Rádi bychom se viděli v Evropě střední, ještě lépe západní. V mnoha směrech tam patříme, Ale někdy se tedy chováme hodně, hodně východně. Milí Japonci mi prominou, těch se to rozhodně netýká.
Sníh v nížinách už dávno zmizel a z bezčasí po zimě se klube jaro. A i když vítr s deštěm ještě dokáže pěkně potrápit, už tak hezky čerstvě voní a láká ven, někam daleko...
A i kdybych náhodou chtěla oslyšet toto volání, nemůžu, musím vyrazit i do deště, psi už čekají. Ale stojí to za to. Třeba za bílozelené trsy sněženek a bledulí, které se už na loukách u řeky prodraly loňskou trávou na světlo boží. A taky za ty zatím nesměle se zelenající stráně a listnaté háje na protější stráni u Řevnic.
Běžíme ještě obcí. Aha, tady postavili další nový dům. Krásný, veliký, hodně prosklený nový dům. Kolem malá zahrádka. Dokonale, do posledního centimetru vymyšlená, vystajlovaná, nikde chybička, všechno tak vkusné a do sebe zapadající. Hned za plotem však s odpuštěním binec jak zákon káže. Na prostoru mezi domem a silnicí vyházené kusy dřev, asi ještě ze stavby. Mezi nimi přiskřípnuté cáry tlustého igelitu. Rozrytá půda, místy ještě zbyly žluté chomáče trávy.
No nic, nemám čas se rozčílit. První bobek tohoto dne je na světě, sbírám nadělení do pytlíku a mířím s celou ekipou k hovňáskovému koši. Ovšem bacha, bacha, hned vedle je veliká hromada, prosím nešlapat. Proč to tam, hernajs, někdo nechá? Dobrá, seberu i to cizí, ale naposled!
Pokračujeme dolu k řece. Maličké chatky na maličkých zahrádkách namačkané jedna na druhou. Úhledné, čisté, pěkné. Geometricky přesné záhonky už připravené k setbě. Za plotem cestička dlážděná velikými kameny. Povlovný svážek k řece. Rády by tam vyrašily první fialky, ale letos to mají trochu ztížené. Na pažitu trůní kdysi bílá pohovka, jež už k posezení vůbec neláká. Tak jestli jsou nějaké ty chudinky přímo pod ní, tento rok mají smůlu. A je otázka, jak to dopadne ty příští, tohle vypadá na konečný stav.
To sněženky a bledule mají větší kliku, mezi starou suchou trávou a odpadem, vyvezeným z těch uklizených zahrádek, se jim daří celkem dobře. Rostou tam utěšené hromady nechtěných kompostů na břehu řeky Berounky. Ze všeho, co pořádný zahrádkář na svém pozemku prostě nestrpí. Možná by se to dalo nějak využít, hloupost, nedá asi a tak to tam zůstane a bude vytvářet hory biologické masy (teda já aspoň myslím, že by to biologická masa mohla být), která pomalu obroste a poněkud změní ráz krajiny.
Míjíme domečky a pak už jsou jen širé louky a pole. Řeka si poklidně teče mezi břehy obrostlými sítím a křovím. Moc úhledně to nevypadá, ale nakonec je to příroda, žijí tam koroptve a bažanti a i zajíci. Rostou tam nádherné smuteční jívy. Jsou tak majestátné, je jim hodně let. Mají mohutné kmeny, povislé větve sklánějí až k vodě. Vzbuzují úctu a tak nevím, koho napadlo opřít o ně dvě staré pneumatiky. A který chytrák je ověsil nějakými špinavými hadry. Asi je to nějaké mejdanové místo. V trávě pod korunou se totiž válejí prázdné lahve od laciného vína.
Poslední pohled na protější břeh. Zvedají se tam už oblé kopce Brd, vesnice a malý kostelíček s lesklou střechou. Idyla jak od Lady. Bohužel je čas a my musíme domů. Plahočíme se lesem, tedy já se plahočím, pejskům vidím jen ocasy a světýlka na zadnicích. Funím do kopce, ale i tak stačím kontrolovat, jak nám tady rostlinstvo zase pokročilo. Břečťan plete hustý koberec dál a dál, na slunných místech ještě trochu sněženek a už se klubou podléšky a fialky. Na pampelišky je ještě brzo. Voňavý vzduch, jarní ptačí namlouvání, dychtivý šustot všude kolem. Jo, a ta kadibudka, kterou sem před měsícem někdo shodil, je tu pořád. A nějaký dobrák ji doplnil ještě o pár zrezivělých kýblů či co to vlastně kdysi bylo, asi aby jí v tom lese nebylo tak smutno.
Zemi máme krásnou, líbeznou. Ale sami jsme pěkná čuňata. Bez prominutí!
