Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Afghánské otazníky

9. 08. 2018 21:46:59
Je to vždycky strašně smutné, další mladí muži zahynuli ve válce. A tentokrát to byli naši. Neznala jsem je, ale pocit sounáležitosti a soucitu s rodinami je velice silný. Tři mladí muži, život před sebou, ten se však už nenaplní.

Tak už je to tady zas, vládní speciál přivezl z Afghánistánu tři rakve s našimi vojáky. Kolik jich už bylo? Kolik mladých mužů, krásných, zdravých, plných sil už takhle předčasně dorazilo domů? Národní vlajky, hymny, pocty, proslovy, vyznamenání in memoriam. Zoufalé manželky a děti, které nebudou šanci si tatínky byť jen vybavit. Rodiče, kteří je vypiplali, pak s nimi prožívali jejich profesní i soukromé úspěchy i neúspěchy, a teď vybírají místo na hřbitově.

Nejsem voják a válečné taktice nerozumím. Nejsem politik a nevidím do spádů mocností a jejich her, natož do plánů nadnárodních korporací. Jsem jen matka dvou synů a dcery a babička dvou vnuků. A tak se ptám:

Jak to v Afghánistánu vlastně je? Z dostupných informací v tisku jsem si utvořila následující obrázek: Spojenecké síly si v nějaké oblasti vytvoří cosi jako opevněné město. Mají tam ubikace, polní nemocnice, možná i kino, kaplany, prostě všechno možné vybavení. Odtud vyjíždějí v obrněných transportérech, vybavených vší možnou válečnou technikou do terénu. Pokud jsou vevnitř, jsou v relativním bezpečí, ale občas musí ven. Rozdávají léky, dětem pamlsky, hlídají. Je to však velice riskantní, i když jsou jistě skvěle vycvičení a vyzbrojení. Smrtelnou past může představovat sotva odrostlé dítě, těhotná žena, stařec, úzká ulička. Pod dlouhými hábity se často skrývá záhuba v podobě pásů s výbušninami.

Proč to tak je? Podle našeho mínění přinášíme do téhle nešťastné, rozervané země pomoc a mír. Česká republika posílá do válkou postižených oblastí většinou chemické jednotky a polní nemocnice. Naši odborníci jsou vyhlášení, lékaři a zdravotní sestry zachránili v obtížných podmínkách desetitisíce životů. Ženy, děti, muže. Zraněné, dlouhodobě nemocné. Stavíme školy, dovážíme léky. Tak proč nás zabíjejí?

Protože nejsme úspěšní, mohu-li soudit. Země je v chaosu, ústřední vláda vládne s bídou Kábulu a možná blízkému okolí, nepřítel vede úspěšnou partyzánskou válku a sotva naši vojáci opustí nějakou oblast, v tu ránu tam nastoupí místní bojůvky, které jsou v nepřehledném terénu nepolapitelné. Civilisté jsou téměř denními oběťmi krvavých útoků bohužel nejen ze strany Tálibánců a ISIS a nejrůznějších gangů, ale i vládních jednotek a někdy i spojeneckého bombardování.

Obyčejní Afghánci musí být zoufalí. Vůbec si nedovedu představit život v téhle zemi, kde je válka po desetiletí součást denní reality. Kmenové sváry, náboženská nesnášenlivost, cizí armády střídající se podle nějakých geopolitických záměrů a soupeření mocností, jejichž zájmy se zájmů Afghánců zřejmě moc netýkají. Chudoba, ekonomický marasmus, obrovská korupce politiků námi podporovaných, beznaděj. Střet tradic se západním pojetím života, mladá generace musí být totálně zmatená a ztracená.

Každý den tohoto bezútěšného stavu stojí miliony. A lidské životy na všech stranách. Je to bludný kruh a kdo ví, jak se z něj vymanit? Odejít? Nechat Afghánce, ať si to vyřeší sami? Dnes už to nejde, země je rozvrácená, zřejmě by došlo k masakru a ekonomika by se zhroutila. Ten, kdo by na rozumné řešení přišel, by měl dostat aspoň tři Nobelovy ceny.

Měla bych pár otázek na závěr. Jak to bude v Afghánistánu dál? Pomáháme s výcvikem jejich armády, ale prý to vůbec nejde podle plánu, připraveného Američany. Museli ho už několikrát přestavět, řekl jeden náš pan generál v rozhlase. Jak dlouho tam ještě budeme muset být, než se ta země trochu vzpamatuje? A nerozpadne se vůbec na jednotlivá údolí ovládaná místními vládci? Budeme ji muset nakonec nechat na pospas Tálibánu? Kdo zná odpověď?

Poučí se už konečně jednou všichni ti pyšní světoví hráči? Podepisují výnosy, od stolu rozhodují o lidských životech. A my, co jsme ti obyčejní, jak nám s oblibou říkají, my, kteří do toho nevidíme, protože bychom tomu asi nerozuměli, my teda rodíme a vychováváme ty syny a dcery, které pak jdou naplňovat vznešené ideály.

Já myslím, že nepoučí.

Autor: Zuzana Palečková | čtvrtek 9.8.2018 21:46 | karma článku: 23.00 | přečteno: 625x


Další články blogera

Zuzana Palečková

Uvařený mozky

Vedro je příšerné. I normální život se stává obtížným, ovšem když dojde k potížím, jednoho mohou napadat hodně divné věci

3.8.2018 v 23:14 | Karma článku: 16.75 | Přečteno: 685 | Diskuse

Zuzana Palečková

Politička, která nesložila ruce do klína

Madeleine Albrightová napsala knihu "Fašismus. Varování", jež nedávno vyšla v češtině. A já si ji nekoupím. Na můj vkus je paní exministryně trochu moc podnikavá.

26.7.2018 v 23:07 | Karma článku: 32.28 | Přečteno: 1120 | Diskuse

Zuzana Palečková

Měli jsme se rozhodnout už tenkrát

Komunistická strana Čech a Moravy se navzdory tristním volebním výsledkům opět dostává do popředí, soudruzi vyčenichali příležitost a už se jí asi nadlouho nepustí. Pán Bůh s námi a zlý pryč!.

20.7.2018 v 1:38 | Karma článku: 22.18 | Přečteno: 807 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Daniel Řehák

Osmašedesátý

Probuzen v 5 ráno otcem, sledoval jsem nekonečný proud tanků a zásobovacích náklaďáků přijíždějících po Ústecké hlavní třídě z někdejší NDR. Bylo to 5 dní poté, co jsme se vrátili z cesty po severní Evropě.

21.8.2018 v 0:00 | Karma článku: 6.47 | Přečteno: 94 | Diskuse

Václav Vít

Srpen nadějí a beznaděje.

Krátké ohlédnutí se na srpen před padesáti lety. Po nádherných vyhlídkách následoval šok a pochybnosti o smyslu života v otroctví typu "reálný socializmus".

20.8.2018 v 18:28 | Karma článku: 8.23 | Přečteno: 118 | Diskuse

Emrich Sonnek

Srpen ´68 a věci příští

„Vstávej, Emrichu, je válka,“ vzbudila mě ve čtyři ráno té srpnové noci před padesáti lety máma. Ne, neprobudil ji hluk leteckých motorů nebo tanků.

20.8.2018 v 15:50 | Karma článku: 18.87 | Přečteno: 345 | Diskuse

Filip Vracovský

Jednadvacet aneb Rudé oko bere

21. Srpen 1968. Ještě sedm let nebudu na světě. Ale co pro mne znamená ? Krátká úvaha někoho kdo nezažil, ale psát naštěstí může.

20.8.2018 v 15:27 | Karma článku: 19.54 | Přečteno: 381 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Nemohu číst staré knihy. Jsem sám…?

Doma mám spoustu knih. Některé jsem si pořídil sám, některé mi koupili kdysi dávno rodiče, a některé jsem po rodičích zdědil. Na čtení už bohužel není tolik času, jako dříve, ale stále si říkám – jednou...

20.8.2018 v 12:28 | Karma článku: 30.59 | Přečteno: 1100 | Diskuse
Počet článků 110 Celková karma 27.34 Průměrná čtenost 1075

Jsem Zuzana Palečková. Jsem dcera, manželka, máma, maman půlky Gabonu, tchýně gabonská, babička Čechogabončete a mám touhu se tak trochu vyjádřit





Najdete na iDNES.cz