Žít se chce pořád!

Navzdory času a hloupým řečem, navzdory vrzajícím kolenům, vráskám a šedinám jsme tady a baví nás to a možná čím dál tím víc! Na kolena se mázne opodeldok, vlasy se nabarví a vrásky? No bóže!

Musím se k něčemu přiznat. Mám strašně ráda muže. Mám je ráda, protože mi je v jejich přítomnosti dobře a cítím se v bezpečí. Hezky, leč neagresivně voní. Můžu se na ně spolehnout. Můžu v jejich přítomnosti popíjet a třeba i plkat, ale oni plkají se mnou a plká se nám spolu moc pěkně. Možná  řeknu i něco, co se jim nemusí zrovna líbit, ale dokážou reagovat tak hezky a gentlementsky, že se hned sama srovnám. Jsou chytří, vzdělaní a vtipní. Umějí se chovat, totiž dají dámě přednost ve dveřích, odsunou židli a nesednou si dřív než ona. Zkrátka, svoji fyzickou převahu dají k dispozici ženě. Je to tak mužné! Jsou empatičtí. Jsou to muži, kteří mě inspirují býti jemnou, citlivou, vnímavou, zkrátka pravou dámou. Neječím, nedělám prudké pohyby, nehádám se, nemám pocit, že musím být ve střehu a bránit svoje práva. Jsem upovídaná, ale ve společnosti mužů snad dokážu neunavovat, nasmějeme se a je nám dobře.

To jsou muži. Pak je však druhá sorta čehosi, co jako muž pouze vypadá. Nosí to kalhoty, někdy to má i vousy, ramena celkem, saka, ovšem to je pouze povrch, podstata značně nemužná se dere bezohledně ven. Já, já, já, já, ó ano, všichni víme, že tu jsi, tak copak z tebe asi vypadne.

A ono vypadne, ne že ne. "To já všechno platím, to já živím toho tvýho parchanta", vypadlo onehdá z jednoho našeho hodně známého známého. Nevnímaje vytřeštěné pohledy přítomných dam, pokračoval: "Jo ta prdelatá, tlustá postklimakterická kráva!", tentokrát nehovořil ke své manželce, ale neadresně k některé ze zaměstnankyň státní správy.

Jistě, chápu, ne všechny ženy jsou miss sympatie, zejména ne ty, jež po nás ve jménu státu cosi i třeba nepříjemně vyžadují. Ovšem totéž se týká mužů v téže funkci. Jsou-li však oni též obviňováni z jakýchsi přechodových obtíží? Laje jim snad někdo do prostatických volů? Prostatický vůl, zní to zajímavě, ale s největší pravděpodobností to nevyslovím. Jsem totiž žena, mám empatii a umím si představit, co taková prostata asi dokáže natropit.

"Jsou ženy po klimakteriu vlastně ještě ženy?" ptal se pan Šíp ve svém oblíbeném pořadu známého kardiochirurga pana Pirka, již tomu musí jistě rozumět. "Haha, to nevím, haha," jak vtipné, pánové a záměrně neříkám muži.

Nejsem ani oblíbený moderátor, ani věhlasný lékař. Jsem žena, věk padesát šest let, tudíž po přechodu. A světe div se! Žiju, jsem fit, miluju život, svoji rodinu, děti, v pondělí se nám narodilo druhé vnouče, Čechogabonče, malý Samuel. Je překrásný, bude čokoládový, černý po mamince a smíchaný bílý po tatínkovi a zajisté tak nádherný, jako ten první! A já si poskočím na mnohakilometrové procházce se svými psy, podél řeky, která tak krásně šumí a potkám tam Kotrbku na jejím koni se sedmi dalmatinci (tak bych ji na ten přechod taky tipla, ale věřte mi, málo si z toho dělá a vrhne se s koněm směle do řeky, to bych vás, milý pane Šípe, chtěla vidět!) a všechno je tak krásné až srdce usedá a všechno mě tak baví!

A já jsem původně pod vlivem toho nezdvořilého pána chtěla psát cosi na téma koncentráku pro dámy po přechodu, jakože by tam mohly třeba plést punčochy či svetry či co, mělo to být legrační sarkastické čtení, ale víte co, vy páni, ale ne muži? Život mě svedl psát něco úplně jiného, totiž o něm, o tom jak je to fajn tu být, mít svou roli, být užitečná, mít milované kolem sebe, pít víno, bavit se,  tančit a milovat se s vlastním opravdovým mužem, ne pánem! Kašlu na vás, jestli máte problém s přechodem, užijte si to do sytosti, pánové, ale já nemám čas!