Nevyhodim ani nitku!

Prostě ne! Vím, měla bych. Čtu o tom často, jak je očista důležitá, jak je osvobuzující, ale já to neumim. Všechno mám s něčím nebo s někým spojené. Tak mě holt módní směry míjejí, ale mně je dobře. A navíc se chovám ekologicky.

S přestávkami prší celý den, takže mi nezbývá nic jiného, než se do toho dát. Není zbytí, žádná výmluva neobstojí. Po silné kávě s kapkou dobré whisky na posilnění se zhluboka nadechnu a směle se vrhám na místo činu.

Totiž do šatny. Všude čtu, jak je to osvobozující, uklidit si. Nemyslím zrovna utírat prach, mýt podlahy a všelijak jinak šůrovat. Myslím tím úklid hodem do odpadkového koše. Zbavením se nepotřebných věcí  prý člověk uvolní čakry, osvobodí mysl a provzdušní obydlí. Získá víc prostoru jak v bytě, tak v duši.

Cosi v tomto smyslu jsem už podnikla v kuchyni a obýváku. Celkem snadno jsem se zbavila zbytečných cetek, tedy těch, jež ještě přežily návštěvy malého vnuka. Jeho poměrně razantní přístup k nejrůznějším dekorativním předmětům mě přesvědčil o jejich postradatelnosti. Jenže šatna, to je jiná, to bude bolet.

Taky že jo. První jdou na řadu sukně. Hned ta první ve mně vzbudí spoustu vzpomínek. Je z Paříže. Muž jel na služební cestu, tak jsem ho pro jednou doprovodila. Bydleli jsme v malém hotýlku hned za Operou. Vedle hotelu byl obchod s oblečením, vchod měl ve vykousnutém výklenku. Každý večer se do něj ukládalo ke spánku asi šest lidí. Na rozprostřené kartóny si položili spacáky a ložnice byla připravená. Ráno se sbalili a když my jsme po dobré snídani opouštěli hotel, nebylo po nich ani vidu ani slechu. Jen nějaký zaměstnanec obchodu hadicí vystříkával ten výklenek a mně to tehdy připadalo tak děsné, a to po nějaké uprchlické krizi nebyla ani stopa. Bylo mi jich líto, ale přiznám se, v tom mumraji a okouzlení jsem na ně přes den zapomněla. Taky kvůli té sukni. Tak tu přece nevyhodím. Navíc ji i celkem dopnu...

Takže sukně neletěla ani jedna. Kalhoty to samé. Tohle by se mohlo hodit. Tyhle sice už nedopnu, ale zase jsem v nich chodila s klukama v Ženevě do parku, když byli malí. No jo, měla jsem je na sobě, když nás v Ženevě v parku zastavily ty dvě Jehovistky. Třímaly Bibli a byly docela útočné. Bylo to moje první setkání s touto sektou a dost dobře jsem nevěděla, jak mám reagovat. Vlastně až do té doby, než mě jedna obvinila, že nemyslím na spásu svých dětí a celkově jsem nezodpovědná. To mě tedy namíchly a pak už jsem se vzpamatovala a vyběhla jsem s nimi. Kluci byli trochu vyděšení a pořád se mě na ty Jehovistky vyptávali, jenže já jsem toho moc nevěděla, tak jsme se museli večer podívat do slovníku. No jo, to byli kluci malí a roztomilí, Zuzanka ještě nebyla na světě, my jsme byli mladí a plní síly a...zasněně ukládám kalhoty zpátky do police.

Trička. No těch mám plno. Tohle má díru, ale třeba když jdu se psy, proč ne? V tomhle jsem narvaná, ale zrovna jsem ve fázi hubnutí (zrovna-furt), tak to přece nevyhodím, později, jako Twiggy, budu litovat. Tohle jsem sice na sobě neměla dobrých pět let, ale proč vlastně, je ještě dobré a k džínám bude stačit. A jak říkám jako Twiggy ho ještě bohatě užiju. A tohle má nápis, to bych prý už ve svém věku neměla, ale tohle je pěkný nápis, navíc skrytý za kytičkami.

A šaty! No tyhle ne, ty jsem nosila, když se narodila Zuzanka. Určitě se zase vrátí do módy, bavlna je už sice trochu tenká, ale to nikdo nepozná. Jak byla maličká! A jaká to byla legrace, když jsme jednou při večeři s mužem udělali anketu:" Tak kluci, kdybyste si mohli vybrat, co byste chtěli raději? Pejska nebo miminko?" "Jééé, budeme mít pejskaaaa!"  "No tak chlapci nebudete, budete mít bráchu nebo ségru!"

A za nějaký čas, nepoučitelní rodiče: "Tak co byste chtěli raději, kluka nebo holku?" "Klukaaaa, bude s námi hrát fotbal!" "No, tak budete mít sestřičku, chlapci."  "Ale ne, sestru, mami, holky jsou na nic! Jenom ječej a bulej! A nešlo by to ještě vyměnit?"

Takže tyhle šaty rozhodně vyhodit nemůžu.

Bunda, stará, potrhaná, ale jezdila jsem v ní se Zuzankou na koni. Bylo to tak romantické! Zejména projížďky lesem. Vůbec nevadí, že mě kůň shodil a jizvu na lokti mám dodnes. Ještě ji užiju na zahradní práce.

Po třech hodinách strávených v malém prostoru vzalo za své jedno, slovy jedno tričko a jednu sukni jsem tedy dala dceři. Takže v šatně je binec pořád, o čakrách ani nemluvím, ty se asi zasekly do dalšího srdceryvného "úklidu". Ale na duši mi bylo navzdory všem uklízecím guru opravdu pěkně, všechny ty krásné vzpomínky mám holt spojené s módou. Tak se opatrně vyplížím, aby mě nikdo neviděl a nekontroloval a tiše zavřu dveře. Je mi fakt fajn a s tím, co si o mně budou myslet děti, až tu nebudu, si zatím hlavu nedělám. Ale třeba si taky řeknou, jé pamatuješ, tohle máma měla na sobě, když na nás tehdy tak ječela!