Gabon 11 - Cesta do Oyemu

4. 01. 2019 2:31:59
Vzdálenost z Liberville do Oyemu činí přibližně čtyři sta kilometrů. Jeli jsme to jedenáct hodin! Hodně zajímavých jedenáct hodin!

Zatímco se ráno na recepci odhlašujeme z hotelu, statný olivrejovaný mladík nakládá naše početná zavazadla na vozík a doprovází nás před vchod, kde nás má vyzvednout objednaný mikrobus. Jenomže tam všichni tvrdneme už nejmíň půl hodiny a náš autobus se stále neobjevuje. Kluci se nudí a začínají zlobit, boy za námi už přešlapuje vedle vozíku a já začínám zuřit. Najednou se ozve Johannin telefon a nám po chvíli hovoru dochází, že jsme v maléru.

Johanna dokončí dlouhou vášnivou diskusi a spokojeně zavře telefon. Šéf dopravní společnosti totiž náhle shledal, že se přepočítal a původně dojednaná cena za odvoz do Oyemu je příliš nízká a tudíž, jestli vážně chceme jet, musíme připlatit. Jenže tvrdě narazil, naše negociátorka se nedala a autobus si prosadila.

Čekáme dál nejméně další půl hodinu, než se konečně objeví kýžené vozidlo. Mikrobus, deset míst, vzhledu nevábného, nicméně stavu pojízdného. Zacouvá k nám, vystoupí dva mladíci a bez jakékoliv omluvy nám mlčky otevřou zadní dveře vozidla. Zevnitř se vyvalí tak děsný puch, že nás to málem porazí. Instinktivně se otočím na Johannu, obracím se na ni ostatně vždycky, když mě něco vyvede z míry. Jenom pokrčí rameny: "Asi mají vztek, že musí jet i bez příplatku. " Pak nasaje vzduch a prohlásí s určitostí: "Asi v tom normálně vozej ryby."

No nazdar. To tedy bude jízda! Chování našich průvodců mě v tom jenom utvrzuje, ani je nenapadne nám pomoci se zavazadly. Nakonec se nám všechno podaří nějak naskládat do zavazadlového prostoru a můžeme vyjet. Nejprve jedeme do domu pro Valentine a Nadju. Valentine k mému zděšení přináší objemný balík plný uzených ryb, zakoupených na cestě z Omboué. Tak tohle bude jízda smrti, pomyslím si, ale nakonec je to už jedno, auto je tím puchem doslova nasáklé, takže jeden balík navíc nehraje žádnou roli.

Valentine je ovšem jiného mínění, s řidičem se ostře pohádá a jeho kamaráda bez milosti vykáže z auta. Jak se ukázalo, nebyl to žádný pomocník, ale pouze spolucestující, který se chtěl dostat zdarma do Oyemu.

Vyrážíme. Teprve teď si doopravdy všímám, v jak děsném stavu naše auto je. Sedadla jsou rozvrzaná, potahy špinavé a potrhané. Polstrování dveří neexistuje, vidět je jen železná konstrukce. Bezpečnostní pásy jsou jen na předních sedadlech, vzadu se jede podle hesla zachraň se, kdo můžeš. Všechno to tu kvílí a vrže, o příšerném smradu nemluvě. Projíždíme periferií Liberville, Nízké podlouhlé domky podél nichž se táhne nekonečné tržiště, řídnou, do popředí se dere prales, asfalt se pomalu ztrácí pod červenou půdou.

Výpadovka z Liberville je katastrofická. Je sice široká, ale plná tak obrovských děr, že se jede téměř krokem. Někdy se stane, že jedou dokonce tři auta vedle sebe a hledají, jak nejlépe tento tankodrom projet. Pak se v protisměru najednou objeví náklaďák, a ten rozhodně uhnout nehodlá. Jede dál, spoléhaje na svoji velikost a sílu, auta proti němu se náhle rozprchnou a za ním se opět vracejí hledat nějakou schůdnější trasu. Tímhle způsobem se potácíme přes dvě nekonečné hodiny, během nichž nepřestávám litovat svého rozhodnutí jet navštívit oyemskou rodinu. Taktéž myslím na to, že auto rozhodně nemůže tuhle cestu vydržet celou, čili se nabízí otázka, co budeme dělat se dvěma dětmi, spoustou zavazadel a bednou uzených ryb na téhle autostrádě uprostřed pralesa. Ještěže sebou máme dostatek vody, bedýnku s lahvemi vína a dvě lahve whisky.

Asi po sedmdesáti kilometrech se najednou začne znovu objevovat asfalt. Zázrak, v nějž jsem už skoro nedoufala! Najednou je svět krásný a plný optimizmu! Pouštím sedadlo, jehož jsem se pořád křečovitě držela a začínám se věnovat okolí. Kluci jsou ukodrcaní do tvrdého spánku, takže můžu v klidu pozorovat zvlněnou krajinu, jejíž neskutečnou zeleň jen tu a tam naruší dřevěný domek nebo menší vesnička. Stavby jsou většinou obdélníkového tvaru, jednoduché, trochu připomínající naše stodoly. Skoro všude se na šňůrách třepetá prádlo, mezi slepicemi pobíhají děti. Někde je i pár psů. Někdy jsme vjeli na malý můstek nad nějakou říčkou, kde skupinka žen v pestrých šatech prala prádlo. Byl to neuvěřitelně malebný pohled, ale náš mlčenlivý šofér s námi teď uhání, jako by nás ukradl, takže to nikdy nestačím vyfotit.

Nemohu se nabažit pohledu na prales, vesničky, obydlí a hlavně lidi. Někdy na nás ukazují prstem a volají: "Bílá!" Moc bělochů sem evidentně nejezdí. Přijíždíme k prvnímu check pointu. Poněkud podmračený voják nás zastavuje a rázně otvírá boční dveře minibusu. Bez pozdravu žádá naše pasy. Zatímco mu je ukazujeme, seběhnou se kolem auta děti a s křikem nám nabízejí oloupané mandarinky a pytlíky s nějakým ineznámými oříšky. Nakoupíme a chceme odjet, když tu se ještě přiřítí úplně nejmenší kluk a cpe mi do okna další pytlíček. Už máme, volá na něj Valentine, ale on odpovídá, to loupala moje babička a já si teda beru dva, poněvadž když to loupala babička, tak to si přece musíme vzít, no ne?

Jedeme dál, chroupeme oříšky a já myslím na to, jestli babička dodržuje hygienu v našem slova smyslu, protože ty oříšky a mandarinky jíme pochopitelně nemyté. Inu, děj se vůle boží!

Už jsme v tom smradlavém vozítku uvězněni pátou hodinu. Chlapci se probrali, snědli mandarinky a pár oříšků, Péťa je naštěstí bedlivý pozorovatel, ale malý Samuel se teď trochu nudí. Nevím jak ostatní, ale já už nevím, jak se na svém ohavném sedadle uvelebit, aby mě nic nebrnělo a netlačilo. Náhle jsem si všimla, že se domky objevují častěji a častěji, prales ustupuje a vtom jsme v regulérním městě, uprostřed hlučného, přeplněného tržiště.

"Jé, tak už jsme tady, to netrvalo ani tak dlouho, to je bezva!" Pochvaluji si. Valentine se na mě pobaveně podívá: " Tohle je město Ndjolé, jsme tak v polovině cesty. Tady se na chvíli zastavíme a najíme se."

Snažím se zakrýt zklamání. Nevadí, aspoň že bude jídlo. Řidič nám zastaví přímo na tržišti, jinde to ani nejde, protože stánky se táhnou celou ulicí do daleka. Valentine mě popadne za ruku a bez dlouhého vysvětlování mě někam táhne úzkou uličkou. Je mi to trochu nepříjemné, protahujeme se kolem sedících mužů, je to totiž ulička barová, všude jsou porůznu stlučené boudy s jedním, dvěma stolky a plastovými židličkami. Je tu narváno, většinou jsou tu muži a civí na mě. Rozhodně nikoli kvůli mému libému zjevu po pěti hodinách jízdy ve smraďochovi, ale prostě kvůli mé barvě kůže. Tímto se omlouvám všem spoluobčanům, ale dojem jsem pravděpodobně udělala nevalný.

Naštěstí se vzápětí zarazíme u jedné z budek, jsou to veřejné záchodky, svitne mi konečně! Zaplatíme nějaké drobné a můžeme dovnitř, jsou tu kabinky jako u nás, jedna je dokonce sprcha. "Ne aby sis sedala," křikne na mě ještě Valentine, tak to, má milá, by mě vskutku ani nenapadlo!

Vracíme se zpět k autu. Přímo na ulici roztáhneme dveře, vytáhneme bagety, sýry a šunku a připravujeme si sendviče. Kolem chodí spousta lidí a ani je moc nezajímá, co to tam provádíme. Žvýkám chleba a koukám kolem. Hned vedle auta je docela velká louka a za ní teče krásná široká řeka. Chtělo by se mi tam jít, řeky, zejména takhle divoké, miluji. Už už chci vyrazit, ale v poslední chvíli mě Johanna drapne za paži. Vůbec jsem si totiž nevšimla, že z druhé strany přišel nějaký pán, otočil se k nám zády, rozepnul si kalhoty a zcela jednoduše si tam ulevil. Byla to totiž místní loučka čůrací.

Načež se v našem minibuse rozpoutala vášnivá diskuse. Johanna trvala na tom, že se zavřeme do auta a dojíme tam, poněvadž zůstat venku v blízkosti močového paloučku jí připadalo naprosto nemístné. Já jsem oponovala tím, že v autě je to stokrát horší, neboť pán byl od nás poměrně daleko a puch v autě zase hodně blízko a zavřená okna a dveře podle mě nepřipadaly v úvahu. Zatímco jsme s téměř vědeckým zaujetím pitvaly, co je pro zdraví naše a našich dětí horší, Valentine odněkud vytáhla balíček z palmového listu, obřadně ho rozbalila a ejhle, byla to ryba s maniokem. V kabelce ještě měla příbor a ubrousky. Úplně mi tím složitým stolováním vyrazila dech. Do toho začal remcat řidič, proč maman začíná jíst, když už všichni skončili a měli bychom tedy jet, neb cesta je ještě dlouhá a on rozhodně nechce jet pralesem za tmy. Mohou tam být divoká zvířata a též kamerunští banditi.

Mozek mi nějak ztěžkl. Ještě chvíli jsem sledovala hádku Valentine, která klidně pokračovala v jídle, a čím dál víc rozčileného šoféra a pak jsem se zcela jednoduše sebrala, obešla auto, z kufru vyštrachala lahev whisky a k úžasu kolemjdoucích si pořádně si lokla. Nabídla jsem i synovi, přijal s povděkem. Stáli jsme tam dva bělouši a čekali, jak se to všechno vyvrbí.

Valentine si způsobně utřela ústa ubrouskem, hádku s šoférem uťala prohlášením, že ona už řídila, když on ještě nebyl na světě, a zavelela k odjezdu. Mně ke sledování krajiny a občasnému focení přibyla ještě milá povinnost (nikdo mě však nepověřil) bdít nad naší bezpečností ohledně kamerunských banditů. Zřejmě díky požitému alkoholu a také neotřesitelnému klidu Valentine jsem však toto ohrožení nebrala nijak vážně.

Za Ndjolé se krajina změnila. Začali jsme stoupat a prales byl stále hustší a nepřehlednější. Najednou se nám otvíraly úchvatné pohledy na rokliny a propasti, plné divukrásných palem, stromů a rostlin. Snad nejkrásnější strom, jaký jsem kdy viděla, se prý jmenuje ravenala a připomíná obrovský slunečník. Mohutné větve se na koncích roztřepí do plochých chomáčů listů, které vytvářejí stovky slunečníčků, jež se slévají v jeden veliký.

Ještě další čtyři hodiny jsme jeli touto překrásnou krajinou, téměř neobydlenou. Scenérie byly tak podivuhodné, že jsme nemohli odtrhnout oči od okýnek. Pak začal padat soumrak a za chvíli byla tma. Naštěstí přibližně za další hodinu se začala objevovat světýlka předměstí Oyemu, ale trvalo nám ještě další hodinu, než jsme dojeli do našeho hotelu. Jedenáct hodin jízdy. Zahlédli jsme opičky a antilopy. Kamerunské bandity žádné.

Na hotelovém dvoře nás čekala rodina nejstarší dcery Joel, jejího manžela Alaina a dvou synů. Bylo to milé přivítání, ale dodnes ho mám tak nějak rozmazané. Po večeři na terase jsem sebrala spícího hrdinu Péťu a uložila rovnou do postele. druhý hrdina Samuel se probral a skotačil by asi až do rána. Toho jsem pro jistotu přenechala rodičům. Teda já vám řeknu, taková sprcha a postel jsou ty nejbáječnější dvě věci na světě! .

Autor: Zuzana Palečková | pátek 4.1.2019 2:31 | karma článku: 13.32 | přečteno: 420x

Další články blogera

Zuzana Palečková

Gabon 13 - Smutek u Pygmejů

V Čechách předpokládám, že někam jedu a také tam dojedu ve stejném dopravním prostředku. V Gabonu jsem zjistila, že tomu tak nemusí být vždy. A co? Však ono to nějak dopadne!

18.1.2019 v 2:28 | Karma článku: 13.57 | Přečteno: 402 | Diskuse

Zuzana Palečková

Gabon 12 - Oyem, rodina a kohout Lojza

To se řekne rodinná návštěva, u nás se kdysi podával chléb se solí, jenže když jeden najednou narazí na místní zvyky tisíce kilometrů od domova, nestačí se divit.

11.1.2019 v 0:25 | Karma článku: 15.05 | Přečteno: 479 | Diskuse

Zuzana Palečková

Gabon 10 - Adieu Port Gentil

Hezky jsem se tu zabydlela a najednou je deset dní pryč a já zase balím. Čeká nás cesta zpět do Liberville, ale pak pokračujeme do hor do Oyemu za rodinou. A prý uvidíme i Pygmeje.

28.12.2018 v 1:44 | Karma článku: 12.35 | Přečteno: 371 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Miroslav Hruška

Nočními vlaky v Polsku - praktický průvodce pro milovníky nočního cestování

V našich českých luzích a hájích je cesta nočním vlakem s cílem vyspat se vzhledem k velikosti země nemyslitelná. V Polsku Vás noční vlaky přepraví od jihu až na sever či z východu na západ. Odkud a kam? Čtěte dále mého průvodce.

21.1.2019 v 14:17 | Karma článku: 15.69 | Přečteno: 952 | Diskuse

Libor Čermák

Tajuplné Koněpruské jeskyně

V tomto mém fotoblogu bych vás rád pozval do Koněpruských jeskyní. A společně s krásou zdejších, stalagmitů, stalaktitů a stalagnátů bych připomněl i některé zajímavé záhady a zajímavosti, které se k jeskyním vážou.

21.1.2019 v 10:41 | Karma článku: 15.69 | Přečteno: 412 |

Miroslav Semecký

Nebuď v cizině za burana! Nepsaná pravidla hostelových pokojů

Existují obecné normy chovaní, které většina z nás respektuje a více méně dodržuje. Víte ale, že existují věci které byste zásadně dělat neměli? A už vůbec ne uvnitř hostelových pokojů. Některé z nich vás možná překvapí.

21.1.2019 v 2:04 | Karma článku: 29.45 | Přečteno: 5266 | Diskuse

Milan Zajic

Pěšinka do kopců .....

Popravdě moc vysoko jsem nedošel. Moje oblíbené cestičky jsou zasypány větším množstvím sněhu a plácat se někde po pás v bílé radosti se mi vůbec nechce. Asi jsem v nějaké lenošné krizi.

20.1.2019 v 17:23 | Karma článku: 10.29 | Přečteno: 164 | Diskuse

Denis Herák

Zimný výstup na Veľký Manín

Konečne bola pozitívna predpoveď, ktorá ma dostala na krásnu zimnú turistiku do pohoria Súľovské vrchy.

20.1.2019 v 17:23 | Karma článku: 11.76 | Přečteno: 203 | Diskuse
Počet článků 125 Celková karma 14.21 Průměrná čtenost 1048

Jsem Zuzana Palečková. Jsem dcera, manželka, máma, maman půlky Gabonu, tchýně gabonská, babička Čechogabončete a mám touhu se tak trochu vyjádřit

Najdete na iDNES.cz