Nad Kirunou zavlála česká vlajka

Dne 7.4. 2017 vylétla ze základny Švédské vesmírné korporace (SSC) do vesmíru raketa zkonstruovaná inženýry Airbusu. Projekt je organizován Evropskou vesmírnou agenturou (ESA). Vedle vlajek zúčastněných států vlaje i vlajka česká 

Do projektu byla vybrána i kanadská univerzita McGill se svým programem hybridního plamenu a jeho využití. Kolikrát já to už slyšela, hybridní plamen! A pořád dost dobře nevím, co to vlastně je. Což je úplně jedno, hlavní je, že to ví náš Honzíček. Je to jeho vášeň a ta vlajka tam vlaje díky němu.   

Pořád se nám ten kluk snažil něco o tom svém plameni objasňovat, ale, hlavně tedy já, jsem mu říkala, Honzíčku, prosím tě, nevysvětluj mi to, já tomu stejně nerozumím, hlavně, že vám to plápolá. A někdy to plápolalo víc, někdy míň, stálo to mnoho úsilí, odříkání a času. Kluk by už dávno mohl vydělávat jako mechanický inženýr, ale roky se potlouká v malinkých bytečcích a počítá každý dolar, poněvadž ten plamen mu učaroval. No jo, studenti a doktorandi, to jsou hlavy chytré se zadkem holým, to ví každý.

Život na univerzitě však skýtá mnohá potěšení. Hlavně z vlastního výzkumu, z té neuchopitelné akademické svobody, kde je člověk odpovědný sobě a druhům v bádání a někdy z těch pár peněz ze stáží a publikací. Jak ráda vzpomínám na to, kdy jsi mě pozval za mého zimního pobytu v Montrealu na večeři do korejské restaurace a pak do doktorandského klubu na whisky. Mrzlo až praštělo a my jsme se nocí zpívajíce potáceli do toho tvého minibytu v centru Montrealu. Přiznám se, nechala jsem protentokrát plavat mladou rodinku tvého bratra i s batoletem a naprosto nezodpovědně jsem v tom klubu řádila až do brzkých ranních hodin. Bylo mi pak sice dosti blbě, ale vzpomínám na to moc ráda.

Taky vzpomínám, jak jsme ti radili, nech už toho, už máš věk, usaď se, najdi si práci (a já myslela i holku), ten tvůj plamen, prosím tě, co to vlastně je (pravda, nechápem to moc dodnes), kam to povede, jakou to má budoucnost. No a vidíš, dneska u Kiruny vlaje i česká vlajka, poněvadž jsi tam ty, Honzíčku.     

A my jsme v pátek, v 11.30, celá rodina, zůstali přilepeni na počítačích. Po letech se totiž měl "okotit" vesmírný program renomované univerzity McGill ve spolupráci s Evropskou vesmírnou agenturou (ESA), na němž se, asi docela významnou měrou, podílel i náš Honzíček.

A okotil. Bez dechu jsme pozorovali majestátný start rakety. Byli jsme předem upozorněni, že pokud se to z jakýchkoliv důvodů nepovede, bude zmařeno mnoho let práce a nakonec i peněz. Vždycky mě fascinoval ten pomalý, pro mě naprosto nepochopitelný rozjezd rakety z rampy a pak následné zrychlení. Tentokrát jsme byli jaksi osobně zainteresováni a můžu vám říct, sledovat tohle z přímého přenosu a něco o tom vědět, je věc docela jiná, než to vidět třeba ze zpráv. Byli jsme všichni napjati jak struny a čekali jsme, jestli se ještě něco na poslední chvíli nezhatí.

Honza nám pak popisoval, že v místnosti bylo přítomno asi sto lidí. Pokud by se jenom jeden nedostavil ve stanovený čas, celý projekt by byl okamžitě zastaven. Někdo zainteresovaný by se mohl třeba divit, ale už se na této základně vážně stalo, že jeden pán, politik jakýsi (žádné jiné profesi se tohle zatím nepodařilo) odjel ze základny i s ID kartou, kterou zapomněl při odchodu odevzdat (no co, někdo to vždycky zaplatí a tihle pánové nesou odpovědnost pouze politickou, na rozdíl od ostatních) a celý projekt se tehdy musel zastavit.

Nicméně teď se vše zdařilo. Raketa vylítla a bleskově zmizela v oblacích. Dosáhla výšky skoro sedm set kilometrů a pak se pomocí padáku snesla k zemi. Před letem zazněly sirény, a to bylo znamení, při kterém se všichni místní (okolo tisíce lidí), musí okamžitě schovat do krytů. V místnosti těch sto lidí napjatě sledovalo průběh. První začali jásat airbusovci, to byli zodpovědní za vzlet rakety. Pak, po dlouhých vteřinách, zařvali McGillovci (parta našeho Honzíčka, prosím). Plamen se rozvinul, jak všichni chtěli. Potom ječely doktorandky z biologie, jejich bakterie se taktéž chovaly způsobně a jak měly. Všechno se povedlo a nastalo všeobecné veselí a objímání.

"Já mu to závidím," řekl můj manžel a podezřele se mu leskly oči. Já jsem bulela celkem nepokrytě, ale ode mě se to už tak nějak čeká. Naše Zuzanka, toho času na prázdninách, jen mlčky koukala s očima plnýma slz na obrazovku, má bratry moc ráda, jsou to její vzory, a v koutku duše si určitě říká, počkejte, až já vynaleznu nějakou bakterii, třeba taky někam poletí. Nejstarší syn volal: "Viděli jste to?" (má nás tak trochu za internetové blbce). Děda přilít s rozčepýřenými vlasy, aby nic nezmeškal: "No to je úžasný, chápete to?" Vůbec, ale hlavně že to vylítlo, dědo.

"Tak kdy bude meeting ke shrnutí, neradi bychom se namazali před ním," pravil prý vážený profesor McGillský hned poté.  

"Žádný meeting, jdem oslavovat všichni!" zařval airbusák.

Zatím jsme s Honzíkem ještě nemluvili, asi vyspává. A já mu to nebudu říkat, ale je mi vážně fuk, že mám staré auto a nejezdíme do daleka na dovolené. Sledovat vzlet rakety takhle osobně, to stojí za všechny prachy světa, to mi věřte!

PS: Kdyby nějaký vážený čtenář chtěl pochopit více, odkaz najdete v komentářích.