Děti za nic nemohou

Jsou to oběti konfliktu, ve kterém se normální smrtelník už ani nemůže vyznat. Ztratily své nejbližší, živoří v utečeneckých táborech. Buďme velkorysí, máme na to, padesát sirotků Českou republiku přece nerozvrátí. 

Ohromně by mě zajímalo, jestli těch potenciálních padesát sirotků kdesi v uprchlickém táboře vůbec tuší, co se tady v České republice kolem nich všechno strhlo. Zřejmě nikoliv, zcela jistě je trápí úplně jiné problémy.

A my jsme tady zatím semleli páté přes deváté. Poslanci na sebe pokřikují v parlamentu, obviňují se málem z velezrady anebo na druhé straně z egoismu. Najednou si plno z nich vzpomnělo na vlastní, rozuměj české sirotky, kteří přece potřebují naši péči především. Možná že celému procesu rozpomínání se na potřebné ještě nebude konec, třeba ještě přijdou na řadu opuštění staří lidé, postižení a možná i bezdomovci.

Jméno paní europoslankyně Šojdrové, jež se na opuštěné syrské děti rozpomněla tak nějak dost nešťastně zrovinka před volbami, dnes znají už asi všichni, i když nevím, nevím, jestli si při názorech většinové společnosti na imigraci nějak výrazně polepší. Inspirována pravděpodobně čerstvými událostmi ve Spojených státech s mexickými dětmi odtrženými od rodin, chce se obrátit na naši první dámu a manželku premiéra. Čímž je přivede do velikých rozpaků, poněvadž si dost dobře neumím představit, že by obě dámy nějak své drahé chotě dokázaly ovlivnit.

Pan premiér dupe nožkou a ne a ne a ne, sem nikdo cizí nesmí, nikdo z těch podezřelých zemí nás teda vyžírat nebude. To jako sorry, lidi, jo. Takhle sirotci ukrajinští, to je jiná, potenciální levná pracovní síla pro nenasytný masokombinát, téhle dobročinnosti by se ještě rozumět dalo.

Pan Kalousek je jednoznačně pro přijetí, ovšem zda je to velkým srdcem anebo snahou okopat kotníky pana premiéra, bůh suď. Lidovci snad ano, ale...za jistých podmínek, no, jako vždycky. Piráti, co se ještě tak úplně nenašli, lavírují podobně, přece jen pan Volič to většinově vidí jinak. V ODS se rozpoutal boj mezi poslankyní Němcovou a střelcem od boku, mladý pan Klaus v tom má jasno, jako vždycky ostatně. A že bizarní spojenectví komunistů, ANO a SPD si notuje, překvapí snad už jen málokoho.

Milí občané české republiky jsou zmatení a vystrašení. O islámu toho většinou moc nevíme, jenom jedno je jisté, nejsou s ním žádné žerty. (Sama jsem si párkrát díky své prostořekosti naběhla a už si dávám pozor). Zejména nám Čechům, ve víře vlažným, je tento mladší sourozenec křesťanství nesrozumitelný a cizí. Navíc strach opravdu vzbuzuje, atentáty zejména v blízkých evropských zemích, mrtví, zranění, najednou se nás to týká mnohem, mnohem víc než dřív.

Jenomže dávno předtím okupovali Britové Afghánistán, pak následovala ruská invaze, teď je tam NATO. A mnoho mrtvých. Irák, tyran svržen, ovšem nás ohrožující zbraně se nenašly, země v rozkladu a mnoho, mnoho mrtvých. Rozbombardovaná Sýrie, tisíce mrtvých. A co se dnes děje v Jemenu, nevíme.  Vyhladovělé děti, které už ani nepláčou a čekají na smrt. Jejich zemi bombarduje Saúdská Arábie, jeden z nejbližších spojenců USA.

Taky mám strach z atentátů, bojím se o děti, když někam letí. Jsem Evropanka a islám mě opravdu neoslovuje naprosto ničím. (upřímně řečeno, křesťanská víra též ne). Jenom si prostě nemyslím, že za všechny tyhle novodobé zlořády mohou zrovna ty osiřelé děti. Tedy přesněji řečeno, těch eventuelních padesát dětí. Jsou to ty samé oběti, jako můžeme být my. A jsem přesvědčena, že tenhle gordický uzel nedůvěry a nenávisti lze přetnout pouze velkorysostí. A kde začít, když ne u těch nejmenších, nejbezbrannějších?           

.