Katolička ze mě už asi nebude

Asi mám hodně zkreslené představy o úloze katolické církve ve společnosti. Co se zdálo jako slibná budoucnost za pana arcibiskupa Tomáška se teď  ztrácí v nedohlednu. Církev svoji budoucnost holt vidí někde úplně jinde... 

Na detaily jednotlivých oslav sedmnáctého listopadu si už asi vzpomene málokdo, jedno však mají společné: vzedmuté emoce, vzpomínky stále živé a velký zájem veřejnosti. Politiků též, žádný  neopomine tuto příležitost, aby se prezentoval naživo a navíc před početným publikem.

Neodolal ani šéf SPD, pan Okamura. Zřejmě posílen volebním úspěchem, rozhodl se vzít to letos z gruntu, takže jsme ho mohli vidět už na první manifestaci, a sice před Hlávkovými kolejemi. Pamětníci a oběti brutálního zásahu okupantů v roce 1939 proti českým studentům pronášeli své vzpomínkové projevy, mezi posluchači bylo dost mladých lidí, což je dobře. Je to dobře i proto, že mezi lidmi stojícími za řečníkem se uprostřed vyjímala exotická tvář našeho supervlastence, který to asi při své věhlasné vzdělanosti malinko popletl.

Je pravda, že novodobým dějinám se ve školách bohužel mnoho pozornosti nevěnuje, takže mladá generace v tom má celkem dost zmatek. A zřejmě nejen ona. Jak si pak vysvětlit přítomnost pana Okamury a jeho slavnostně samurajovsky nehybnou tvář při vzpomínkové akci k listopadu 1939?  Ano, ano, ten samý pan Okamura, jenž by jakéhokoliv cizince nejraději lynčoval a jehož souputník v parlamentu vykřikuje cosi o židech, gayích a plynu. Nezačínal se takhle náhodou v roce třiatřicátém v Německu šířit hnědý mor? Možná kdyby byl pan Okamura trošinku sečtělejší, ani by zrovna na tuto demonstraci nešel.

Je to všechno dvacet osm let po revoluci dost nemilé a ještě nemilejší je, že tomuto hnutí se dostává sympatií i z míst celkem nečekaných. Že lze mezi řádky vyčíst jistou podporu z Hradu je sice smutné, ale člověk si už tak nějak zvykl. Ovšem že i církev katolická pošle ústy svého primase tomuto hnutí zdravici, je vážně znepokojivé.

Mezi mými přáteli je nemálo katolíků a někteří z nich se cítí býti povinováni šířit slovo boží i mezi bezvěrce. Cožpak o to, proti zásadám desatera lze něco namítat jen stěží,  avšak i v tomto případě platí slova klasika o šedé teorii a zeleném stromu života. Jak má jedinec zmítaný rozpory moderní doby ještě uvěřit v čestné úmysly církve, jež se tak tulí k mocným tohoto světa? Pan arcibiskup si s nimi moc dobře rozumí a velice demokraticky nečiní rozdíly mezi ideologiemi. Pěkně hezky se dohodl s panem prezidentem Klausem ohledně Svatovítské katedrály, to se poněkud méně pragmatický pan kardinál Vlk asi nestačil divit, jak to po těch osmnáct let trvajících tahanicích sfoukli rychle. A aby to nikomu nebylo líto, odsloužila hlava katolíků mši za momentálního pana prezidenta, což je počin v katolických kruzích více než neobvyklý.

Taktéž má pan arcibiskup zvyk nechat se vidět při všech možných příležitostech, i tam, kde by ho lidé ani nečekali. Tu vysvětí nový hasičský vůz, tam požehná fotbalovému zápasu. No nic proti tomu, jsou to všechno bohumilé činnosti. Jen mě překvapuje, že církev, stejně jako pan prezident mlčí, když je zde vyhrožováno malým dětem, když je napaden ve veřejném dopravním prostředku člověk jenom kvůli barvě pleti. Ovšem pana arcibiskupa spojuje s SPD "péče o bezpečí lidí v České republice." Jakpak se my můžeme cítit v bezpečí s naší gabonskou snachou? Co je platno, že si okamžitě po příjezdu našla práci, platí daně a žije velice spořádaně? (Mimochodem ten ztřískaný pán, jehož se v té tramvaji nikdo nezastal a i pomoc si musel zavolat sám, je IT specialista, troufám si tvrdit, zřejmě větší posila naší rostoucí ekonomice než ta sběř, která ho napadla). Co je platno, že ta naše holka každou neděli chodí do kostela, pane arcibiskupe, zastání by se asi od vás nedočkala, ani ona, ani náš namíchaný vnuk.

Je to křesťanské? Stará se církev o lid obecný, hájí zájmy těch nejslabších a nejzranitelnějších? Anebo se zas raději motá kolem jinších pánů, kolem pozlátka, světských radostí a moci? Momentálně mám silný pocit, že spíše to druhé ji láká. Tak to zas, s prominutím, neláká mě. A na tohle všechno si vzpomenu, až zas bude pan arcibiskup kázat s širokým úsměvem ve tváři. Teď o Vánocích bude mít zajisté mnoho pěkných příležitostí sladce pohovořit o bohabojnosti, štědrosti, slitovnosti, solidaritě a jiných krásných lidských vlastnostech.  A pak že tu není veselo!