Fuj, fuj nehrám

Prezidentské volby jsou ještě poměrně daleko, ovšem momentální dění poněkud urychluje myšlenky o možném nástupci a změně stávajících poměrů na Pražském hradě.

Prezidentské volby jsou ještě poměrně vzdálené, nicméně události posledních dnů je jaksi učinily aktuálními. V novinách se objevují úvahy o možných vyzyvatelích prezidenta stávajícího, jeden z nich svou kandidaturu již ohlásil.

Prohlížím seznamy eventuálních uchazečů a při pohledu na jejich tváře a při četbě jejich životopisů, tak různorodých, myslím na to, jaký by ten náš pan prezident vlastně měl být.  Jenže se mi do mysli spíš vkrádá, jaký by být neměl.

Náš pan prezident by rozhodně neměl národ rozdělovat. Měl by být prezidentem všech, i když nikdy žádný prezident nebude zvolen všemi občany.(Alespoň za normálních okolností).  Jistá velkorysost a nadhled by měly patřit do základní výbavy uchazeče o úřad v zemi nejvyšší.  S tím souvisí i to, že by rozhodně neměl být mstivý. Na své cestě životem profesním i osobním se většina lidí setká jak s přáteli, tak nepřáteli. Dostává se do nejrůznějších situací, někdy příjemných, jindy horších. V momentě nabytí této funkce by vše špatné mělo být zapomenuto. Je nepřípustné využívat jakéhokoli postavení, natož funkce prezidenta k jakémukoli vyřizování účtů. Pan nebo paní XY se dobrovolně vzdává podstatné části svého soukromí. Chce-li být prezidentem všech občanů, musí být veškeré osobní sympatie a antipatie zapomenuty.

Dále by náš pan prezident neměl za žádnou cenu poklonkovat před nikým, ať se jedná o kohokoliv. Je nepřípustné využívat cizí vlivy, cizí mocnosti ani k vlastnímu prospěchu, ani ku prospěchu žádných místních struktur.

Prezidentu naší země by mělo na srdci ležet blaho všech našich občanů, měl by být jejich zastáncem nejvyšším, jakýmsi nejvyšším garantem spravedlnosti. Je naprosto nepřípustné, aby se občané cizí mocnosti, „turisti“ osopovali na místní, brali jim vlajky, vlastně možnost se svobodně vyjádřit, a to za přímého dohledu naší policie, která se, hanba jí, zaměřovala spíše na ně než na útočníky.

Prezident by měl ctít všechny povinností spojené s jeho funkcí. Je čest jmenovat profesory vysokých škol a generály, rozdávat státní vyznamenání zasloužilým. Měl by si vážit těchto významných osobností národa a nezahrávat si s nimi, neponižovat je na úroveň hraček v jakýchsi politických rejích. Měl by být zárukou důstojnosti ceremoniálů, slavností důležitých pro duchovní život společnosti. Stává-li se z rituálů fraška, otřese to důvěrou ve stát a státní autority. (Jakoby ta důvěra už nebyla dost nahlodaná).

Prezident by se měl obklopovat lidmi úctyhodnými, důvěryhodnými a pravdomluvnými. Je nepřípustné, aby jakýsi poťouchlík, absolvent katolického gymnázia, neváhající posléze pracovat pro  plátek Halo noviny, nicka v nikoli nicotné funkci vyzýval ministry vlády vzešlé z demokratických voleb k odstoupení, aby k národu promlouval dikcí a slovníkem hlasatelů nám starším známé totality. Je naprosto nedůstojné řešit podivné finanční poměry kancléře Pražského hradu, jenž navíc není a není schopen získat bezpečnostní prověrku, takže při důležitých jednáních je potupně vykazován za dveře.

Prezident by měl učinit ze svého sídla, Pražského hradu místo střetávání osobností zajímavých a vážených. Hrad by měl být otevřen všem pokrokovým idejím, pokrokovým v nejlepším smyslu tohoto slova. Na našem Hradě by filozofie, humanita a pokrok měly převážit nad manipulací, kšeftováním a korupcí.

Takže když jsem si to v hlavě takhle sesumírovala, vyšlo mi z toho jediné. Koho budu volit, zatím nevím. Zato přesně vím, koho rozhodně volit nebudu.