Naši nejvyšší děsí neustále národ v domnění, že ve strachu budou lidé poslušnější. A pak se titíž sejdou na fotbálku pro vyvolené, nadlidé s arogancí sobě vlastní. Už se nebojím. Jen ve mě bublá cosi, co by mě asi dovedlo i pozvednout ruku s něčím tvrdým a pořádně praštit někoho z těch, co nám ničí životy mnohem víc, než ten strašák covid.

Dnes neni jen tak obycejny covidovy den...deji se i jine veci, napr. US sonda pristava na Marsu:

https://www.youtube.com/watch?v=GIooAx_GkJs

Zaplať pánbu za ně!

Vím, že je to mimo ..syn už není v Gabonu? Často si vzpomenu při cestopisech odtamtud na Vaše blogy, byly zajímavé

Nene, syn tam nikdy dlouho nežil, teď je celá rodina v Praze. Měli jsme jet na svatbu, ale ta je zatím odložená. Kdoví, kdy se tam dostaneme, jela bych hned, rozhodně jsem ještě neviděla všechno. A děkuji!

Máte pěknou depku. Maminka ležela na kovidovém v nemocnici, byla nejdříve sama na pokoji. Potom tam byli tři, když byla na kyslíku, protože měla zápal plic. Na kovidovém naštěstí pracuje synova známá, takže jsme ji volali a ona na maminku dohlížela a říkala synovi, že už jí to zastrašování lidí a šíření paniky leze na nervy, protože to víc lidem ubližuje, než nemoc samotná. Lidi se psychicky hroutí, jenom se ta nemoc vysloví, což k uzdravení nepomáhá. Moje maminka, první den, když jí řekli, že to má, tak se se mnou loučila. Prostě z TV věděla, že to je konečná. Nyní je už tři týdny doma a je jí 86 let.

Tak to gratuluji, já se o sebe ani tak nebojím, ale spíš o tátu. A taky mě samozřejmě štve, jak to tu chodí.