Jednou za rok se schází zástupci národa, aby vzdali hold našim hrdinům, kteří neváhali a s nasazením vlastních životů bojovali za naši zemi, za nás za všechny. Oni svoji povinnost splnili vrchovatě. A naše reprezentace?
Každý květen mě to dojímá znovu a znovu. Staré filmové záběry z posledních dnů války a potom z osvobození. Ruiny, střelba, barikády, hromadný úprk civilistů před kulkami ostřelovačů. Pak sekvence nahrané radosti pro filmové týdeníky. Na sovětskou armádu si zrovna nepotrpím, ale záběry rozjásaných tváří na ulicích, zaprášení a unavení vojáci na tancích mi po léta spolehlivě vženou slzy do očí.
Zase poslouchám v televizi a v rádiu příběhy parašutistů, atentátu, Lidic a Ležáků. Na obrazovce se střídají tváře přeživších potomků zavražděných, pro nás dnes už většinou bezejmenných lidí, kteří se nějak okupantům postavili. Pamětníci vyprávějí, jak maminku a tatínka, dědečka a babičku viděli naposledy, jak je odvedli muži v černých kabátech, což znamenalo jediné, konec.
Vždycky mě překvapí a zaskočí, kolik těch příběhů bylo. A vždycky si taky vzpomenu na jednoho dávného spolupracovníka svého muže, Poláka. "Vy Češi jste takoví přemýšliví", povídal a já v jeho slovech slyším jistý posměch, "než něco uděláte, dumáte tak dlouho, až se ten důvod pro akci nějak vytratí."
Nemyslím, že má pravdu. Asi nejsme národ, který by sedl na koně a vrhal se proti tankům, ale rozhodně nejsme zbabělejší než ostatní. Všude se našli hrdinové a zrádci anebo prostě takoví, kteří měli smůlu a dramatické okolnosti je semlely. Spíš si myslím, že nějak nedokážeme své hrdiny uctít a příliš lehce na ně zapomínáme. Tak alespoň jednou za rok si je připomínáme, vyprávíme jejich příběhy a vzpomínáme na tu hroznou dobu.
Ještě je pár opravdových hrdinů mezi námi. Ať už z domácího odboje anebo statečných vojáků, kteří bojovali v řadách zahraničních armád. Dovedu si představit, jak velký význam pro jejich život má každoroční setkání na Vítkově. Je to snad nejdůležitější státní svátek, na posvátné hoře se shromáždí vojáci a nejvýznamnější představitelé naší země. Hraje řízná vojenská hudba, jejich mladí nástupci stojí seřazeni ve vzorných šicích, v uniformách a barvách naší armády, armády svobodného státu, což je jejich zásluha, jejich zásluha je, že tady dneska jsme a můžeme žít ve vlastní zemi.
Nevím, jaké jsou jejich osudy. Jak žijí, s rodinou nebo sami, jsou šťastní nebo osamělí? Jsem však přesvědčená, že ten jeden den v roce šťastni jsou. Celý národ je vidí a připomíná si s nimi jejich mladá léta, jejich hrdinství, odvahu a činy. Národ je jim vděčný a svou vděčnost tento den ukazuje. Nemůžeme tam být všichni, ale měl by tam být náš prezident, hlava našeho státu, autorita, jež za nás za všechny vyjádří náš vděk a úctu našim hrdinům.
Nu, nebyl tam. A já bych si tentokrát dovolila nesouhlasit se slovy jednoho ze starých pánů generálů: "Pan prezident měl asi něco jiného na práci, tak nemohl přijít." Příliš velká skromnost a velkorysost, pane generále. Tento den si neumím představit jinou důležitější práci pro prezidenta. Tohle je jeho povinnost, měl tam být, protože je úplně jedno, že pan prezident nesnáší pana premiéra, potažmo další pány z vlády. To není důležité. Důležité je ukázat, aspoň jednou za rok, že nejsme národ zbabělců a že víme o svých recích. A veškeré pikle a lsti a intriky by měly jít stranou. Aspoň tenhle jeden jediný den!
