Politička, která nesložila ruce do klína

Madeleine Albrightová napsala knihu "Fašismus. Varování", jež nedávno vyšla v češtině. A já si ji nekoupím. Na můj vkus je paní exministryně trochu moc podnikavá. 

I když je červenec, o okurkách se v denním tisku zrovna moc nepíše. Naopak, čtenář neví kam dřív stočit zrak. Na drama H-systému? Na komedii parlamentní komise pro vyšetřování prodeje státního podílu OKD? Či je libo sledovat pitvání diplomových prací ministrů? Blížící se komunální volby a s nimi spojený výběr nového primátora Prahy?

Mě mimo jiné zaujala celostránková ukázka z knihy Madeleine Albrightové  "FAŠISMUS Varování". Poctivě jsem jí přečetla celou, tedy tu ukázku. Jedná se tak trochu o encyklopedický přehled fašistických hnutí a jejich vývoje, částečně doplněný hodnocením autorky. Jak jsem si dozvěděla v kratičkém doslovu, snaží se Madeleine Albrightová upozornit na hrozbu fašizmu, který nejen že přežil druhou světovou válku, ale "v současnosti představuje daleko vážnější hrozbu pro mír a spravedlnost než kdykoli po roce 1945." (Lidové noviny, 20.2018)

Že fašizmus nezmizel ze světa s Hitlerem a po norimberském procesu, je jisté. Autorka píše mimo jiné  o tom, že se uchytil díky vlně nadšení z nového směru, z nových vůdců, kterým lidé, zklamaní ze selhání tradiční politiky uvěřili. A to je podle mého soudu i dnes jeden z hlavních důvodů, proč volají po vládě silné ruky.

Zajisté je chvályhodný počin paní bývalé ministryně, že s odchodem z funkce nesložila ruce do klína a i nadále se angažuje. Jenže mně to tak trochu skřípe. Mluvíme-li o krizi politických systémů a elit v souvislosti s nárůstem extrémních hnutí, zajisté se nemůžeme vyhnout zmínkám o chování dnešních politiků, ať místních či těch světových.

Paní Albrightová zajisté patřila mezi světovou politickou elitu. Svoji kariéru, již bychom mohli nazvat brilantní, završila postem ministra zahraničních věcí USA. (Maně vzpomínám, jakou pýchu u nás vzbuzoval její český původ). Jako taková mohla dosti ovlivňovat světové dění, což také činila. Ne vždy však byly její kroky přijímány s pochopením. Její vysoká angažovanost v boji za nezávislost Kosova a prý hluboký obdiv a přátelství s Hashimem Thacim, navzdory velice znepokojujícím zprávám amerických i německých tajných služeb, "humanitární" bombardování Jugoslávie vzbuzovaly mnoho otázek.

Odpověď na ně je zřejmě obsažena v existenci společnosti Albright Capital Management, již paní exministryně vlastní. Tato společnost se velice angažovala v poválečném ekonomickém vývoji nového státu, zřejmě jim chtěla paní Albrightová poskytnout know- how, čili jak se to dělá v Americe.

Velmi úspěšně se expolitička účastnila privatizace kosovského Telekomu. Zlí jazykové tvrdí, že podmínky soutěže, poté, co odstoupil Deutsche Telekom kvůli takové prkotině, jako je nějaká korupce, byly ušity na míru právě její společnosti. No ale to jeden pochopit prostě musí, vždyť se tak angažovala! A  že následný prodej podílu v kosovské telekomunikační firmě Ipko  slovinskému Telekomu vynesl firmě nějakých dvacet miliónů eur, je už jen třešnička na kosovském dortíku.

Na obranu paní Albrightové nutno podotknout, že nebyla sama, kdo neodolal a chytil příležitost za pačesy. Wesley Clark, americký generál, který velel vojskům NATO při kosovské krizi, se zaměřil na místní lignitové doly. No když už tam byl...

Ono je to tak pěkné mluvit o demokracii, o právu, spravedlnosti a rovných příležitostech. Když to ale pak tak láká, všechno leží doslova na zemi, proč to nezvednout? Tak se leckdo sehne, i když riskuje do vyšpulené zadnice pár světových kopanců od nějakých křiklounů, jimž se ovšem takové příležitosti nikdy nedostane. Co je pak po nějakém Thacim? Prý drogy, zbraně, mafie, zločinci, nájemní vrazi. Carla del Ponte cosi vykřikovala o obchodu s orgány mladých zajatých Srbů. Na demokracii je pěkné, že si každý může napsat a žvanit co chce, avšak obchod běží dál.

Udělala jsem tu chybu, že jsem se začetla na internetu do těch nešťastných událostí na Balkánu. Tolik krutosti a hrůzy na obou stranách! Takže knížku paní Albrightové si nekoupím. Z její analýzy světového vývoje by se mi totiž mohlo udělat hodně zle. V jednom pravdu však má, nebezpečí fašizmu nezmizelo, naopak narůstá. Lidé se stávají velice skeptičtí a přestávají důvěřovat své volené reprezentaci. Systém hledání nejmenšího zla se jaksi neosvědčil, zvolené nejmenší zlo hned naroste, ve společnosti narůstá pocit bezmoci. A čípak je to taky vina, co myslíte, paní Albrightová?