Vojta jede domů

Agrofert, dotace, EU, vláda, opozice, demonstrace. Zase to vře, ale lidské osudy plynou dál, někdy docela tiše a smutně, protože správci země jsou zaměstnáni jjnšími problémy, než má nějaký Vojta... 

Vojta se do dětského domova dostal ještě jako kluk. Zároveň s ním byly rodičům odebrány i jeho dvě sestry. Mladší Johanka měla to štěstí, že se pro ni našla pěstounská rodina, Vojta a Anna nakonec skončili v diagnostickém ústavu, kde se zjistilo, že byli oba zneužíváni a zanedbáváni, že jsou podvyživení a psychicky narušení. Anna má tendence k sebepoškozování a je otázka, jestli se jí vůbec někdy podaří dokončit alespoň základní vzdělání a najít nějaké uplatnění.

Vojtovi, který se o mladší sestry staral mimo jiné tím, že pro ně kradl jídlo, za což ho pak jeho "spravedlivě" rozhořčení rodiče seřezali, byla diagnostikována snížená inteligence. Vychovatelům v ústavu se ho přesto podařilo dovést přes základní školu až do učiliště. Nebylo to vůbec jednoduché, poněvadž chudák Vojta zvládl cestu do školy až po několika měsících a i pak se mu někdy stalo, že zabloudil.

 V ústavu vedl celkem spokojený život. Je to milý tichý hoch, jehož lehká mentální retardace mu nebránila se zapojovat do místních aktivit. Vychovatelé se o něj hezky starali, pořídili mu i rovnátka a brýle, vše hrazeno státem. Vojta konečně vedl bezstarostný dětský život.

Jenže čas měří všem stejně a tak i Vojta oslavil osmnácté narozeniny. Stát mimo jiné přispěl i tím, že mu přiznal částečný invalidní důchod vzhledem ke sníženému intelektu. A ajta, stal se zázrak! Náhle se milému Vojtovi po letech ozval i tatík. Tolik štěstí najednou!

A tatínek po tolika letech odloučení nakonec projevil účinnou lítost a upřímný zájem o chlapce. Ne, nenechá ho již více osamělého v nějakém domově, kde by mohl zůstat až do ukončení učiliště. A protože chlapec má asi jisté problémy s počty, je nutno pořídit si podpisové právo k jeho účtu, aby s tím kluk neměl tolik starostí.

Milý Vojta z čiré radosti nad rodinným setkáním, poněvadž to zlé se po letech lépe zapomíná a naděje umírá poslední, podepsal s důvěrou ve šťastné zítřky s tatínkem souhlas s odchodem z dětského domova, je mu přece už osmnáct a o svém životě si může rozhodovat sám. Co naplat, že po pár dnech nadšení poněkud vyprchalo a na Vojtu dolehla nejasná tíha tohoto odvážného rozhodnutí, co je psáno, to je dáno.

Dneska je už místo v jídelně po Vojtovi prázdné. Anebo tam spíš sedí někdo jiný. Jeho pokojík je také obsazen. Jenom pár ustaraných lidí na něj pořád vzpomíná. Vychovatelé, co ho pořád postrkovali kupředu, paní kuchařky, které se s ním něco nasmály. Jakpak se asi Vojtíškovi daří s tatínkem na ubytovně? Jestlipak dostává šestkrát denně jíst podle normy? Protože Vojta papá rád. A jak asi tatínek spravuje Vojtův důchod a těch šedesát tisíc zpětně přiznaných, které dostal při odchodu na ruku? A jestlipak trefí z nového pokojíku na ubytovně do učiliště? Chodí tam ještě vůbec? A co s tím klukem bude vlastně dál?

Trochu problém je, že tyhle otázky si kladou lidé, kteří situaci sice znají detailně, avšak nerozhodují, příslušné zákony nepřipravují. A lidé, kteří by se starat měli, mají úplně jiné starosti s úplně jinými penězi, než je Vojtových šedesát tisíc, které už jsou stejně kdoví kde. Nakonec, co je po takovém Vojtíškovi, k volbám stejně nepřijde. Tak se, Vojto, tuž sám!