Jistá podrozvinutost by tu tedy pořád byla

Máme krásnou zemi, bohaté a zajímavé dějiny a jsme kulturní velmoc.Jen jsme někdy tak nějak slovansky rozmáchlí a dost nám unikají detaily. Docela podstatné, bohužel.

Prostě to zbožňuju, přijedou k nám známí z ciziny, poprvé se projdou po Praze a pak se plni nadšení vrátí a vyprávějí, kde byli, co viděli, co pojedli a popili. A jak je ta Praha krásná a romantická, jak skvěle funguje veřejná doprava, navíc tak neuvěřitelně levná.

Poslední návštěva synových kamarádů z Kanady probíhala v podobném duchu. Navíc jsme jim koupili lístky do Národního na Prodanou nevěstu a pak ještě do Stavovského na Dona Giovaniho.  O přestávce se sklenkou sektu na balkoně budovy Národního divadla vykřikovali cosi o pohádce uprostřed Evropy.

No tak to je dorazíme, rozhodli jsme se. Vezmeme je na Karlštejn. A pojedeme vlakem! Začíná totiž sezóna svařáků, to bude pěkné, kouřící kelímek v ruce a najednou se před nimi objeví ta nádhera důmyslně skrytá v lesích, teď už podzimně zbarvených. Ta souhra smyslových požitků! Budou teda koukat!

Cesta vlakem na Karlštejn je pěkná, krajina malebná. Jen některá nádraží by mohla být trochu čistější a uklizenější, ale v celkové euforii jsme to lehce přehlédli.  Na tom karlštejnském nás vystupovalo hodně. Skupina asijských rodin s houfem dětí, seveřani, Němci, Rusové a my. K prořídnutí významné památky chtivých turistů došlo vzápětí, naproti nádražní budově je totiž milá hospůdka s utěšenou zahrádkou, stolečky pod košatým stromem, chladné leč slunné dopoledne, kdo by odolal?

„Pivo?“ rozzářil se Phil. Jojo, milý Phile, zastavíme se tu, neboj. Zastavilo se nás tu víc, s námi neodolali ještě Vikingové a samozřejmě Němci.  Asiaté s Rusy ukázněně pokračovali dál. My jsme je následovali po chvíli ještě rozjařenější. Ani ne po padesáti metrech jsme narazili na stánek. Postarší muž tam prodával všechny možné druhy alkoholu. Lahve velké i malé, různě barevné, vyrovnané řady skleniček na jednoduchém dřevěném pultíku. Kanaďani se už začali trochu ošívat.

„Tady je tedy vážně ráj, alkohol je všude k mání!“ Jako lichotka mi to už neznělo.

Poněkud  zamyšlenější jsme pokračovali dál přes most a pak silnicí k městu. Trochu nevrle jsem si uvědomila, že tudy všichni pěší od vlaku musí jít po silnici, kde je docela velký provoz.  S kočárkem jsme měli co dělat, abychom se bezpečně dostali na pěší zónu.

A na pěší zóně co? Kromě obligátního trdla a zmrzliny svařáčky, všude, všude, všude. Nějak jsme už ztratili chuť. Městečko je pěkné, úhledné, pestré pouličními krámky. Šály, čepice, vojenské přilby, šavle, bajonety. A pivko a svářo. Kanaďánci nevycházeli z údivu.

„A to můžete jen tak pochodovat po ulici s pitím v ruce?“

„Jo, v klidu!“  

„Aha, to je zajímavé.“

Když já na něco řeknu, že je to zajímavé, znamená to, že se mi to moc nezamlouvá. Ale třeba to v Kanadě mají jinak.  Najednou se před námi objevil hrad v celé své majestátní nádheře! Rozpaky zapomenuty, všeobecné nadšení. Pospícháme nahoru alejí nádherně zbarvených stromů, všude zlaté listí, ale jinak čisto a pořádek. Těsně před hradem na nás jukne další stánek se svařákem. No tak jo, dlouho jsme byli ukáznění, takže rundu pro všechny.

Brrr! Teplá obarvená voda! To je vrchol! Vracím se rozhořčeně ke stánku: „Tak tohle si teda nechte, pane! Takovej blivajz ošizenej! Vemte si to a vraťte nám peníze!“

Kouká na mě, vidím, jak rychle uvažuje. Kolem je dost lidí, kteří nás zvědavě pozorují. Mlčky mi podává peníze. Kanaďani taky nic neříkají a já se neptám.

Ale hrad všechno napraví.  Nádvoří první, druhé, hrad samotný. Krása, krása, krása. Absolvujeme prohlídku, rozjařenost se vrací, všichni jsou spokojeni . Sestupujeme lesem, jdeme do hospůdky, malý potřebuje papat. Restaurace plná, jídlo jakž takž, ale obsluha značně nevrlá. Už při příchodu servírka protočila oči, když jsme v plném počtu napochodovali dovnitř. Někdy u nás mám  dojem, že čím víc klientů, tím hůř, což je dost divné a krajně nekapitalistické.

Nevadí, nevadí, náladu neztrácíme, den se i tak vydařil. Jdeme zpátky na vlak. Ve zdraví jsme přešli frekventovanou silnici, na mostě krásný pohled na Berounku. Vlak přijel na čas a i když bylo nádraží plné, všichni jsme se pohodlně vešli a i posadili. Všude kolem nás štěbetali cizinci, i my jsme si sdělovali dojmy. Byli jsme trochu promrzlí, ale ve vlaku bylo příjemné teplo. Najednou se Phil zvedl a oznámil, že jde na toaletu. Malinko ve mně zatrnulo, ale snad to bude v pořádku. No, nebylo. Vrátil se za okamžik a s nejistým úsměvem pravil, že je to tam opravdu hrozné.

Aj, to je trapné.  Zrovna kolem přechází mladá průvodčí.

„Máte tady trochu nepořádek na toaletě, teda asi spíš větší než menší,“ zastavuji jí.

„Já vím, je to hrozný, už mi to tady říkali.  A víte co? Jděte do první třídy, tam to bude asi trochu lepší. Je mi to líto, já jim to furt říkám, ale to je jako by hrách na stěnu házel. Jenže víte v čem je problém? My dojedeme do Prahy na Hlavní, tam čekáme pět minut a pak jedem zpátky.  A v Berouně to samý. A takhle celej den. Není čas na úklid. Já taky nemám kam jít.“

Ach jo, chudák holka. Dívám se z okna a přemýšlím.  Otec vlasti nám tu zanechal opravdu velkolepé dědictví. Přežilo staletí, dnes je to důkaz naší státnosti, naší historie, našeho místa na slunci. Většinu z těch pokladů se nám podařilo uchovat. Jen si nejsem jistá, jestli se k nim vždycky chováme s náležitou úctou a respektem.  Jestli je náhodou, k naší škodě, neoblepujeme lacinou poutí.

Po očku sleduju Phila. Taky se dívá z okna a je zamyšlený.  Nevadí. Domů už to vydrží a tam nás čeká knedlo vepřo zelo.  A pivko, samozřejmě!