Gabon 16 - Plantáž strýčka Felixe

Je konečně krásný klidný den a já se od rána zapřísahám, že budu v Liberville sedět na zadku a už se od moře ani nehnu.Jenže člověk míní, pánbůh mění...

Jakmile jsme všichni doplnili tekutiny a osprchovali se, tedy spíš okyblíkovali  v dešťové vodě (jak to bylo skvělé!), přijel pro nás obětavý Gayetan. Taky uznal, že náš pronajatý domek je nepraktický a daleko od čehokoli, navíc v tak zastrčené ulici, že jí nemohl najít ani napodruhé. Namačkali jsme se do jeho velice elegantního, nicméně poněkud malého sedanu a vyrazili.

Cestou jsme se všichni dohodli (tlačila jsem jen velmi mírně), že by bylo mnohem lepší, přestěhovat se na zbytek pobytu někam do hotelu blíž k centru. Tropicana, napadlo mě okamžitě, hotýlek na pláži! Zrovna jsme jeli po dlouhatánské třídě podél moře a netrvalo dlouho a byli jsme tam. Jenže, všechno obsazeno. Prý tam bydlí Liberville znalí Evropani, kteří sem přijíždějí na služební cesty. No bodejť, že se jim tam líbí, mně by se tam taky líbilo, kdyby bylo volno.

Tak co dál? Gayetan nás vysazuje u příjemné restaurace na pláži a odjíždí si po svých. Vyzvedne nás za pár hodin, prý si máme užít.  Cožpak o to, na užívání jsem kadet, takže směle do toho! Kluci už jsou nahatí a hrají si v bílém jemném písku, trochu klidu na hraní si opravdu zaslouží. My dospělí sedíme u stolku, popíjíme chladné francouzské bílé, čekáme na objednané jídlo, nic neděláme a mlčky zíráme na moře. Je tu božsky! Jsem sice trochu dobrodruh, aspoň rodina to tvrdí, ale být někdy v kůži řádného turisty náhodou vůbec není špatné!

Seděla bych tu klidně až do večera, popíjela bych, nechala bych se ovívat jemným vánkem a objednávala jednu lahev za druhou. Jenže naše Johannka je neposeda a pláže a moře jí zas tak neberou, naší fascinaci úplně nechápe, no jistě, vyrostla tu. Telefonuje na všechny strany a hledá hotel. Najednou se na mě obrátí: "Papá Andre včera přijel do Liberville a chystá se s tantan Felixem na obhlídku jeho plantáží. Nechceš jet s námi?"

Tantan znamená v gabonské francouzštině strýček. Felix je starší bratr Andrého, tedy strýc naší Johanny  a majitel rozsáhlých plantáží. Ještě jsem ho neviděla.

"A kde to ten tantan Felix vlastně má?" Jsem tak líná! Zálibně pozoruji hru světla v plné sklenici vody. Jsou takové drobné radosti v životě lidském, jako například plná sklenice čisté dobré pitné vody. Tak co si teď dám? Voděnku nebo vínečko? Bože, Bože, na světě je tak krásně!

"Za Liberville, " v té Johanně  není kouska romantiky. "Pár kilometrů, po té silnici směrem na Oyem."

"Tak to teda promiň, potřetí tam nejedu! Nechci tu silnici už ani vidět!" Pohled na pláž a moře. "Zůstávám tady, je mi líto, ale po té silnici nikdy víc!" Malinko přesvědčuji sama sebe.

"Dobře, tak tu zůstaň, můžeš být u maman Valentine a hlídat s ní a Nadjou děti. Ty tam nejedou, je to tam trochu nebezpečné a hlavně nepohodlné. Já a Petr tam teda s papá a Felixem pojedem sami."

Tak nebezpečné, nepohodlné? Hm, a já doma hlídat děti? Ne, ne, nejedu, na tý pitomý silnici mě už nikdo nikdy neuvidí!

Odpoledne je prostě nádherné. Gayetan na nás asi zapomněl, ale nikomu to nevadí.  Krásně jsme poobědvali, už skoro nuda, ryby, obří krevety, follong, rýže. Všechno tak čerstvé a skvělé. Slunce pálí, moře se vlní, dnes neprší. Péťa nám pod stolem vyhloubil obrovskou díru, Samík si schrupnul na mamince. Ta je neúnavná, jednou rukou podpírá spící batole a druhou neustále žhaví telefon. Pak mi ukáže pár obrázků, hotel na břehu moře (na centrum se už neptám, protože co je v Liberville vlastně centrum?), budova je do účka, jež směřuje k moři, ve středu je terasa s krásným bazénem, pokoje jsou kolem něj a každý má francouzské okno přímo na ni. Před okny jsou židličky a stoleček, ke každému pokoji jeden. Ráj na zemi. A mají pro nás místo!

Ale až od zítřka. "Dneska ještě musíme vydržet v tom bytě," Johanna je neúnavná organizátorka, "ale zítra nás papá André odveze do toho hotelu, už jsem to objednala, můžeme tam zůstat až dokonce našeho pobytu."

Co víc si můžu ještě přát? Vyhlídka příjemného bydlení za slušnou cenu, krásné počasí, dnes neprší, temně modré moře nás svým šumem vábí, na pláži v dálce pár postaviček, v restauraci obsazené jen dva stoly, jenže mě začíná plastová židlička pálit pod zadnicí a musím pořád myslet na zítřek. Tak oni si pojedou a já zůstanu doma. Nakonec, ta silnice z Liberville není zas až tak šílená, projet se dá.

"Ty, Johanno, tak já o tom přemýšlím, že bych nakonec jela s vámi?"

Naše Johanna naštěstí nemá ve zvyku protáčet oči v sloup, a že v jejím případě by bylo co protáčet, takže se na mě jen tázavě podívá a prohodí cosi o tom, že papá André se tedy kvůli mě vrátí do obchodu a koupí vysoké  holiny, poněvadž po plantáži se dá pohybovat pouze v nich. Musíme mít též dlouhé kalhoty a triko s dlouhými rukávy, jinak nás sežerou komáři. Zase si připadám trochu hloupě, jako rozmazlená panička, která neví, co by chtěla, ale zítra se Andrému omluvím a poukážu na neblahý stav magistrály, který zavinil moje váhání.

Navečer se vracíme do bytu. A ejhle, voda teče! Hned je příjemněji! Jak jsme se později dozvěděli, zástupce agentury nám zapomněl říct, kde se voda otvírá. Ale stejně balíme, byt je skutečně příšerně daleko na periferii, kde nic není. Navíc na mě působily dost divně vysoké zdi a ostnaté dráty, necítila jsem se v té liduprázdné ulici dobře.

Ráno se oblékáme do dlouhých kalhot a košilí a trik, hlavně s dlouhými rukávy, obouváme pevné boty a vysoké ponožky, cákáme na sebe litry repelentu. Papá André nás vyzvedává s nějakou starou dodávkou s nákladním prostorem, taky chudák zabloudil, a jedeme do domu odložit kluky u Valentine a Nadji.

Podaří se nám ztratit se jenom jednou, nakonec dojedeme do domu, kde na nás už čeká tantan Felix s dcerou Fannie. Fanince je tak kolem osmnácti a nemyslím, že bych už někdy v životě  takovou Amazonku viděla. Ohnivě rudá napletená hříva se jí vlní kolem obličeje. Obrovské oči hodně podmalované a též rty má orámované tmavou tužkou. Na Gabonku je neobvykle statná a urostlá. Moc se nesměje a podává mi ruku s rentgenovým  pohledem. Rozhodně si z tebe na zadek nesednu, evropská tetko, říká mi ten pohled. Hm, moje nová neteřinka.

Na rozdíl od ní mi její tatínek, tantan Felix jde naproti s širokým úsměvem a hned mě obejme:" Vítejte v Gabonu, už jsem slyšel, jaká jste cestovatelka!" Felix je středně vysoký, podsaditý, pevný chlapík, mnohem robustnější než útlý André, vlasy už má notně prošedivělé, ale pořád je to pěkný mužský s pravidelnými rysy.

Naložíme kartóny s vodou, olivově zelené holiny vonící novotou a můžeme vyrazit. My jsme obsadili Andrého dodávku a Amazonka s tátou usedli do mohutného džípu. Za chvíli opouštíme Liberville a ocitáme se znovu na té děsné hrbolatině, ale tentokrát je to velmi zajímavé. André mi vypráví o své rodině. Všichni pocházejí z kmene Vili. Maminka Andrého od jejich otce utekla do Konga, protože to vzorný manžel a otec zrovna nebyl. V Kongu žila několik let, pak se rozvedla a vrátila se do Gabonu, kde se podruhé vdala a s novým manželem měla třetího syna, tantana Anacleta. Tak takhle to je! Pořád mi ten Anaclet připadal tak nějak jiný než papá André a je tedy úplně jiný než Felix.

Jedeme přibližně dvě hodiny, pak opouštíme "hlavní silnici" a zabočujeme úvozem do prudké travnaté stráně. Šplháme dobrou půlhodinu, (věnuji tichou modlitbu za ubohou dodávku), a pak se rozrytá cesta ztratí v rozlehlé travnaté louce. Zastavujeme u veliké dřevěné boudy. Vystupujeme, vedro je k zalknutí a my jsme nabalení, navíc si ještě musíme natáhnout těžké vysoké holiny. Kolem  bezstarostně pobíhají a hrabou slepice s obrovským černým kohoutem, který nás pozoruje vzteklým okem. Vetřelci.

Vydáváme se k jakémusi podlouhlému přístřešku, pod ním jsou pečlivě srovnány stovky květináčků s malými stromky a keříky. Několik z nich je evidentně uschlých.

 Nemohu uvěřit vlastním očím a uším. Všude kolem nás je zvlněný terén, kam oko dohlédne neskutečně bujná, sytě zelená vegetace, palmy, ovocné stromy, keře, traviny po kolena (vynikající nápad, tyhle holiny) a všude zeleň, nejsytěji zelená zeleň, jakou jsem kdy viděla.

Felix má v ruce notebook, chvíli v něm něco hledá a pak začne s výkladem. V malých květináčcích jsou  ovocné stromečky a keříčky cizokrajného koření. Felix je buď objednává přes internet anebo si pro ně sám jezdí. Rozhodně to není žádný troškař, své rostliny dováží z Mexika, zemí Jižní Ameriky, Indonésie,  Thajska, Mauritia, Ré Unionu a dokonce i Izraele. Na Izraelce si trochu postěžoval, na letišti mu dělali problémy, protože Afričanům moc nedůvěřují, takže mu dost rostlin právě odtud uschlo.  A přitom tam mají tolik zajímavých věcí!

Opodál přístěnku postávají dva muži. Jsou skoro černí, ale Gabonci tu nejsou. Pocházejí z Thajska a  místní slunce a práce na plantáži je takhle osmahlo. Na moji otázku, proč na plantáži pracují Thajci a nikoli Gabonci, odpovídá lakonicky: "Protože Gabonci jsou líní! Nechtějí se moc namáhat, všechno tady roste samo od sebe, soustavná práce moc lidí neláká!"

Trochu příkrý odsudek, zdá se mi. Přece jen je tu mladý muž jménem Daouda , který nás bude všude doprovázet. Felix nám vyjmenovává všechny rostliny, které pěstuje, tak jenom namátkou ty, které jsem si stačila zapsat:  Jaboticaba, velmi chutné ovoce, nesmí se nechat přezrát, jinak je hořké, manga místní a z Kamerunu, citrusy, hlavně pomeranče, citróny, panašované citróny, ty mají dvoubarevné listy,  zelené a bílé.  Pak grapefruity velké jako dětská hlava a ještě větší pomela.  Dále durian neboli jackfruit, nesmírně lahodné ovoce, ale tak děsně páchnoucí, že ho málokdo snese. Mnoho druhů mučenek, malých standardních i grenadille, ty jsou krásně sytě oranžové, samozřejmě banány a papáje. Dále si Felix dovezl  longan, což je liči, rambutan, mangostan, už mi z toho jde hlava kolem. Jistěže ananasy, různé druhy, chilli papričky, atangy, to jsou podlouhlé švestičky podobné avokádu.

Velmi zajímavá je rostlina zvaná andok, je posvátná a chráněná státem, nesmí se pokácet jediný strom.  Sbírají se její oříšky, z nichž se vyrábí "čokoláda", jmenuje se odika, je to šedivý tvrdý kus čehosi a přidává se to do omáček k rybám a masu. Jeden balíček mám doma a vůbec nevím, co s ním. Dále tu má Felix zapotu, je to strom původně z Mexika a z jeho plodů se vyráběl předchůdce žvýkaček.

Pak mu tu roste anona,  obrovský trnitý strom ze střední a jižní Ameriky, ovoce má bílou a sladkou dužninu, ovšem s jedovatými semeny. Ještě diospyros, to je kaki. Několik druhů kávovníků, skořice, hřebíčku a pepře. Ještě si pamatuji keříčky citronelly, citrónové trávy.

Plantáž tantana Felixe je obrovská, od obzoru k obzoru. Vůbec nedovedu určit, kolik asi hektarů a myslím, že Felix také ne. Šlapeme trávou po kolena, plevel se tu nevytrhává, protože to vůbec nemá cenu, při zdejších podmínkách vyroste okamžitě znovu. Naopak se určité druhy plevelných rostlin podporují, aby zabránili rozšiřování těch víc nepříjemných.  Je to neuvěřitelné, ale Felix si na tomto rozlehlém pozemku pamatuje každou každičkou rostlinu.

Sestupujeme z mírného svahu k nevelké říčce. K mému úděsu Felix srdnatě vstupuje do prudkého proudu. Jdu hned za ním, voda je plná kamenů a proud podráží nohy. Johanna za mnou mě varuje: "Dej pozor, maman, tady můžou být krokodýli!"

"Johanno, nech toho, to je nesmysl!" okřikuje ji Felix a pak se obrací na mě: "Krokodýli ne, ale hadů je tu dost!"

No fuj tajksl. Had a ještě ve vodě! Kde vlastně žije zmije gabonská? Ve vodě asi ne, ale když je člověk po kolena v husté trávě, nedělá mu pomyšlení na jakéhokoliv plaza moc dobře. Snažím se tvářit srdnatě, ale je ve mně malá dušička. Konečně se vyškrábeme na strmý břeh. Plantáž pokračuje do kopce směrem k banánovému háji. Palmy jsou plné bohatých trsů. Nestačím se dívat kolem a už mi taky trochu dochází dech, ale nechci se nechat zahanbit určitě sedmdesátiletým Felixem, který si vyšlapuje do toho krpálu jako dvacetiletý mladík.

Po chvíli dorazíme na vršek. Všude se tu válí trouchnivějící dříví z padlých stromů. Rychle zaroste trávou a rozpadne se. Možná také proto je místní půda tak úrodná. Sotva popadám dech, jsem doslova splavená vlastním potem, je příšerné vedro, nikde kouska stínu a voda je daleko v autě. Vzhledem k tomu, že si nikdo nestěžuje, snažím se tvářit radostně budovatelsky, ale zřejmě mi z toho zase vychází nějaký předsmrtný škleb.

 Ovšem zlatý hřeb programu nás teprve čeká. Zastavili jsme se před velkou vykopanou dírou, hned vedle byl připravený nějaký stromek. Felix mi vznešeně pokyne a praví: "Tento strom je papája a bude nyní zasazen maman Zuzanou z daleké země české. Poroste tu na její počest a počest její země. Plodit začne za dva roky (!), a to sem madame Zuzana bude muset přijet, aby ji očesala!"

Daouda (čti Dáuda) vsadil stromek do díry a podal mi lopatu. No tak jo, ve jménu česko - gabonského přátelství ji beru do rukou a začínám házet hlínu. Už je to tak, definitivně vypustím duši daleko od domova na gabonské plantáži, protože půda je těžká, vlhká, lopata obrovská a já jsem veškerou sílu nechala na tom kopci. Naštěstí mi Daouda po chvíli  bere lopatici z rukou a dokončí práci sám. Já ještě musím zapózovat vedle čerstvě zasazeného stromku a můžeme pokračovat.

Další stromek zasadí André, můj syn Petr a pak ještě Johanna. Vše je doprovázeno květnatými Felixovými projevy, všichni se tu naparujeme před fotoaparátem, ovšem nejvíc práce za nás vykoná chudák mlčenlivý usměvavý Daouda, jehož však při práci nefotí nikdo...

K mé radosti sestupujeme zpátky k říčce, přebrodíme, hadi žádní, a pomalu se vracíme. Felix nám ukazuje další a další stromy a keře, ale mně už to hlava nebere. Vůbec nechápu, jak ten chlap může takhle pochodovat džunglí, pořád mluvit, vysvětlovat a hlavně si to všechno pamatovat! Naštěstí mu zdatně sekunduje můj syn, je to velký citrusář - amatér a rostlin zná hodně. Ti dva jsou zabraní do vášnivé debaty a my s Johannou se ploužíme za nimi. Průvod uzavírá Daouda s velikou mačetou v ruce a občas někde usekne přebytečný list či větev.  Na konci naší krušné cesty mi podá obrovskou kytici strelícií, které tady rostou jako plevel.

Ještě se zastavíme u pokáceného palmového kmene. Uprostřed je v něm vydlabaná díra a pod dírou je postavený kyblík. Do kyblíku pomalu stéká šťáva ze zraněného kmene. Je to palmové víno. Papá André ho pije moc rád, mně tento mok trochu připomínající nálev z kysaného zelí zrovna neoslovil. Pomalu docházíme k autům. Felix mi ještě vrazí do ruky silný klacek: "Kousni si, " vybízí mě. Jo to víš že jo, já si kousnu a nechám tam všechny zuby. Ale zkusím to a kousek se mi podaří urvat. Je to cukrová třtina a chutná opravdu sladce.

U dřevěného domu je postavena řada kanystrů. Jsou v nich nejrůznější ovocné šťávy a mošty, které zkouší Felix vyrábět, i když většinu produkce prodává do obchodů a restaurací. Je však nesmírně podnikavý a pořád zkouší něco nového.

Sundáváme holiny, popíjíme mošty, ovocné šťávy, džusy a vína, všechno je tak lahodné a čerstvé! Strašná škoda, že je Gabon tak daleko, tohle by byl dovozní artikl!

Loučíme se s Thajci, milým Daoudou, lhostejnou Fančou a s tantanem Felixem. Jsem sice ucajdaná, je mi horko a přes veškerá opatření jsme všichni dost poštípaní od neodbytných komárů a navíc nás  čeká minimálně dvouhodinové drncání do Liberville, (nezmar Felix tudy musí jezdit každý den!), ale rozhodně to stálo za to!

Gabon 16