam něco jako garsonky. V prostředním jsou klienti s omezenou pohyblivostí, ale více méně zdraví. A v přízemí žijí, či spíše dožívají nemohoucí. Je to logické a praktické uspořádání, nicméně se dovedu vžít do situace obyvatel, musí být asi trochu ve stresu z možnosti být přemístěn do nižšího patra. Dům však vypadá pěkně, jako všechny ostatní domy je postaven tak, aby ze všech oken byl výhled na fjord, a okolí je krásné.

Zařízení je státní. Všichni obyvatelé bez rozdílu výše důchodů platí stejných osmdesát pět procent, přičemž všem jsou poskytovány tytéž služby. Další důkaz rovnostářství norské společnosti. Když jsem se Dagmar ptala, jestli jsou všichni Norové se stávajícím systémem spokojeni, odpověděla, že spíše ano, nikdo neremcá.

Rovnostářské tendence v norské společnosti mají zřejmě původ v jejich pohnutých dějinách, kdy hladomor, nemoci, chudoba a ztráta nezávislosti na dlouhá staletí decimovaly populaci a vyhladily anebo vyhnaly do emigrace místní šlechtu a elitu vůbec. Norové jsou velmi hrdí (Dagmar mě rovnou upozornila, že nemají moc rádi kritiku, nakonec, kdo ji zbožňuje?), ale určitým příjemným způsobem, jsou neokázalí a velice pohostinní. Bez reptání platí svých až čtyřicet procent daní, nepozastavují se nad tím, že platy dělníků, farmářů a třeba lékařů, učitelů nebo vědců se zase tak dramaticky neliší. Z toho ovšem pramení, že si většinu věcí na svých domech dělají sami, od natírání zdí až po péči o pozemky. Je v podstatě nemožné, aby si zaměstnaná lékařka s rodinou najala výpomoc v domácnosti, nezaplatila by ji. A načerno to prostě nejde, stát má nad příjmy a výdaji svých občanů takový přehled a pokuty za neplacení jsou tak drakonické, že na nějaké postranní rejdy nikdo ani nepomyslí.

 Nemyslím však, že by norští občané chtěli svůj stát podvádět. Korupce je minimální, a proto je důvěra ve státní orgány poměrně vysoká. Za těchto okolností se nikdo ani nepozastavuje nad tím, že stát je vlastně všude. V odlehlých severských oblastech, kde se dají pěstovat tak leda lišejníky a kam zatím moc turistů nejezdí (což je škoda, protože příroda je tady úchvatná!) stát ve svém aparátu zaměstnává mnoho místních. Pracují jako ošetřovatelé v domovech důchodců, v nemocnicích a na úřadech.  Mohlo by se zdát, že jde o umělou zaměstnanost, ale co je horší?  Vytvářet třeba i nadbytečný státní aparát anebo nechat tyhle bohem zapomenuté kraje vylidnit?

 Nevím, nejsem ekonom ani filozof, ale na mysl mi přišel příklad Šluknovského výběžku u nás. Znám ten kraj dobře, bydlely tam obě moje babičky a dodnes tam žije část rodiny. Hned po revoluci se tam objevilo několik "podnikatelů", kteří za vydatné pomoci bankovních úvěrů skoupili místní podniky, doslova je vybrakovali a zmizeli i s půjčkou i s lupem někde v exotickém ráji. Anebo se třeba i nechali zavřít. Pro místní to bylo v podstatě fuk, přišli o obživu. Není však snad ve státním zájmu, aby i v okrajových částech země žili lidé a hlavně měli z čeho žít? Aby tam fungovala civilizovaná společnost tak jako ve městech? Anebo to prostě přenechat neúprosné logice neviditelné ruky trhu, však ono tam venku pár zoufalců vždycky zůstane?

Přemýšlím o tom, zatímco jsme se usadili kolem stolu. Pozoruji společnost, můj muž konverzuje s Peterem,  Eva se zatím trochu ostýchá a Anton s Patricií se činí v kuchyni. Přichází první chod. Jsou to přírodní tulení řízky. Nikdy jsem tuleně nejedla, maso je vláčné, protože je hodně tučné. Je to moc dobré. Po našem dobrodružství máme všichni veliký hlad, maso i brambory rychle mizí. Ale to už Anton přináší další mísy. Na jedné jsou veliké kusy zeleniny, mrkve, kedlubnů a tuřínu. Bramborová zapečená kaše, bifteky z losího masa. Moje sousedka Eva mi vybírá největší a nejlepší kusy. Začínám se potit. Avšak ještě není konec, na stůl přichází losí roláda, dostávám mlýnské kolo masa a všechno to zhltám!

Proti mně sedí drobná Dagmar a též se činí, to mě trochu uklidňuje. Právě se rozproudila debata o vojenské službě. V Norsku je povinná, což je možná ovlivněno přímou hranicí s Ruskem. A je povinná pro chlapce i dívky. V rámci rovnosti pohlaví jsou nejen pokoje v kasárnách smíšené, dívky a chlapci spí pohromadě, ale i sprchy, což už mi připadá poněkud za hranou. Systém je zajímavý, pozvánku na vojnu nedostává z daného ročníku každý, probíhá jakýsi výběr, jehož podstata mi není úplně jasná. Zajímavá však byla reakce stolovníků. Zatímco česká maminka dvou dcer Dagmar se tváří poněkud rezervovaně, norský tatínek dvou synů je přímo nadšen. Starší syn vojenskou službou právě prochází a mladší by tam rád. Je to prý vynikající základ pro budoucí kariéru, v norské společnosti je absolvovaná vojenská služba velmi oceňována. Já se spíš přikláním k názoru Dagmar, ovšem náš pohled na tuto záležitost je zřejmě hodně ovlivněn neblahými zkušenostmi kamarádů z dob vojenské služby socialistické.

Naštěstí než stačím sdělit svůj názor, přináší Anton velikou skleněnou mísu. Je plná nějaké červené kaše. Typický norský moučník - rozvařené sušené švestky s trochou cukru a polité hustou sladkou smetanou, norskou, jak jsem byla hrdě upozorněna Antonem. Ještě před chvílí bych přísahala, že za moment prasknu a jíst zase začnu až za tři dny, jenže přece nemohu hostitele urazit, takže si vezmu aspoň malou mističku. Je to vynikající! Chuť lehce navinulých švestek se dokonale mísí s vynikající smetanou (norskou!).  Takže jednu malou mističku a pak ještě, vážně nechci nikoho urazit. Ale asi tady dneska umřu.

Po večeři nám nabídl Anton norskou živou vodu, akvavit. Dobře chutná a i když jsem si myslela, že z přejedení každou chvíli omdlím, za chvíli mi bylo hej. Tak hej, že jsme ještě spráskali talíř speciální šunky z jehněčího, vynikající, dlouho zrající! Nakonec, máme za sebou vskutku perný den!

Sedíme ve staromódním obýváku a povídáme si. Anton je nesmírně milý, přemýšlivý člověk. Jako potomek rakouského vojáka naverbovaného wehrmachtem a Norky určitě neměl jednoduché dětství a mládí, ale není v něm ani stín nějaké zatrpklosti nebo zášti. Sedí spokojeně se svou milou anglickou ženou Patricií v jejich velkém domě plném obrázků dětí a vnuků, rodiny rakouskéké a rodiny anglické. Hned po večeři jsme podnikli s Patricií  exkurzi  po těch fotkách, ale přiznám se, po shlédnutí  snímku patnácté sestřenice z druhého kolena jsem tak trochu ztratila přehled.

Plánujeme jejich návštěvu v Čechách. Mluvíme hlavně o Praze, Českém Krumlově, Karlštejně. Copak byste si přáli ještě vidět?

"No, jedno přání bychom měli, viď, Patricie?" Antonovi se zajiskří v očích.  "Ano, ano, to bychom moc chtěli zažít!" zasní se Patricie.  "My bychom si někde chtěli utrhnout ovoce přímo ze stromu. To musí být krása, chodit po zahradě a trhat třeba jablka!"

Přiznám se, trochu těm Norům závidím. Psí spřežení, nádherná příroda, čistý vzduch, čistá voda, čistý sníh.  Důvěra ve stát. Jenom ta jabka jim chybí! Takže jdeme shánět ovocný sad!