Paříž tleská české muzice

Dne 16. dubna se v Paříži uskutečnil koncert ke stoletému výročí založení Československa. A byla to oslava vskutku velkolepá! 

O Pařížanech je všeobecně známo, že jsou poněkud nepříjemní, až arogantní. Tvrdí to hlavně obyvatelé ostatních francouzských departementů. Jednou mi jeden mladík z Bretaně řekl:" Pařížan se všude chová jako doma, ale v Bretani jsem doma já!"

Něco na tom šprochu je, taky jsem už s nimi zažila leccos. Nicméně když manžel musel náhle odjet na krátkou služební cestu právě do Paříže a nabídl mi, že můžu s ním, neváhala jsem ani chvilinku. A dobře jsem udělala.

Naposledy jsem tam byla asi před pěti lety. Bylo to v zimě a možná proto se mi lidé zdáli tak trochu zamračení až nerudní. Takže ani nyní jsem neočekávala žádné vřelé jednání, ovšem opak byl pravdou! Dost ulic je sice rozkopaných a v centru panuje v dopravě na první pohled naprostý chaos. Na druhý však vnímavému pozorovateli nemůže ujít, že i přes to šílené množství aut proplétajících se za častého troubení přes kruhové objezdy a přechody, které ctihodní měšťané přecházejí suverénně na červenou a zhusta se jen tak tak vyhnou početným mopedům a kolům, tu existuje něco jako jistý řád. Rozhodně za našeho krátkého pobytu se nic nikomu nestalo, i když to považuji za malý zázrak.

Z letiště jsme jeli do centra přes hodinu a usměvavý taxikář z Haiti nás seznámil se svou teorií dalšího světového vývoje a jen tak mimochodem nás nepřizabil, jak se snažil najít nejméně ucpanou cestu k našemu hotelu. Když jsme konečně dorazili na místo, ochotný majitel kavárničky naproti hotelovému vchodu nám pomohl vytáhnout zavazadla z kufru a dokonce je odnesl až na recepci. Odkud jste? Z Prahy? Nádherné město, byl jsem tam, chtěl bych se vrátit. A takhle to pokračovalo během celého našeho pobytu, na ulicích, obchodech, v restauracích, malých kavárničkách, všude milí, úslužní lidé, no skoro jako u nás!

V Paříži mě ohromně baví sedět venku přímo na ulici, popíjet kafíčko nebo sklenku vína a pozorovat ten rumrajch kolem. Tolik národností, barev a hlavně stylů! To mě bere nejvíc, okukovat ženy a dívky, co nosí a hlavně, jak se nosí! Francouzky rozhodně nejsou hezčí než Češky, i když pár vyslovených krasavic jsme tam potkali, ale něco na nich je, vládnou jakousi ženskou samozřejmostí, s jakou oblékají všechny ty blůzičky, sukýnky a barety v někdy celkem divokých kombinacích, ale většinou je to zajímavé a šik. Rozhodně nejsou otrokyně žádných stylů a směrů, každá si módu uzpůsobí podle svého bez ohledu na lifestylové magazíny. Čímž se liší třeba od takových Japonek, které lze letos kromě šikmých očí naprosto bezpečně poznat podle hnědých trenčkotů.

Vlastně až v polovině pobytu jsme si uvědomili, že tu nedávno došlo k teroristickým útokům. Život jde prostě dál, ranní kávu přinese Filipínec, v obchodě obsluhuje majitel v jarmulce a krámky s úžasným výběrem ovoce a zeleniny jsou tradičně čistě arabskou záležitostí. Do toho houfy turistů z celého světa.

Po krásném barevném dni jsme měli tu čest zúčastnit se koncertu na počest stoletého výročí založení Československa, který organizovalo české velvyslanectví v sále Cortot Paris. Hlavním protagonistou byl Kryštof Mařatka, všestranný hudebník a skladatel, působící ve Francii.

Nejsem znalec soudobé vážné hudby a přiznám se, úvodní tóny mě uvrhly do lehkého zmatku. Jenže pak mě jakási magie vtáhla do snového světa "báchorek", to bylo téma první a třetí části. Prostřední byly Dvořákovy Dumky, panem Mařatkou upravené pro klavír, klarinet a violu. Chvíli zádumčivé, přemýšlivé tóny střídaly divoké melodie snad staroslovanských pohanských tanců a zcela opanovaly zhýčkané pařížské publikum. Pan Mařatka si diváky naprosto podmanil jednak zasvěceným výkladem o lidové hudbě a nástrojích a pak naprosto strhujícím způsobem předvedl hru na nejrůznější pastýřské flétny, i na dutou kost! a vše geniálně zakomponováno do původní skladby složené právě při příležitosti tohoto slavnostního večera.

A nakonec ti lidé, kteří si vystáli dlouhatánskou frontu, povstali a aplaudovali ve stoje, okouzleni a zahlceni tím podivuhodným atakem slovanství, tou v pravdě úžasnou oslavou sta let existence našeho moderního státu. A my jsme tam stáli mezi nimi a zalykali jsme se pýchou velikou! Vida, vida, přislušník národa "odněkud z východní Evropy", jak Francouzi s oblibou nazývají vše, co se nachází mezi Německem a Ruskem, je zvedl ze židlí a možná je i donutil se zamyslet nad touhle pro ně poněkud odlehlou zemí.  

A vůbec mi v tenhle moment ani na mysl nepřišlo, co pan prezident a kam měl jít a nešel a kam naopak šel a neměl, co pan premiér v demisi, a co KSČM a SPD a ČSSD a ODS a Kalousek. Teď to bylo úplně nedůležité. Důležitá byla nádherná hudba a celý slavnostní večer. Tohle výročí nikdo z přítomných určitě nezapomene, a to jsme si prosím nevyslechli ani jedno politické moudro!