Gabon 13 - Smutek u Pygmejů

V Čechách předpokládám, že někam jedu a také tam dojedu ve stejném dopravním prostředku. V Gabonu jsem zjistila, že tomu tak nemusí být vždy. A co? Však ono to nějak dopadne!

Ráno se probouzím brzo. V pokoji je buď nesnesitelné horko anebo zima, to záleží na tom, jak dlouho jsem schopna vydržet hlasité klapání klimatizace a snášet studený zatuchlý vzduch, který z ní proudí. Asi by potřebovala vyčistit. Nechce se mi ještě vstávat, pozoruji jemný obličejík spícího Péti a myslím na náš dnešní program.

Dnes máme jet do města Minvoul v rezervaci Minkébé za Pygmeji. Poveze nás tam Alain, manžel sestry Johanny Joel.  Alain je učitel na střední škole, je vysoký a hodně mi připomíná jednoho mého bratrance. Co připomíná, je to doslova jeho kopie, jen je černý. Navíc je zrovna tak šarmantní, podnikavý a veselý.

Za Pygmeji pojedeme bez Valentine a Nadji, ty  dnes opouštějí hotel a stěhují se do domu za rodinou. Zatímco se loučíme na dvoře, přijíždí Alain ve své proklatě nízké toyotě. Cožpak o to, auto je to pěkné, pohodlné, avšak viděla bych ho spíše v nějaké evropské metropoli a nikoli na cestě pralesem do Minkébé. Ale darovanému koni slušný člověk na zuby nehledí, že.

Opouštíme Oyem a zase se noříme po starém známém hrbolamu do pralesa. Zdá se mi, že tady je trochu jiný než mezi Port Gentil a Ombouyé, jiné stromy, jiný typ vesniček. Shluky domků se drží víc pohromadě a leckde jsou vidět i školní budovy. Také technika staveb je jiná. Chatrče jsou postaveny z jakýchsi malých cihliček splácaných ze slámy a bláta a pak "omítnuté" také blátem.

Za chvíli v houštinách mizí i poslední domeček a my kodrcáme po děsné cestě úplně sami. Nikde žádné auto, jen tu a tam nějaký muž nebo žena, táhnoucí otep dříví. Někde poskakují v korunách stromů malé opičky, ale jsou příliš hbité na fotku a Alain s námi navíc uhání, jako by nás ukradl. Na můj nesmělý dotaz ohledně poměrně nepraktického typu auta mi rázně odpoví, že cesta je dlouhá a my máme před sebou velmi bohatý program.

Alain je vzdělaný a vypráví mi o škole, o Oyemu a o historii Gabonu. V rodině není zrovna oblíbený, všichni se k němu sice chovají zdvořile, ale cítím jakýsi odstup, chybí tu však ona vřelost, tak typická mezi ostatními. Což mě překvapuje, poněvadž nás vzal na tenhle výlet, což je milé, a navíc přibližně po dvou hodinách jízdy zastavuje a vytahuje z kufru auta cestovní lednici plnou jídla a pití. Připravíme sendviče z pravých francouzských baget, vakuované šunky, sýrů a paštik. Je to trochu divné, stát uprostřed újezdu v gabonském pralese a jíst takhle evropsky pěkně nezdravě. Pokračujeme minimálně další dvě hodiny, než konečně dojedeme do Minvoul.

Minvoul je město poblíž kamerunských hranic. Jak je velké vůbec nekážu určit, protože je roztažené na zvlněné náhorní plošině. Je poměrně malebné, je tu dokonce několik celkem pěkných budov, policejní stanice, středisko přírodní rezervace, rezidence starosty, kostel s farou, pygmejské centrum, nyní bohužel zrušené. Ostatní domy jsou obvyklé jednoduché, různě sbité domy a chatrče.

Alain zastavuje na travnatém plácku, z jedné strany ohraničeném dřevěnými boudami a z druhé docela rozsáhlým smetištěm. Vystupujeme z auta, ani se nestačíme protáhnout a už musíme nastoupit do džípu, řízeným Alainovým známým, pracovníkem rezervace. Jedeme chvíli městem, pak nějakou travnatou stezkou, kolem křoví a stromy, nic jiného vidět není. Zastavujeme před dřevěnou boudou na neupraveném palouku a konečně vystupujeme. Než se stačíme rozhlédnout, přistoupí k nám několik mužů.

Usmívají se a zvědavě si nás prohlížejí. Což je vzájemné, nevím jak ostatní, ale já jim docela neomaleně civím do obličejů. Něco mi tu nehraje. Pomalu mi dochází, co. Vypadají totiž úplně jinak než ostatní gabonská populace. Mají úplně kulaté hlavy a kudrnaté vlasy tak kratinké, že skoro nejsou. Kulatá očka se zdají být malinko našikmená. Ale co je velice, velice zvláštní, jsou jejich nosy, jsou totiž dlouhé, mnohem delší než nosy jiných Afričanů. A navíc mají poměrně úzké rty, což je tady taky zvláštnost. Pygmejové.

Došlo mi to až po chvíli, protože jsem si původně myslela, že Pygmejové budou malincí lidičkové, asi něco jako Hobiti. Tak to tedy nejsou. Je pravda, že trochu menší než já jsou, ale při mých sto sedmdesáti centimetrech to zas tak markantní není. Pobíhají kolem nás, něco brebentí, prý je to dialekt jazyka fang mwai, ovšem nám to může být dost jedno, fang nebo mwai, rozumět se nedá ani slovíčku.

Naštěstí většina z nich mluví obstojně francouzsky. Gesty i slovy nás zvou po pěšině dál k jakési  hradbě z křoví. Trvá to dost dlouho, než jsme se k ní přes vyježděné koleje a kaluže dostali. Pak už musíme pokračovat husím pochodem úzkou stezkou v hustém porostu. Nevidíme ani nebe, rostliny tvoří neprostupnou klenbu i nad našimi hlavami.

Najednou se před námi rozevře pohled na prostornou louku. Kolem dokola je obklopena pralesem. Po  naší pravici hned před palmami stojí rozlehlý otevřený přístřešek, podepřený několika na hrubo otesanými kůly, udusaná hlína místo podlahy. Stěna je jen vzadu, podél ní je narovnáno množství hliníkových hrnců a pánví. Je tu pár lavic a jednoduchých stoliček. Různě na nich posedávají většinou ženy, množství dětí nejrůznějšího věku pobíhá kolem. A zatímco muži se nám snaží pořád něco sdělovat, ženy nám nevěnují žádnou pozornost.

Jde mi z toho hlava kolem, málem jsem přehlédla velice zvláštní chatrč hned vedle stezky v houští. Vypadá jako veliký kulatý stan, jenže konstrukce není z kovových tyčí, ale z pružných větví a hladké stěny jsou z umně naskládaných palmových listů, k větvím jsou přivázány nějakými provázky, které nejsou provázky, ale liány.      

Všichni se zastavujeme před kulatým nízkým vchodem do stanu, pardon do chatrče. Chování Pygmejů se v mžiku mění. Zcela nekompromisně se se založenýma rukama postaví před otvor a tvrdí nám, že toto je posvátný dům jejich společenství a žádný cizinec tam nesmí byť jen nahlédnout. Alain se upřímně podiví a docela netaktně  prohodí, že ještě před měsícem byl vstup volný pro všechny a o žádném tabu nebyla ani řeč.

V ten moment se mluvčí skupiny lišácky usměje a praví, že za jistých okolností by se o porušení zákazu mluvit dalo. Velmi záhy se projevilo, že tyto jisté okolnosti představují přibližně deset tisíc franků. Alain se začne ošívat a chce smlouvat, mně je to však trochu hloupé a tak prostě zaplatím, čímž šéfíka trochu vyvedu z míry. (Laskavý čtenář zajisté odpustí tuto připomínku, ale sto afrických franků činí zhruba čtyři koruny).

Když se kluci ujistí, že peníze opravdu dostanou, radostně všichni naskáčou do chatrče a živě nás zvou dovnitř. Je tu překvapivě útulně. Palmové listy přeměnily prudké sluneční paprsky v tlumené příjemné světlo a kupodivu tady vůbec není horko. Uprostřed dokonce můžeme stát vzpřímeně a navíc je tu i dost místa. Dříve tu bylo takových chatrčí několik a v každé z nich žil jeden rodinný klan, což tady zřejmě představuje mnohem víc osob než u nás.

Po chvíli vylézáme ven a znovu do nás udeří vedro. Vůbec nechápu, na jakém principu to ve stanu - chatrči funguje, stojí na plném slunci a přesto je tam příjemně. Pokračujeme po louce na druhý konec. Pánové jsou čím dál rozjařenější. Zmocnili se mého syna, neustále mu tisknou ruce a nám ostatním připadá, že se vůbec nemohou nabažit jeho přítomnosti. Vyprávějí mu o svém životě a co se dozvídáme, vůbec není veselé. Jejich kmen žije na území rezervace, která je pod ochranou gabonského státu. Což je chvályhodné, ovšem tato ochrana též znamená, že stát Pygmejům značně omezuje přístup do pralesa, a to značně komplikuje jejich tradiční způsob života, založený právě na využívání všeho, co jim prales může poskytnout. Kolem louky je prý několik políček, která poskytují základní obživu, do lesa na lov mohou pouze několikrát do roka. Jsem moc ráda, že jsem nesmlouvala o cenu vstupného.

Za hovoru docházíme na druhý konec palouku. V bujné zeleni se rýsuje další stezka. Tentokrát se před ni Pygmejové postaví nekompromisně. Tam nesmí opravdu nikdo. Je tam před nezvanými zraky ukrytá svatyně a oni sami tam přicházejí tančit pouze jednou ročně. Žádám o povolení vyfotit alespoň stezku, místo skutečně působí dost zvláštně. Mlčky přikývnou a bez jakéhokoliv smlouvání  se rozestoupí. Překvapí mě to, byla jsem připravena zaplatit, co by si řekli.

Pomalu se vracíme nazpět. Péťa si tu našel kamaráda, chytá ho za ruku a chce si s ním hrát. Chlapec je o mnoho starší, řekla bych tak šestnáct let, ale Péťovy návrhy přijímá s úsměvem. Tuto vstřícnost starších dětí vůči mladším jsem pozorovala nejen u Pygmejů, ale v Gabonu vůbec. Dětské tlupy po všech městech i vesnicích byly vždy věkově různorodé, větší děti ty menší dokonce často nosí a zřejmě se o ně i dost starají.

Začíná pršet, ale z deště si tu nikdo nic nedělá. Pořizuji ještě pár fotek našich průvodců. Jsou veselí a legračně pózují, ale mně začíná být trochu úzko. Uvědomila jsem si, že z některých je trochu cítit alkohol.  Míjíme přístřešek, sedí v něm několik žen. Na rozdíl od mužů jsou naprosto netečné a nevšímají si nás. Jedna sedí osamělá a hledí do pralesa. Je mi to hodně trapné, ale vyfotím ji. Lhostejně se na mě podívá a zase se otočí zády. Loučíme se s muži a mizíme v zeleném tunelu. V tom momentě výbuch smíchu za námi rozechvěje vzduch. Muži zřejmě oslavují nenadálý výdělek. Jestlipak z něj něco uvidí i jejich ženy a děti?

Náš průvodce už čeká v autě. U dřevěné boudy stojí tři malé děti a pozorují nás. Jsou tak roztomilé! Také Pygmejové. Fotím je a do malinkých ručiček jim tisknu drobné. Prohlížejí si mě tmavýma smutnýma očima, na penízky ani nemrknou. Připadám si teď jako nějaká otřesně pitomá koloniální nána, co mezi domorodce rozhazuje drobné. Nastupuji do auta a na našeho řidiče se raději ani nepodívám, nechci vědět, co si asi myslí.        

Kupodivu nás ještě provezl po městě, ukázal nám všechny významné budovy a pěkně se s námi rozloučil. Nastoupili jsme do Alainova auta a on nás odvezl do celkem výstavného hotelu. A tam jsem pochopila, proč Alain někdy leze rodině na nervy. Zatímco my jsme na dvoře hotelu dojídali zbytky z lednice, milý Alain přivedl nějakého pána, bratrance prý, vytáhl tlusté desky s tím, že ještě musí něco vyřídit a oba odešli.

Nechali nás čekat pěkně dlouho a nám konečně došlo, o co jde. V Gabonu právě probíhaly komunální volby a náš milý Alain se v nich coby okresní funkcionář velice angažoval. Čili v  Minvoul absolvoval několik schůzek a já bloud myslela, že s námi jenom jede na výlet!

Nakonec jsme se konečně dočkali a mohli se vydat na zpáteční cestu. Tímto však naše kulturně politická mise z daleka neskončila. Milý agitátor Alain se zastavil téměř v každé okolní vsi, se všemi si potřásl rukou a rozdělil jakési dokumenty.. Pomalu jsme začínali být nervózní. Den hodně pokročil a za chvíli se začne stmívat. Zřejmě si to uvědomil i Alain a začal pospíchat. Svoji toyotu hnal nemilosrdně přes hory a doly tak dlouho, až se z ní začalo kouřit, nakonec škytla a zhasla úplně.

Vystoupili jsme z nebohého sedanu. Já to věděla, pomyslela jsem si, Alainův styl jízdy by se hodil tak leda na nějaký okruh v Monte Carlu, ale nikoliv sem. Tak co teď? Nebe začalo na západě rychle červenat. Samuel trochu brečel, Péťa pozoroval brouky v trávě a my dospělí mlčeli a přemýšleli, jak z té šlamastiky ven. Do Oyemu jsou tak dobré tři hodiny jízdy. Jsme na cestě, poslední domek poslední vesničky za námi, civilizace daleko. Kdyby se aspoň Alain tak přiblble neusmíval!

Trčeli jsme tam dobrou půlhodinu, Alain mezitím stačil obvolat manželku, které sdělil sladké tajemství, že jí zrušil auto, a kde se přibližně momentálně vynacházíme (v ten moment mě napadlo, že ubohá Joel pro nás snad pošle helikoptéru, či co), dále kontaktoval někoho ze své kanceláře, aby ho dopodrobna informoval o své tristní situaci a nakonec se spojil s mechanikem a vyjednal odvoz porouchaného auta. Ale co my? Už mi z jeho nepochopitelně bohorovného klidu pomalu začaly povolovat nervy.

Náhle se v zatáčce vynořilo něco jako mikrobus. A byl to mikrobus! Byla to prosím meziměstská hromadná doprava! Řidič nám zastavil, uvnitř seděla pouze jedna naparáděná dívka, naložil nás se všemi saky a paky a vyrazili jsme. Alarmující stav vozidla jsme vůbec neřešili, hlavně že se to nějak pohybovalo! Dodnes nemám potuchu, jestli ten šílenec Alain věděl, že v tuhle dobu něco jezdí (vyloučeno to není, poněvadž z Minvoul pochází), anebo je to prostě takový roztomilý klikař.

Do Oyemu jsme dorazili za hluboké noci. Vynesli jsme spící kluky, všechna zavazadla a pěkně poděkovali řidiči, že nás tak příhodně nabral.

"Ale není zač, dva tisíce franků. Za každého!"

Jistěže, jistěže, hlavně že jsme tady! Zase ukládám spícího hrdinu Péťu, druhý hrdina je tentokrát taky tuhý, Zapínám klapálku klimatizaci a po sprše hups do postele. Zážitků mám plnou hlavu, ale jedno je jisté - Alain je fakt trouba! 

PS: Mám mnoho krásných fotografií z pygmejské vesnice, ale za živého boha se mi je nepodařilo uveřejnit. Pokusím se příště.

Gabon 13