Gabon 8- Dobrodružství v pralese

Nakonec se nám do hotelu podařilo z výletu dostat, i když náš člun začal v polovině zátoky trucovat. Poslední projížďka po Omboué, poslední večeře a nazítří odjezd. Prodíráme se pralesem a myslíme, že už všechno známe.Ale ouha! 

Do našeho hotýlku jsme se vraceli ponoření každý do svých myšlenek a nacpaní v těsné kajutě člunu, protože se déšť změnil v prudkou přeháňku, navíc doprovázenou pořádnou bouřkou. Moc příjemné to nebylo, náš kapitán s námi letěl, jako by nás ukradl, venku to pěkně hučelo a v motoru to podle mého soudu dost podivně škrundalo. Najednou s námi ten dobrý muž prudce zatočil, až jsme popadali na jednu stranu, motor dlouze zavyl a rozhostilo se zlověstné ticho.

Pomalu jsme se rovnali a papá André vystrčil hlavu z našeho nedobrovolného úkrytu. Bouře naštěstí ustala a také déšť se zmírnil na snesitelnou míru, takže nám kormidelník-kapitán dovolil vylézt na palubu. Naše loď se zastavila asi dvě stě metrů od pobřeží a ať se snažil, jak se snažil, už se mu ji nastartovat nepodařilo. 

Byla to pěkná otrava. Slunce se pomalu blížilo k obzoru, a to už jsem věděla, jakmile za ním zmizí, rozhostí se tma a tady na moři to teda bude pořádná tma. Smutně jsme se vrtěli na svých sedátkách a přemýšleli, co dál. Kluci byli zatím v klidu, ale kdoví, jak dlouho to v tomhle stísněném prostoru vydrží. "A co kdybyste to zkusil znovu, někdy motor vychladne a pak třeba naskočí,"  snažím se, ale šéf mě neuznal  za hodna jediného pohledu a dál se s někým dohadoval po telefonu. No tak dobře, ale přece tady nebudeme takhle nečinně sedět až do tmy, krucinál. "Tak třeba já bych mohla doplavat na břeh, není to tak daleko, je teplo a moře je úplně klidný, plavu dobře, to bych zvládla. A támhle na břehu vidím nějakou chajdu a mají tam loďku, tak by nám mohli pomoct."

Tentokrát se na mě shovívavě podíval můj syn: "No mami, tam bych teda rozhodně neskákal, jsou tady totiž krokoušci, víš, a je jich tady prý celkem dost."

Najednou se mi náš člun zdá znepokojivě malý, těch přibližně čtyřicet centimetrů, jež nás dělí od hladiny, by určitě pro dospělého krokodýla nebyl žádný problém. V dálce nás bez povšimnutí míjejí velké lodě, no jo, ty mají jiné starosti, než zachraňovat ubohé trosečníky před strašnou smrtí v krokodýlích čelistech, a krucinál, slunce se nemilosrdně sune k obzoru.

Najednou se v dálce objeví malý motorový člun a rychle se k nám blíží. Jsou v něm dva muži, přirazí  k naší lodi, aha, asi nás dovlečou do přístavu, jenže oni mlčky vytáhnou veliký kanystr, mrsknou ho po našem kapitánovi a bez pozdravu odfrčí.

Jo ták, tak to motor může chladnout do aleluja, když není šťáva, tak to holt nepojede, to se můžem třeba rozkrájet! "Je to nezodpovědný floutek," pošeptala mi snacha Johanna do ucha. Jo, a blbec k tomu. Nakonec jsme se znovu rozjeli a po pár minutách jsme dorazili k dobře známému molu s přívětivým posezením a našemu milému hotýlku.

Poté co se trochu opláchneme a osvěžíme, navrhne André jet se projet po městě. Říká projížďka městem a mně hned naskočí typicky evropská představa, jako historické centrum, parky, úřady a podobně. Takže nic takového. Omboué je vlastně tvořeno jednotlivými domky skrytými za bujnou vegetací, palmami, zemědělskými plodinami, jež se však ztrácejí v záplavě dalších divokých rostlin. U domků rozezná jen zkušené oko místních políčko s maniokem nebo cukrovou třtinou. Pro mě to je pořád jenom nepřehledná džungle.

Rychle se stmívá, před chatrčemi ženy zapalují ohně, všude pobíhají děti, muži většinou sedí na zápraží a diskutují a všude kolem se popelí slepice s kuřátky a všechno to hlídají nadutí kohouti. Psů se po ulicích potuluje velké množství, ale jsou to ubohá stvoření a v Gabonu mají asi těžký život. Lidé je tolerují, asi se i najedí, ale nikdo si jich nevšímá a rozhodně to žádní mazlíci nejsou. Jsou velice plaší, pořád jako by někam pospíchají, ale kam, to vědí jen oni. Mnozí z nich jsou zranění, poskakují třeba jen na třech nohách. Jsem pejskařka a tohle mi rvalo srdce, ale nehladila jsem je, jednak jsem jim nic nemohla slíbit a jednak byli děsně špinaví a zrovna nevoněli.

Mám přísně zakázáno stahovat okénko, takže bohužel nemám z večerního Omboué žádné fotky. Město působí velice chudým dojmem, chatrče, vážní lidé, vážné děti. Trochu veselí jsme zahlédli kolem fotbalového stadiónu, který už také pamatuje lepší časy. Asi skončil zápas, po tmavé ulici se potulují skupinky rozjařené mládeže a jak jsou všichni tmaví a tmavě oblečení, je celkem těžké nikoho nesrazit. Míjíme spoře osvětlené krámky se smíšeným zbožím, řekl by našinec a malé bary, lákající k posezení.

Nejvíc života je na pobřeží. Světýlka obchůdků a náleven se slévají v jeden zářící pruh, kolem černočerná tma. André jede krokem, ale nezastaví. Je to zajímavé, já bych si klidně vystoupila a šla si tam dát skleničku. Vůbec nemám mezi místními pocit ohrožení, maximálně si nás se synem prohlédnou, ale nijak dotěrně a pak pokračují ve svých činnostech. Nikdy jsem tam nezažila nějaké obtěžování, nabízení nevyžádaného zboží. Gabonci jsou zdrženliví a hrdí, rozhodně se nehroutí z faktu, že se na ně přijel podívat nějaký běloch. Spíš jsem měla dojem, že sledují, jak se já, bílá babička, chovám ke svým namíchaným vnukům. Ti je ostatně zajímali z nás nejvíc, vždycky se k nim chovali moc hezky, prohlíželi si je s úsměvem a ptali se na původ taťky.

Po návratu večeříme na terase vynikající ryby, plantány, rýži, dušenou zeleninu, pijeme výborné víno. Kolem je černočerná tma, zase ševelí déšť a papá André se na mě obrátí:" A víš, že tenhle dům má spojení s Českou republikou?"     

Tak to vážně netuším, ale je to tak. V domě vedle našeho hotelu (jmenuje se Olako) žil docela významný gabonský politik pan Rendjambe a jeho bratr se za studií oženil s Češkou. Jeho paní nikdy v Gabonu nebyla, alespoň tak tvrdí místní. Manželé mají syna Amose Rendjambeho, který žije v Praze a jak jsem si našla na internetu, má tu taneční školu a je to podle všeho velice šikovný a pěkný mladý muž. Jeho nevlastní bratr, další syn pana Rendjambeho Issa, žije v USA a je poměrně známý spisovatel. A pak že ten svět není jedna velká vesnice.

 Snažíme se usměvavé Francoise - Josefine - Jennifer vyprávět o České republice, jenže ta roztržitě sbírá talíře a duchem je už určitě doma. Andrého upřímnou snahu o rozšíření jejích obzorů náhle přeruší hlasité plesknutí a srdceryvný výkřik našeho pologabonského prďoly. Na zem hned vedle jeho nožičky přistál šváb jak půl mé dlaně, takže spěšně opouštíme milou terasu a prcháme do pokojů s posledním doporučením Andrého, abychom je hlavně nezabíjeli, poněvadž prý pak děsně páchnou. Jako by na to měl někdo odvahu. Poté co zabarikádujeme s plačícím Péťou dveře, centimetr po centimetru prozkoumám pokoj, postele a koupelnu, je ochoten se osprchovat a jít spát. Stejně sebou celou noc pěkně házel.  

Druhý den ráno po opulentní snídani opouštíme Omboué. Auta jsou připravena a bezvadně vyčištěna, místní kluci se opravdu činili. Ještě nakoupíme v místním supermarketu dostatek vody a vyrážíme. Míjíme pobřeží, rozsáhlé tržiště s horami odpadků, kde se pasou slepice a kozy, odbočujeme směrem do vnitrozemí (ach jo, sbohem moře), za chvíli jsou za námi i poslední ubohé domky a tu se před námi rozevře širá savana. Ještě poslední pozdrav tohoto města, honosná hrobka, nevíme čí, ale působí tu jak z jiného světa a sbohem Omboué.

Teď už víme kudy, nespleteme se, kodrcáme se zase po té strašné cestě. Tentokrát jsem se odvážila oponovat šéfovi Andrému a posadila jsem se do auta k Valentine a Nadje. Tak v téhle staré dacii člověk skutečně ví, že jede. Vnímáme každičký hrbol a díru, a že jich tady je!

Po půl hodině cesty vjíždíme do pralesa. Jedeme skoro krokem, trochu vzadu dřímám a najednou mě probudí tupé nárazy na okýnko. Rázem jsem se probrala. Všude kolem auta se cosi rojí, lítá to děsně rychle, jednotlivé kusy narážejí do oken, trvá mi chvíli, než je rozeznám. Vypadá to jako světle zelené větší vosy, s obrovskýma zelenýma očima.

"Prokristapána, Valentine, co je to? Sežerou nás tu!"

"To jsou lesní divoké včely, " míní Valentine, pak se nakloní dopředu, chvíli to upřeně pozoruje a řekne:" Ne, to jsou mouchy tse tse. Já měla kamarádku, kterou popíchaly, to bylo děsný, ale prý se to dá léčit."

Tenhle nával informací mě zatlačil hluboko do sedadla. V duchu přemítám, co může být horší, jestli divoké včely nebo mouchy tse tse. Zaháním vzpomínky na všechny pitomé horory, které jsem já bloud kdy viděla. Hmyz mezitím úporně útočí na ubohou dacii. Začínám upřímně litovat svého bláhového nápadu vyměnit bytelné SUV za tuhle rachotinu. No alespoň děti se zachrání. Jedeme krokem, kolem jako naschvál nikde nikdo, no kdo by tady v téhle hrůze taky chodil, že, ale ani žádné jiné auto. Božínku, co když se tomu autu něco stane, je to vlastně zázrak, že se ještě vůbec pohybuje.

Ploužíme se tím děsem příšernou cestou a odporný, hrozivě vypadající hmyz na nás doráží s neztenčenou silou. Okýnka a plechy se zdají býti každou minutou slabší a nicotnější. Celé toto peklo trvá přibližně půl hodiny, čili celou věčnost. Až později jsem si uvědomila, že jsme nepromluvily ani slovo, jen jsme zíraly ven. Nadja se chudák úporně soustředila na cestu, aby ji projela co nejlépe a bez úhony. Po té nekonečné půlhodině roj začal  konečně poněkud řídnout. Do hodiny jsme se jich zbavili úplně, ale ještě i jednotlivci se snažili zuřivě dostat dovnitř.

  Projíždíme starými známými místy, pralesem magroví, check pointem na mostě, kde Valentine k mému úděsu koupí bednu děsně páchnoucích uzených ryb a naloží je do kufru ubohé dacie. Vzhledem k tomu, že se nesmějí kvůli hmyzu otvírat okna, auto se promění v jedoucí peklo. Projíždíme rafinerií a čínským staveništěm plným pilných malých lidiček, blížíme se k Port Gentille.

Moje zlaté krásné Port Gentille! Čisté moře, krásná pláž, dům Valentine a Andrého, hádavá Florence a můj útulný bungalov! Miluju Port Gentille!

Gabon 8