Norsko 5 - Kabine

19. 04. 2019 0:33:19
Konečně jsme se tam dostali! Cesta poněkud dobrodružná, ale stála za to. Chata na ostrově je splněný sen každého zálesáka. Venku mrzne až praští, vevnitř to praská ve starých kamnech, na nich pánev se pstruhy. Co víc si přát?

"Ale dneska už pojedem!" Rozhodla Dagmar. Kouknu oknem ven a není to moc dobré. Hustě sněží. Jenže Arve je už třetí den v kabine, jak tady říkají chatám, topí nám tam a my ne a ne se vyhrabat (skoro doslova) za zapadaného Sjoveganu a dojet tam.

"Pojedeme dneska, než zase zavřou most kvůli lavinám, jděte se sbalit." Tak to zní moc pěkně, laviny jsou tady zřejmě dost reálné nebezpečí. Připravujeme tašku a já zaháním myšlenky na historky Dagmar a Arveho, jak třeba děti byly ve škole na pevnině, zatímco rodiče byli uzavřeni na ostrově Andorja, kde kabine je. Ještěže jsou tady na tahle nadělení všichni zvyklí a tím pádem si bez problémů pomáhají.

Naložíme auto (zase spacáky a termosky), "Bílí tesáci", Tussi a Mášenka zaujali místa na sedadlech a vyrážíme. Sněží tak, že skoro nevidíme na cestu. Ta je ale navzdory nečasu pečlivě prohrábnutá. Vlastně se mi za celý pobyt nestalo, že by silnice byla nesjízdná. Jakmile začne sněžit, vyjedou těžké odklízecí mašiny a neúnavně projíždějí určenou trasu třeba do noci. Kdyby to nedělaly, za pár hodin by se tady asi život při tomhle množství sněhu zastavil.

Po nějaké půlhodině se přiblížíme k mostu. Je to útlý elegantní oblouk, jako všechny mosty tady. Musí poskytnout dostatek prostoru pro zaoceánské lodě, které připlouvají do fjordu. Počasí navzdory vystupujeme a kocháme se pohledem na moře v dálce a ostrovy. Pod námi se vzdouvá temně zelená masa vody, je příliv. Nikdy jsem nebyla na mořském břehu pokrytém vysokou vrstvou sněhu, oči to vidí, ale hlava nebere. Okolní krajina je divoká, neklidný fjord, strmé břehy, za mostem se tyčí skalní masiv. Tak ještě očistíme namrzlé stěrače, protože namrzlé stěrače nestírají, a můžeme pokračovat v cestě.

Upřímně řečeno, na pohled křehká konstrukce mostu ve mně moc důvěry nevzbuzuje. Zábradlíčko tak leda pro ozdobu, kdyby to Dagmar uklouzlo...raději ani nemyslet. Stoupáme, jsme na vrcholu a před námi se rozevře další, snad ještě úchvatnější pohled na fjord, moře v dáli a skalisko přímo před námi. Jak pojedeme dál? Jednoduše, cesta se hned za mostem stáčí do pravého úhlu a objíždí skalní masiv, který zabírá celý střed ostrova.

"Jak dlouho pojedeme, Dagmar?" sněží ještě hustěji a prudčeji a mně se moc nezamlouvá pohled ze strmého svahu rovnou na zdivočelou vodu. Napravo skála, nalevo fjord.

"Normálně to trvá tak hodinku, ale za tohohle počasí možná přes dvě."

No nazdar. A Dagmar je úplně klidná! Míjíme vysokou zídku pod hodně strmým kopcem. Lavinolam. Ani tato informace jednomu moc kuráže nedodá. Necvičeným okem zkoumám sněhovou pokrývku svahu. Zůstaneš, nezůstaneš? Těch pár břízek by toho moc nezastavilo, kdyby se všechno dalo do pohybu.

"Neboj, zavřeli by to, kdyby něco hrozilo." Dagmar zachytila můj pohled.

Tak já se tedy bát nebudu, když Dagmar myslí. Nakonec, ona je tu doma. Malý Tussi však bezstarostnost paničky nesdílí, pro jistotu seskočil ze sedadla a uvelebil se jí pod bundu. Jedeme krokem a čas od času musíme zastavit a umělohmotnou lopatkou seškrábat led ze stěračů. Nevím, kde se tolik sněhu pořád bere. Než dojedeme do osady z několika roztroušených domků, musíme vystoupit několikrát. Cestou potkáme pouze jednu dodávku, ale zato nás dvakrát mine sněhová fréza.

Míjíme místní farmu, několik domů a zemědělskou techniku beznadějně pohřbenou pod sněhovým příkrovem. "Tak teď to bude stoupat, připravte se," Dagmar skutečně dokáže člověka napnout!
Pomalu zdoláváme strmý kopec, scenérie se mění, fjord se nyní skrývá pod námi napravo za řídkým porostem tundry, nalevo lesík pokračuje. Terén je členitý, samá zatáčka, sráz pod námi i nad námi. Najednou zařveme všichni tři. Ze svahu od fjordu se vyřítí tři obrovská tělesa, zastaví na silnici a dívají se směrem k autu. Losi! Stojí od nás tak pět metrů a chvíli na nás civí. Jsou obrovští! Ani nestačíme mít strach, znovu se rozeběhnou a vzápětí mizí v kopci nad silnicí. Ještě rychle vyrážím z auta, snad se mi podaří snímek. Na chvíli postojí mezi stromky, ale pak se rozeběhnou a nečekanou rychlostí a lehkostí mizí v těžkém terénu a hlubokém sněhu.

Téda! Jedno mi nejde na rozum. Čím se tady tak obrovské zvíře živí, když tu na první pohled není vůbec nic k jídlu? Arve mi později vysvětlil, že chodí dolů k fjordu na chaluhy a pak okusují lišejníky na stromech. Poměrně drastická dieta přes zimu, ale musí to stačit.

Jedeme znovu do kopce, pak zas dolů, kolem nás kulisy z nějakého příběhu o trollech. Že to nejsou žádné pohádky, je na první pohled jasné. Mezi břízkami se čas od času vyloupne domek se zahrádkou, skupinka postav anebo zvířat, tu ohromné ovce a tamhle napřahuje rohy kozel. Někomu by se při bližším ohledání snad mohlo zdát, že to jsou jen skály, jenže to se velice mýlí, poněvadž tady je celé trollí městečko! Není totiž možná, aby obyčejný kus skály, který se do údolí dostal pohybem ledovců sám od sebe, vytvořil celou trollí kolonii! Nejvíc "domečků", snad celý hrad ční za širokou rovnou plochou. Zírám na úchvatnou scenérii, že je mi skoro líto, když Dagmar zastaví.

"Tak jsme tady, tohle je jezero a támhle je kabine!" ukazuje na domek ve stráni. Musíme vystoupit z vyhřátého auta, je strašná zima, ale z komína chaty se slibně kouří. Vynášíme zavazadla a dvě čivavky, které se do sněhu zaboří až po krk. Nikde nikdo, jen zasněžené jezero, trollí město, tundra a kabine. Posvátné ticho, sníh se tiše snáší na zmrzlou zem, mraky na západě jsou růžové, to se slunce šine k obzoru.

Kabine je kouzelná! Dřevěný domek, nesmírně útulný a praktický. Obýváček s robustními železnými kamny, pohodlnou pohovkou a dvěma křesílky u širokého okna s nádherným výhledem na jezerní plochu, toho času pokrytou ledem a sněhem. Navazující kuchyňka se sporákem ale i kamínky, na kterých se vaří a kde pobublává horká voda ve velikém železňáku. Nad kamny je věšák s několika rameny, takový mívala moje babička, a na něm se suší pár velikých rukavic. Za kuchyňkou jedna ložnice, z předsíně se jde do druhé a v patře ještě podkroví, nádherně vyhřáté komínem.

Obě kamna jsou tak výkonná, že vytopí celý domek. Výborná voda je z pramene nad chatou. Všude čisto, bílo, ticho. Kolem tundra. Není tu signál ani televize, jen staré rádio a knihovnička.

Druhý den ráno je na obloze vymeteno. Jdeme s Arvem na dříví. Což znamená, že Arve naložil na sněžný skútr motorovou pilu a vyrazil do kopce. Když se za ním hlubokým sněhem doplahočíme, má už pokácených pár vzrostlých břízek. Na dříví se tady chodí hlavně v zimě, protože stromy obsahují málo vody. Arve ořeže větve a my můžeme kmeny nakládat na návěs. Je to pěkná tíha, dřevo je hutné a velice výhřevné, s jedním kmenem máme co dělat oba. Vůbec to není tak jednoduché, v tom hlubokém sněhu. Za chvíli se z nás obou navzdory mrazu docela kouří. Když je návěs plný, sveze Arve všechno dříví ke kabine, vše vyloží (sám) a přijede zpět a za chvíli ticho rozřízne řev motorové pily. Takhle se otočí několikrát.

"A Arve, to se takhle v Norsku může, přijít do tundry a nařezat si dříví, kolik chceš?" Arve se na mě pobaveně podívá: "Může, když je to tvoje."

Jo tak, vzpomínám, že mi Dagmar říkala, že má u kabine zahrádku, kde pěstuje jahody a bylinky. Tak zahrádka? "A kam až je to tvoje?"Ani neví Arve, kam až je to jeho. Narovná se, otře pot z čela a rozmáchne se tou svojí obrovskou tlapou. Tenhle kousek za domem. Jeden norský kousek.

Maně mi vytane na mysli, jaký hrad by si asi postavil majitel toho kousku u nás. Ne tak Nor Arve. Má svoji kabine, která jemu a rodině bohatě stačí. Pečlivě vybírá stromy, které kácí. Pečlivě střeží způsob života, který mu vyhovuje.

Naložíme poslední fůru a potácíme se za Arvem na skútru domů. Nevím, jak můj drahý, ale já mám rozhodně dost. Jsem velice vděčná, že silák Arve stačil celou fůru za dům shodit sám. Po večeři nám Dagmar ukazuje Arveho staré bavlněné tepláky. Za živého boha se jich nechce zbavit. Vzplane vášnivá debata o správném oblečení do norské zimy. Samozřejmě, že jsme se s mužem na tuhle cestu pečlivě vybavili, nakoupili jsme různé icebreakery, spodní trika a "podvlékačky " z nových materiálů s absolutně vynikajícími vlastnostmi, fleecové mikiny a goretexové bundy.

Arve se jen ušklíbne, na chvíli se vytratí a pak se vrátí s haldou oblečení v náručí. Všechno spodní prádlo, ať trika nebo kamaše, je z vlny. Svetry, nádherné norské vzory, pletla maminka nebo Dagmar. Některé jsou hodně staré, ale pořád drží barvu a tvar. Nakonec mi Arve s pýchou ukáže starou bílou větrovku z bavlny. Jako hodně mladá holka jsem mívala podobnou a milovala jsem ji. Ale zlatý hřeb večera představuje dlouhá role nějaké látky.

Arve má totiž plán. Chtěl by vyrábět ty staré bavlněné větrovky a po dlouhém hledání objevil krásnou kvalitní bavlnu vyráběnou ve Švýcarsku. Moc mu to přeju, ale jsem trochu otrávená při pohledu na svoji hromádku módního, prý vysoce funkčního prádla, leč z umělých materiálů..

"Nic si z toho nedělej, my toho máme doma taky fůru, " uklidňuje mě hodná Dagmar. Nakonec jsme se dohodli, ano, moderní umělé materiály spíše do větru, nicméně pro zimu není nad starou klasickou bavlnu a vlnu. A je tedy pravda, to musím dosvědčit, jestliže se člověk zpotí, umělé materiály se musí hned vyprat, kdežto vlna potem rozhodně cítit není. A co je zajímavé, v obchodech se sportovním zbožím a s oblečením je veliký výběr klasických svetrů a nejrůznější spodní prádlo je také jedině z vlny. Asi jim budu věřit, kdo by měl zimě rozumět, když ne Norové?

Další dny je k nám počasí milostivé. Slunce svítí, nebe je čisté a mrzne, až praští. Procházíme se po silnici, nejede ani jedno auto. Dojdeme až k farmě, kde silnice končí. Zkoušíme sněžnice na jezeře. Je to nádhera, šlapat po čisté ploše, přiblížit se až k trollím domkům na protějším břehu. Nedaleko Arveho bratranec vysekal do ledu díru a chytl si pár pstruhů k obědu. My jsme je měli také, ale Arve je vytáhl z mrazáku. Vždycky si nějaké naloví do zásoby. Byli vynikající.

Na závěr našeho pobytu nás Arve po jednom naloží na skútr a vyveze na nedalekou skálu nad kabine. Jedu první, mašina se mi najednou zdá obrovská. Sedám obkročmo na sedadlo a velice toužím obejmout Arveho široká, bezpečná záda, pevně se ho držet a nepouštět. Avšak tento komfort mi není dopřán. Milý Arve, dobrodruh jeden, opře jednu nohu kolenem o sedadlo, druhou položí na stupátko, nastartuje, stroj zabere a my vyrážíme. Co vyrážíme, vystřelíme! Řítime se do kopce tundrou. V té rychlosti marně vzpomínám na pokyny, kam se to mám vlastně naklonit, když zatáčíme doleva, doleva nebo doprava? Nakonec se vždycky nějak instinktivně zakvedlám, podle Arveho. Arveho bezpečná záda jsou mi odepřena, zbyla mi jen dvě držátka po straně sedadla. Držím se křečovitě a jen si tak tiše pípnu, když jedem do zatáčky. Postupně se mě však zmocňuje euforie a strach mě opouští. Momentálně si nevzpomínám, co může být krásnější, než rychle stoupat tundrou zalitou sluncem, sníh jiskří mrazem, občas mě do obličeje šlehne březová větvička, ale co? Šlehání březovými metličkami je přece dobré pro krásu! Zdoláváme poslední kopec, jsme úplně nahoře! Před námi se na všechny strany rozevírá výhled za milion. Máte rádi kopce, prosím pěkně, hlavinku doleva, modrobílý skalní masiv se tyčí v něžném oparu. Je libo moře? Pak prosím hleďte přímo. Temně modrá hladina se leskne v odpoledním slunci. Je odliv, voda z fjordu pospíchá o překot z vnitrozemí ven. Milujete treking? Vpravo nekonečná tundra láká na sněžnice nebo na běžky.

Točím se na všechny strany a nemohu se nasytit. Tolik prostoru, průzračný vzduch se chvěje mrazem, barvy jsou čisté, převažuje bílá a modrá, přerušovaná tmavě hnědými kmeny stromů a občas sytě zelenými smrky. Stojím vedle Arveho a nic neříkám. Nepotřebuju nic říkat.

Na zpáteční cestě potkáváme Bilba. Chudák stará, vydal se za námi a teď se boří do hlubokého sněhu. Nic naplat, milý Bilbo, musíš po svých, na skútr se nevejdeš. Nakonec se sejdeme všichni před kabine. Vrací se i můj muž, nadšeně mi líčí svoje zážitky. Jsou podobné mým, ale můj drahý se vůbec nebál. A vyjel výš, pochopitelně! Arve nám vytáhne z kůlny sobí kůže a rozprostře je na sněhu. Uložíme se na ně a vyhříváme se v sílícím, už skoro jarním slunci.

Nechci vstát, nechci odtud odjet. Nakonec budu muset, jakmile se slunce schová za kopec, je po idyle, mráz udeří vší silou. Ale nám to nevadí, pořádně zatopíme (dřeva je dost), zapálíme svíčky, společně připravíme dobrou večeři, otevřeme červené a povedeme řeči.

Jak jen to hygge přivézt domů?

Autor: Zuzana Palečková | pátek 19.4.2019 0:33 | karma článku: 13.31 | přečteno: 412x

Další články blogera

Zuzana Palečková

Norsko 8 - Ronald je vážně šaman

Je to všechno tak prosté, jednoduché a opravdové. Stačí stan, sobí kůže, oheň, prastará melodie a najednou tenká slupka civilizace sklouzne a jeden do toho ohně civí a civí...

16.5.2019 v 23:51 | Karma článku: 10.61 | Přečteno: 297 | Diskuse

Zuzana Palečková

Norsko 7 - Norská večeře

Je pravda, že v Norsku je v zimě dost tma, mrzne až praští, sněží, dují větry, jeden s přírodou bojuje po celý boží den. Ale pak přijde večer, prostře se stůl, zapálí svíčky, přijdou hosté a báječná hostina může začít.

3.5.2019 v 0:01 | Karma článku: 19.39 | Přečteno: 720 | Diskuse

Zuzana Palečková

Norsko 6 - Polární safari

Teď už konečně vím, po čem jsem celý život toužila - po divoké jízdě na saních taženými šťastnými ňafajícími psy - a kam? Prostě někam.

26.4.2019 v 1:01 | Karma článku: 13.50 | Přečteno: 271 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Michal Hruška

Německé výletování (1) Brémští muzikanti

Asi si řeknete, proč vlastně jezdit na výlet do Německa a ještě k tomu někam do Brém a okolí? Pokusím se vás přesvědčit o tom, že to není vůbec špatný nápad a že i na severu Německa se dobře pobavíte a taky dobře najíte...

22.5.2019 v 9:10 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 55 | Diskuse

Martin Faltýn

Key West (USA) a já

Dovolte mi, abych i já vás pozval do nejjižnějšího kontinentálního místa USA - do Key Westu. Ovšem, v mém případě jde o fotogalerii. Ale i osobní vzpomínky. Tak jak jsem Key West poznal v r. 1991.

22.5.2019 v 8:08 | Karma článku: 7.48 | Přečteno: 153 | Diskuse

Tomáš Flaška

Keys a Key West

Nejjižnější část pevninských USA je taková šňůra ostrovů, nebo spíše hrbolků země, vyčnívající nad vodu. Dříve samostatné, dokud je člověk nepropojil. Úžasný kout, ale především úžasné dílo.

21.5.2019 v 19:45 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 306 | Diskuse

Klára Žejdlová

Dlouhé fronty na hranicích a „videa“ v příkopu, aneb mé první seznámení se s Itálií

Má láska k Itálii trvá už dlouho, téměř 30 let. Byla jsem totiž součástí té první vlny Čechů, kteří se hned po otevření hranic v roce 1990 vydali do Itálie k moři. No, do Itálie...jako tisíce dalších do Bibione.

21.5.2019 v 13:43 | Karma článku: 30.70 | Přečteno: 3135 | Diskuse

Miloslava Cejpková

Zanzibar? - spěchejte, nebo už neuvidíte.../pokračování/

Odbočili jsme z hlavní cesty na ještě drkotavější, částečně zarostlou tropickou vegetací, až z toho šel strach - na konci cesty řidič popadl naše kufry a uvedl nás přímo do naší zanzibarské chýše,

21.5.2019 v 11:36 | Karma článku: 11.50 | Přečteno: 281 | Diskuse
Počet článků 138 Celková karma 15.31 Průměrná čtenost 1006

Jsem Zuzana Palečková. Jsem dcera, manželka, máma, maman půlky Gabonu, tchýně gabonská, babička Čechogabončete a mám touhu se tak trochu vyjádřit

Najdete na iDNES.cz