Hurá, budou hadi!

Dvě malé holky s obrovskýma očima mě vrátily z vánočního shonu zase do reálu. Poopravily moje představy o tom, co je důležité a co ne. Děkuji, holčičky, a přeji dobrou chuť,

Zase je tu vánoční shon. Ozdobené stromy, barevná světla, svíčky, na trzích se mísí vůně svařeného vína, pečených kaštanů, klobás a šunky. Obchody plné lidí. Já taky lítám a sháním dárky. Nejraději hadříky pro dceru a snachu, tomu taky rozumím nejlíp. S rozkoší se přehrabuju ve svetřících, sukničkách, tričkách a halenkách. Tak tohle za mých mladých let tedy nebylo. Těch barev, vzorů,  tvarů a délek! A kupodivu, ceny celkem příznivé. Maně si vzpomínám na dobu, kdy se v dobách budování socialismu firma Benetton rozhodla otevřít obchod v Praze. Byla jsem studentka a chodila jsem se dívat na výlohu, dovnitř jsem se neodvážila. Srdce mě bolelo z těch krásných věcí, ovšem cena je poslala do říše snů.

Hm, trochu jsem se v myšlenkách zatoulala a zrovna jsem ten Benetton minula. Vrátím se, nevrátím? Je to fuk, obchody přetékají zbožím, za které bych před třiceti dvaceti lety dala půl života.  A ty ceny! Najednou se mi před očima zjevil obrázek dvou malých indických holčiček. Mají veliké oči, na fotografii stojí poněkud toporně ve zřejmě svátečních růžových šatech dost divného střihu.  Jsou to naše nové adoptivní dcerky, poněvadž naši kluci, jeden z Nigerie a druhý též z Indie, už dostudovali.

Obě holčičky rodiče mají, jenže ti i při několika zaměstnáních nezvládají platit školné pro své ratolesti. V dopise charity byla též fotografie dvou poměrně mladých párů. Tatínkové stojící ve špatně padnoucím obleku a košili bez kravaty upnuté až ke krku a sedící maminky s pečlivě učesanými hladkými černými vlasy ve svátečním sárí. Hezcí lidé, trochu hubení a upracovaní.  Ročně pošlou adoptivní rodiče směšnou částku, která  však stačí pokrýt veškeré náklady na povinnou školní uniformu, učebnice a samotnou docházku. Na oplátku dostaneme několik dopisů, vlastnoručně napsaných dětmi v jejich rodném jazyce, a zprávu o jejich prospěchu.

Nějak mi ztěžkly ruce. Made in Pakistan, made in India, made in Vietnam.  Naše sdělovací prostředky se už ani nezmiňují, kolik námezdních švadlen a tkalců v těchto zemích ročně uhoří či zahyne jinou smrtí díky nedostatečné bezpečnosti práce. Protože cena zboží v Evropě nesmí překročit určitou mez, musí  udržet konkurenceschopnost, prodat, uspět… platí však někdo jiný.

No jo, přece tam ale nepoběžím zpátky všechno to, co jsem s takovou péčí vybrala, zase vrátit.  Já přece nic nikomu nedělám, já to jen kupuju, já za to nemůžu. Je pravda, že jsem tedy dost překvapená, mám plnou velkou tašku a vážně jsem neplatila zas tak moc...

Dobře, dobře.  Svědomí mám čisté. Obě holčičky napsaly, že tento rok, taky díky naší pomoci, budou mít na Vánoce hody. Rodiny si budou moci dovolit místní delikatesu, různé druhy hadů. Tak já doufám, že se všichni ve zdraví u svátečního stolu letos sejdou a já zatím jdu na trdlo a svařáka.