Hrana zvoní všem?

Pěkně jsme si pobyt v Montrealu užili. Pohostinné město plné restaurací, barů, všude v ulicích rozjaření lidé, kteří ještě užívají poslední záchvěvy léta než udeří dlouhá krutá zima. Ne všude ve světě však vládne  taková pohoda.

Zrovna jsme se vrátili z inspekční cesty z Montrealu, kam jsme jeli zkontrolovat synáčka študáčka, který ovšem už dávno žádnou kontrolu nepotřebuje, takže jsme si to kontrolování nekontrolování vážně užili. Moc jsem se těšila, jak se poeticky rozepíšu o začínajícím kanadském podzimu, o výletu do Saint Sauveur, malebného horského městečka, kde bylo takové teplo, že jsme se koupali v jezeře. Chtěla jsem popsat fantastický trh Jean Talon v italské části. Neuvěřitelné množství všech možných plodů země, hory borůvek, malin, jahod, brusinek, švestek, jablek, hrušek, rajčat, paprik, lilků, pálivých papriček, cuket, okurek, květáků, brokolic, dýní všech možných barev a tvarů. V kryté hale je mimo jiné obchod s kořením z celého světa, náš kultovní. Ještě pod stříškou si můžete vybrat čerstvé ústřice, mají tu nejméně deset druhů, z Ameriky i Evropy. Ochotný prodavač je všechny zručně otevře a ještě vám poradí, jak si k nim obstarat bílé víno, poněvadž stánek nemá licenci na alkohol. Ale jezte ty báječné ústřice bez bílého, když je naštěstí nedaleko SAQ ,speciální obchod s alkoholem, koupíme lahev, usadíme se na dřevěnou lavici a můžeme se pustit do hostiny.

Ale hlavně jsem se chtěla pokusit zprostředkovat tu neuvěřitelnou montrealskou atmosféru. V Montrealu to žije ve dne v noci.    Je to město univerzit a vyšších odborných škol, takže v centru se doslova proplétáte mezi skupinami mladých z celého světa. Tady se vede za ruku sličná Japonka s porcelánovou pletí s urostlým africkým atletem, hned vedle horda mladých Asiatů, nerozeznám je, ale náš Honza neomylně určuje, to jsou Korejci, mezi nimi se vyjímá Ind v turbanu, asi Sikh. Je to pelmel všech barev a odstínů, francouzština střídá angličtinu, nikdo to neřeší, nikdo na nikoho neciví, tedy kromě mě, já jsem si mohla oči vyočit.

Všichni ještě chtějí užít poslední záchvěvy léta, než nastane dlouhá drsná zima. Ve všech restauracích, hospůdkách a barech to vře. Montreal je totiž nejen město mladých, ale i jídla. Na každém rohu voní něco jiného.  Jdeme do korejského baru. Na podlouhlém prkýnku dostaneme malá soustíčka z ryb a mořských plodů.  K tomu báječný koktejl. Obsluhují asi studenti, dvě překrásné dívky s vlasy až do pasu a dva střapatí kluci. Jsou moc milí, ale dost nemožní, pořád něco zapomínají, nic si z toho však nedělají, jojo, přinesem, culí se a zas polovinu někde nechají.

Hned vedle se nabízí japonské sushi a naproti čínské knedlíčky. Malá hospůdka s výlohou na ulici, kde za sklem tři malé Číňanky tvarují z těsta jakési měšce, vevnitř je mleté maso nebo ryby nebo krevety a v některých ještě horký vývar! Mňam!  Hospůdka je legrační, všude dobové plakáty s Mao Ce- tungem, na opěradlech židlí rudé hvězdy. Je tu čilý ruch, hezké čínské slečny kmitají neúnavně mezi hosty, knedlíčky, zelený čaj, čaj, knedlíčky, nic jiného nemají, ale zájem je obrovský. Je libo ještě nějaký drink na závěr? Stačí popojít a hned je tu pár barů, jeden s visutou terasou, ještě se dá sedět venku.  A na celý ten mumraj s mírným úsměvem dohlíží z obrovské fotografie umístěné na výškové budově nedávno zesnulý Leonard Cohen. 

Taky jsem chtěla napsat o jednom z nejkrásnějších míst v Montrealu, o kavárně Jardin Nelson. Je na náměstí Place Nelson na Starém městě ve dvoře jednoho z domů a je otevřena od jara do podzimu. Malým průchodem vejdete do malého ráje. Dvůr je rozdělen na „přízemí“, jednu terasu vyvýšenou a na třetí se musí po schodech. U protilehlé zdi je malé podium s živou hudbou, my jsme zažili mladou zpěvačku šansonů, zvládla i Cohena i Edith Piaf. A všude ze zdí visí květiny, v létě gejzír barev a tvarů, teď na podzim převládají ty tlumenější kapradin a hortenzií a mezi nimi ještě ohnivé astry. Jak nám prozradila upovídaná servírka, každý večer přijíždí specializovaná firma a pomocí výsuvných žebříků květiny zalévají. Tak tam hosté sedí, popíjejí a jedí, poslouchají písně nebo tlachají a dívají se na květiny.

Také jsme se jednou večer vypravili do botanické zahrady na svátek světla. Asi ani nebudu umět popsat tu zvláštní nádheru. Rozlehlým parkem procházejí lidé a s padajícím soumrakem vystupují fantastické osvětlené figury bájných zvířat a lidské postavy. Je to umně vytvarovaná umělá hmota, něco na způsob nafukovacích balónků, která je zřejmě osvětlena zevnitř. Tu se z trávy vynoří  nosorožec, opodál se vzpíná jednorožec. Ze stromů visí spousta lampiónů nejroztodivnějších tvarů.  Na trávníku září skupina plameňáků. Avšak nejúchvatnější podívaná se užaslým návštěvníkům naskytne při pohledu na jezírko. Je plné loděk rybářů, ale nejnádhernější je drakoryba se třemi hlavami volně se vznášející nad hladinou. Všichni se tu fotí a filmují, je to tak fantastické, barevné, skoro reálné, hned vedle draka v klidné zátoce kladou rybáři vrše do vody, všude v trávě lezou velicí šneci, žáby a červi. Všechno to září a bliká v jakémsi vznešeném mlčenlivém světě, i návštěvníci mluví tlumeně, tedy kromě jedné početné rodinky odněkud z venkova, podle úděsné francouzštiny soudě.

Když jsme se nabažili světel a jasu, ponořili jsme se do přilehlého lesoparku. Mezi porostem jsou rozmístěny velké diskokoule, které svým světlem vytvářejí mihotavá bludná světýlka v korunách stromů. Z ukrytých reproduktorů se ozývá zvláštní hudba a zvuky lesních zvířat. Po široké stezce docházíme na mýtinu, uprostřed stojí obrovitý listnatý strom, ve tmě nelze rozeznat druh. Usedáme na dřevěné lavice, představení začíná. Pomocí světel a hudby se autorům podařila vytvořit iluze jeho zrození, růstu, největšího rozkvětu, včetně létajících a švitořících ptáků, pak nástup pomalého chátrání až ke konečnému ničivému požáru. Sedíme s otevřenými ústy a nevnímáme rostoucí chlad. Barevná vize a krásná hudba nás doslova přibila k lavici.

Také jsem chtěla vyprávět o montrealském metru, kde je veliké teplo, takže se tam lidé někdy svlékají do triček i v zimě. Chtěla jsem napsat o nových vlacích, o jediném velikém vagonu, snad přes šedesát metrů dlouhém, takže se dá zevnitř pěkně pozorovat, jak trať stoupá, klesá a točí se.

Popsat jsem chtěla velikou demonstraci, které jsme se též zúčastnili.  A zatímco jsme pochodovali v dlouhatánském průvodu Montrealem, někde ve vládních budovách si vážná Greta Thunberg podávala usměvavého, líbivého pana premiéra Trudeaua za jeho nedostatečnou ochranu přírody, a měla pravdu, asi mu to bylo dost nepříjemné, ale takhle se na ně musí. A my jsme byli velice mírní demonstranti, tak jsme po dvou hodinách skončili v čínské čtvrti na vynikajícím pho.

Odvrácenou tvář této blahobytné a zdánlivě bezstarostné společnosti však představují početní žebráci a bezdomovci. Často se jedná o původní obyvatele. Docela mi to trhalo srdce, když jsem je  viděla postávat nebo polehávat na rozích rušných ulic. Kolem nich se denně valí proudy lidí, ale jich se tento ruch netýká, jejich čas jako by minul a oni v tom divém proudu marně hledají záchytný bod. Syn nám vyprávěl, že v Quebecu existují programy pro studenty Prvotních národů, avšak v  prostředí bílého muže bez podpory rodin uspěje málokdo.  Navíc je díky novým objevům nerostných surovin ohrožován i ten zbytek území, který jim ještě zůstal. Vlády sice slibují nedotknutelnost rezervací, platnost těchto slibů však vezme za své s každým novým nalezištěm ropy. Což milým Kanaďanům nezabraňuje často se odvolávat na kulturu a artefakty Prvotních národů, takže na některých ulicích a v parcích jsou třeba totemy a masky, muzea jsou plná jejich předmětů kultovní i denní potřeby. Jako by už vyhynuli...

Suma sumárum, Montreal není ani zdaleka tak výstavné a poklidné město jako Praha, hned vedle elegantní a rušné hlavní třídy Saint Catherine jsou ulice, no, řekněme poněkud neuspořádané a celkem i plné odpadků, ale žije to tu, centrum je plné místních a ne jen turistů, studentské koleje jsou i ve velice lukrativních čtvrtích. Město je v neustálém pohybu, aneb jak prohlásila jedna kanadská komička, jsou tu pouze dvě sezóny, zima a výstavba. Což je fakt, poněvadž letos byl Montreal jedno velké staveniště, takže procházky městem byly jeden velký trek. Avšak při přeskakování děr a v husích pochodech po úzkých prknech jsme potkávali spoustu zdvořilých a milých lidí, ať místních či turistů, stavaři nás navigovali, takže to nakonec bylo spíš zábavné než obtížné.

Pěkné to bylo. Sluníčko nám často svítilo, pršelo málo.  Prožili jsme krásný čas v krásné, pohostinné, civilizované zemi. Viděli jsme našeho študentíka, daří se mu dobře. Trochu jsme si při odjezdu poplakali, ale i to k životu patří.

Tak o tom všem jsem chtěla psát, a bylo by to dlouhé, protože jsme potkali zajímavé lidi, viděli spoustu krásných míst a zažili hodně drobných příhod. Při zpáteční cestě jsem myslela na to, jak se mi poprvé zdálo těch sedm hodin letadlem k nepřežití, ale teď už mi to vždycky uteče jako voda. Vlastně to až tak daleko není.

Plni dojmů jsme dorazili domů. Bouřlivé uvítání se psy, i zdrženlivé kočky se uráčily přijít. Vyprávíme o zážitcích rodině, vyřizujeme pozdravy. Po dlouhé době si pouštíme zprávy.  A na obrazovce se zase objevují zástupy mužů, žen a dětí ponechaných svému osudu, prchajících před válkou. Rozbombardované vesnice, mrtví lidé na ulicích. Postřílení na silnicích. Mladá politička vyvlečená z auta, znásilněná a umučená, její smrt oslavuje prezident členského státu NATO jako kdovíjaké vítězství.

Jak je to daleko do Turecka? Jak je to daleko do Sýrie na území obývané Kurdy? A jak to tady na té planetě vedeme? Jedna část našeho světa je bezstarostná a až přesycená a na té druhé umírají bezmocní nevinní lidé, hříčky v rukách vysoké politiky, zrazeni a opuštěni. Vybaluji dárky pro rodinu a vidím nešťastnou matku malých dětí. Sedí v utečeneckém táboře v Turecku, muž zahynul, rodiče kdesi v Sýrii vyhnáni z domova, neví, kde teď jsou. Děti nechodí do školy. Chce žádat o azyl v Evropě. Co bude dál? Co bude zítra?

Jak je tohle neštěstí od nás daleko?  Jak od nás bude daleko bouře, kterou jsme tam zase zaseli?  Jak je to s tou hranou, co zvoní? Co zvoní nám všem?

Kanada