Až ten koronavínus odejde a karanenta zmizí

Nejsme sami, plácáme se v tom napříč kontinenty. Jen ta rána bývají někdy dost trudná. Avšak když si jeden pěkně popovídá sám se sebou, může se nakonec i zasmát.  

Probudila jsem se uprostřed noci zbrocená potem. Srdce mi bušilo tak, že hrozilo, že každou chvílí rozerve hrudník a vystřelí až do stropu. Do stropu. Zmateně se rozhlížím kolem. Jsem ve své ložnici, ve své posteli, všude klid, všechno je asi v pořádku.

Takže premiér Johnson neshromáždí všechny cizince ve Velké Británii a nezkoncentruje je do jednoho velikého tábora, kde budou bez lékařské pomoci a  nedostatkem jídla čekat na vysvobození. Těžký tísnivý pocit najednou ztratil svoji neurčitost. Naše Zuzanka, naše krásná něžná blondýnka je tam a nemůže domů.

„Klid, klid, to chce klid! Uklidni se, přestaň blbnout. Tohle byla jenom těžká noční můra, nesmysl, kdo by jim tam dělal? Je tam i plno jiných studentů.“ Moje racionální já se konečně probralo. Jenže ona mi chybí. Strašně mi chybí. Neviděly jsme se už tak dlouho a kdoví kdy tenhle zlý sen skončí a my se znovu setkáme.

„Přestaň fňukat!“ Tentokrát už na sebe zcela regulérně řvu. „Co si tady stěžuješ? Je teď u přátel, je už velká, je chytrá a schopná, postará se o sebe. Mluvíš s ní přes skype. Nemůžeš ji obejmout ani pohladit po vlasech, ale víš, že je v pořádku.“

Bude v pořádku, určitě. I když, celá situace ve Velké Británii mě zatím spíš znepokojuje než cokoli jiného. Geniální nápad premiéra Johnsona s promořením celé populace mě upřímně vyděsil. Jsem jen vnější pozorovatel a rozhodně ne znalec místních poměrů, ale některé aspekty tamní vyspělé bohaté společnosti mi zavánějí tak trochu feudalismem. Královna s rodinou odsunuta do bezpečí a vy, milí poddaní, se s tím poperte, jak nejlépe umíte. Boris Johnson zřejmě fascinován příkladem svého velkého předchůdce Winstona Churchilla chladnokrevně předem počítá oběti. Krev, dřina, slzy a pot v době koronaviru.

První opatření přišla poměrně dost pozdě, ale i poté, co byly zavřeny vysoké školy, všechny puby a hospody fungovaly vesele dál. Takže například univerzitní město Stirling se stalo dějištěm nekonečného mejdanu zpovykaných študáků, kteří najednou nevěděli, co s volným časem. Navíc se tam ještě rozšířila epidemie příušnic. Nošení roušek a ostatní ochranná opatření jsou doteď mnohými považována za zbytečná.

Seděly jsme s dcerou po večerech u skypu a přes obrazovku spolu ručně šily roušky. Ani jedna nejsme žádné švadleny, ale s pomocí návodu na internetu jsme to nějak spíchly. Žádná krása, ale jakž takž funkční nakonec byly. Dodnes milí Skoti obdivují českou šikovnost a invenci, i když my dvě rozhodně nejsme ten nejlepší referenční vzorek. Ani jsem jí neříkala, že vláda vypravila nějaké autobusy z Londýna. Stejně byly hned plné a je otázka, jak by se ze Skotska tak rychle do Anglie dostala. A asi by nemohla odjet, dopisuje dizertační práci a musí jí obhájit. Teď už ví, že přes skype.

Hodně zahraničních studentů se Británii pokoušelo narychlo opustit.  Maďarské kamarádce se podařilo chytit ještě jedno z posledních letadel. Po chvíli letu však jeden z pasažérů začal strašně kašlat, takže letadlo muselo nouzově přistát v Londýně. Po několikahodinovém čekání mohli pokračovat v cestě. Milou spolužačku v Budapešti rovnou z letadla poslali do karantény i s rouškou made in Czech Republic, aniž viděla kohokoli z rodiny. Pravděpodobně tam trčí dodnes.

Italka se zase připravovala tak dlouho, až nakonec zůstala (na radu své rodiny) zavřená v bytě. Vzhledem k tomu, že pochází ze severní Itálie, je tato dobrovolná karanténa ve Skotsku možná nejlepší řešení.

Dnes je už situace ve Stirlingu klidnější, město je však uzavřeno a nesmí se cestovat ani ven, ani dovnitř. Naše studentka je v relativním bezpečí na farmě díky laskavému pozvání u přátel.

„Tak vidíš, „ promlouvá ke mně mé racionální já. „Máme štěstí.“ Ale kdy ji zase uvidím? „Nekňuč, buď spokojená s tím, co máš.“

 A co náš mladší syn Honzíček? Žije v Montrealu a tam si hodně dlouho z nějakého ošklivého viru taky moc nedělali. Montreal je plný studentů, kteří žijí velmi intenzívně, ulice, bary, hospůdky jsou věčně narvané. Lidé jsou tu zvyklí hodně žít venku.  A když náš Honza šel do banky s rouškou, lidé se na něj zle dívali. Jsou špatně informovaní, nevědí, že on není nemocný, ale že jeho rouška chrání je.

„Ale neboj, přece Honza už je velkej kluk, ví, co dělá!“ Ale je tak daleko! Letadla nelítají, my jsme zavření tady a oni tam, nemůžeme k sobě!  „No ty bys mu tak pomohla! Dodržuje hygienická pravidla mnohem líp než ty, pracuje přece roky v laboratoři. Má masky, kdyby se to zhoršilo. A navíc, navíc jeho milá, Kanaďanka vietnamského původu se k problému postavila čelem. Důkladně vydezinfikuje všechno, co přinesou v nákupních taškách, ještě nám připravila názornou přednášku!“ Nemůže to být horší! „Může, a ty se uklidni, zatím se nic neděje. Už jsou velcí, chytří, vzdělaní!“

A vlastně co všichni ti lidé, kteří ze dne na den přišli o výdělky a nikdo jim neřekne, na jak dlouho. Zrovna nedávno jsem si tak pochvalovala, jak jsme tady v Černošicích pěkně rozmazlení všemi možnými službami, kolik kadeřnictví tady máme, salon krásy se všemi možnými vynalézavými zkrášlovacími procedurami, obchody, restaurace, kavárničky, italské delikatesy, dětské oblečení, botky, dámská móda, hračkářství, květinářství, řezník, byla to radost se pocourat po místním centru.  A co z toho vydrží, kdo přežije? Kolik lidských osudů je teď v sázce, kolik lidí trne víc a víc z toho, co bude dál?

A co kamarád Lukáš? Sám dost těžce nemocen teď ve dne v noci šije roušky. Je to talent, zrovna nedávno se konečně odhodlal a splnil si svůj dávný sen a otevřel svůj módní salón.  Navrhuje nádherné šaty pro profesionální tanečníky, ale i civilní. Roušky šije zadarmo, nechce na nich vydělávat, ale na budoucnost svého čerstvě založeného podniku teď raději nemyslí.

A co ta paní v Dobřichovicích, jejíž dvouletou dcerku hlídá babička a ona šije a šije, pro celé okolí i pro Motol, denně našije desítky roušek a nikdo o ní taky nic neví, kolik je takových neznámých, „obyčejných“, co nemají potřebu předvádět svoji únavu a vyčerpanost v médiích.

Ještě nedávno naši místní hasiči sundávali ze střechy našeho vyjukaného kocoura Merlina, který vlezl do podkroví, ale zpátky už neuměl. Dnes mají jiné starosti. Dnes je vůbec všechno jinak.

„Vidíš, tak se uklidni, všichni teď mají nějaké starosti, nejen ty!“

A co naši vnuci, moji malí broučci? Do školky už nechodí, jsou raději doma! „Ano, mají dva milující rodiče a ti se o ně dobře starají. Jsou mladí a zvládnou to. Mohou pracovat z domova, to je výhoda a u kluků se vystřídají. Navíc, naše africká snacha k pandemii přistupuje se stoickým klidem. Ve své vlasti zažila nápor eboly, nyní šije roušky podle návodu a trpělivě čeká, až se všechno přežene.

 „Takže, nestrkej do všeho nos a nesnaž se všechno řídit, matko pluku!“

Ale když mně se tak stejská! “ Stejská, nestejská, jednou to skončí a zase se všichni sejdem! A jak to říká starší vnuk Péťa, až ta „karanenta“ skončí a koronavínus odejde!“

Za okny se pomalu plíží našedlé světlo. „Nejsi v tom sama, uklidni se. Všichni teď mají nějaké starosti. A vážné, ošklivé starosti! Nejen jako ten nešťastný poetický mluvčí naší alma mater, jenž přirovnal orouškované ženy k perským princeznám.  A byl vyhozen, neboť jeho chvála ženské krásy se nesetkala s pochopením, ba naopak, i studentky si na něj stěžovaly.

Zasnila jsem se. Mě kdyby tak někdo nazval perskou princeznou! „Se prober, tebe tak leda královnou matkou! Anebo spíš babkou!“

No, někdy je to moje racionálno docela drsné. Pomalu se mi klíží oči, ale už toho moc nenaspím. Tak snad to doženu, až ten koronavínus odejde a karanenta skončí…