Norsko 8 - Ronald je vážně šaman

Je to všechno tak prosté, jednoduché a opravdové. Stačí stan, sobí kůže, oheň, prastará melodie a najednou tenká slupka civilizace sklouzne a jeden do toho ohně civí a civí... 

Poslední den jsme měli příležitost prožít spirituálně. Milý šaman Ronald a jeho žena Beate nás pozvali na společnou seanci s americkými turisty do tradičního sámského stanu lavo.

Američtí turisté a spiritualita? Vůbec mi to nejde dohromady, ale ráda se na tuhle show podívám. Jak si s Amíky, reprezentanty mnohamiliónového národa, tak sebevědomého, náš milý, mírný a usměvavý šaman Ronald, zástupce pouze několika tisíců Sámů poradí?

Na širokém prostranství nedaleko Sjoveganu je sámské centrum. Teď v zimě pár týpí kolem velikého kruhového stanu. Přijíždíme na parkoviště a míjíme dva velikánské autobusy. Tak to bude duchovní záležitost jak víno, myslím si malinko roztrpčeně. A předpojatě. Samozřejmě jsme se museli pořádně ráno nasnídat, takže jedeme na poslední chvíli, všichni už jsou uvnitř.

Dokloužeme k hlavnímu stanu, lavu. Ve vchodu nás vítá překrásná Beate. Je oblečená do tradičního sámského oděvu. Barevné vlněné šaty, převládá modrá a červená a boty z hladké tulení kůže, zakončené ostrou špičkou nad palci. Ochránci přírody se mohou začít bouřit, nicméně si myslím, že v těchto botách není zima nikomu. Beate má černé vlasy rozpuštěné, najednou ztratila svoji ostýchavost, teď je to sebevědomá krásná žena, jako by se v tradičním oděvu nějak napřímila a ožila. Usmívá se na nás a podává nám v kelímku nápoj tmavé barvy. Je to čága, čaj připravený z bylin namíchaných Ronaldem.

Vcházíme do velkého kruhového prostoru. Udusaná sněhová podlaha, uprostřed ohniště, plameny šlehají vysoko ke kulatému otvoru ve stropě. Podél stěn je ze sněhu vytesaná lavice pokrytá sobími kůžemi.  Zbývá málo volných míst, všude sedí američtí důchodci. Najdeme ještě tři sedátka na stupínku nad lavicí.  Vedle ohniště na sněhovém stupínku sedí Ronald. Je také oblečen do tradičního oděvu. Úzké kožené kalhoty, tulení boty, sobí jupka a na hlavě čapka s červeným kokrhelem. Na krku veliká kulatá stříbrná placka. Asi alumet.

Všechna místa na ledové lavici jsou obsazena. Amíků jsou dva autobusy. Je to zájezd důchodců, věkový průměr je tak osmdesát let. Beate s krásným úsměvem rozdává všem čágu. Nápoj je lehce nakyslý a nasládlý, něco mezi kávou a černým čajem a má silné povzbuzující účinky. Pomalu všichni srkáme horkou tekutinu, tišíme se a Ronald může začít. Napřed nás upozorňuje na mobily, máme si je vypnout. To já nemusím, mně tu stejně nefunguje.

Konečně se Ronaldovi podaří utišit veškerý šum. Svým nenapodobitelným smíškovským způsobem vypráví o životě Sámů. O jejich jazyku, zvycích, historii.  Nebyla to vždycky selanka, samozřejmě, život zde na severu je tvrdý sám o sobě a Sámové ve všech skandinávských zemích si prošli obdobím násilné asimilace a vyháněním ze svého území, také proto, že k jejich smůle se tam nachází bohatá ložiska ropy a různých nerostů.

Dnes jsou sámská kultura a školství v Norsku podporovány formou nejrůznějších projektů financovaných státem. Děti se ve školách učí vedle norštiny i jazyk a historii svého národa. Ronald vypráví svým měkkým hlasem, oheň příjemně hřeje, před chladem ledové lavice nás chrání sobí kůže. A do téhle naprosté pohody, soustředění a zájmu náhle zazvoní telefon. Můj telefon. Takže přece jen funguje, potvora jedna! Američané se smějí, já chvatně šmátrám po kapsách a snažím se ten proklatý přístroj najít. Ronald na mě překvapeně hledí, nic neříká, ale já bych se nejraději propadla. Manžel se naštěstí zdržel veškerých komentářů. Konečně se mi podaří pronikavé zvonění umlčet. Neznámé číslo, asi zase nějaká komerční blbina. Cítím se hloupě, náhle jsem si uvědomila, jakou obrovskou autoritu ten jemný, usměvavý Ronald vlastně má.

Bere teď do ruky šamanský bubínek, nabádá nás, abychom se dívali do ohně a nechali se unášet rytmem. Bubnuje a zpívá sámskou píseň. Není to melodie nám blízká, a přesto jako by vzbuzovala cosi dávného v našich srdcích a duších. Díváme se do ohně, sledujeme plameny a kouř mizící v otvoru úplně nahoře. Všichni jsme ztichli a je úplně jedno, jestli jsme to my, Středoevropané anebo Američané. Nevím, co bloudí hlavou ostatním, já si procházím jakýmsi magickým zklidněním, nemyslím na nic konkrétního, ale nechávám se unášet rytmem Ronaldovy písně, jeho měnivým, krásným hlasem a prastarou melodií.

Je mi líto, když Ronald dobubnuje a dozpívá, vydržela bych tu sedět a poslouchat ho snad celé věky. Ne tak čiperní američtí důchodci. Najednou do nich vjel život, probrali se velice rychle a teď zasypávají Ronalda svými dotazy. Jsou velice milí a zvídaví, chtějí vědět snad všechno. Ronald trpělivě odpovídá, smějeme se všichni, nevím, co v něm vlastně je, jak to dělá, ale ani na mě se nezamračil, nezvýšil hlas, přesto z něj čiší jakási přirozená autorita, i když se vlastně pořád směje a i celkem smutné momenty ze života Sámů dovede podat tím svým lehce udiveným, téměř chlapeckým způsobem.

Vycházíme z lava a jdeme se podívat na sámské kulturní centrum, dvoupatrovou podlouhlou budovu s velikými okny. Je tu herna pro malé děti, knihovna, přednáškový sál a malá kavárna. Příjemný, typicky skandinávský styl - světlé dřevo, vše je účelné, jednoduché, elegantní, příjemné, plné světla a jednoduché k používání.

Vracíme se do auta a máme hlavu plnou sámského vyprávění. Jedeme dál, Dagmar nám chce ukázat ještě něco. Projíždíme úzkým sámským údolím, sevřeným horským masivem, vedle cesty se překotně valí divoká říčka. Zastavujeme u několika nízkých budov, vůbec se mi nechce z auta, slunce pomalu zapadá a v údolí mrzne, až praští. Mínus dvacet.

V ústrety nám z domu vychází podsaditá žena neurčitého věku. Má na sobě montérky a pracovní halenu, podle mého soudu není zrovna moc teple oblečená. Na hlavě má čapku a tváře pěkně červené. Už mi drkotají zuby, naštěstí nás Dagmar s paní vedou po venkovním schodišti nahoru do domu. Vcházíme do prostorné místnosti, všude čisto, světlá dřevěná podlaha, malá kuchyňka a velký pracovní stůl s několika židlemi. Na druhém konci místnosti je veliké okno až na zem, zvědavě se jdeme kouknout a vida! Kravín! Dole pod námi je krásná čistá stáj plná krav.

Jsme na rodinné sámské farmě. Kromě paní farmářky tu pracují ještě manžel, syn a dcera. Zaměřují se na výrobu mléka a sýrů.  Farmářka vypráví o životě na farmě, kdy vyhánějí krávy na venkovní pastvu, jak se musí v létě rychle postarat o píci na zimu, protože tady na to není zrovna moc času. Milá paní nám ještě vypráví o programu pro výchovu mládeže, kdy studenti tráví nějaký čas na farmě, aby se naučili řemeslu. Všude je neuvěřitelně čisto, všechno je praktické a po ruce.

Je už večer, když se dostáváme domů. Po výborném jídle, zase jsme se nacpali, jíme tu jak bumbrlíčci, nám Arve připraví domácí kino. Ale opravdové, s plátnem a kamerou. Díváme se všichni na starý norský film "Yohan, dětský poutník". Je to příběh dětí z chudých rodin, žijících vysoko na severu, které jejich rodiče nemohou uživit a tak se tyto děti, často sotva pětileté, musí vypravit na jih, do bohatších krajů, kde budou zaměstnány na farmách.

Film je chvílemi až dojemně naivní, ale malí herci a herečky jsou neuvěřitelně roztomilí a pravdiví a záběry divoké přírody nádherné.  Navíc, takhle to kdysi skutečně fungovalo, život na severu byl vždycky tvrdý. Takže sledujeme s mužem často krušné osudy malých hrdinů, držíme jim palce a i si trochu pobrečíme.

Pozdě večer usínáme v posteli v našem útulném pokojíku, venku za okny se zase tiše snáší nová nadílka sněhu a já myslím na dnešní krásný sámský den. Dozvěděli jsme se mnoho nového, hodně jsme viděli a slyšeli. Norsko je podivuhodná země, v mnohém velice odlišná od té naší, ale přece něčím těžko definovatelně člověčím zatraceně blízká. Už brzy odjedeme, ale že budeme hodně vzpomínat a vrátíme se sem, je jisté! 

Norsko 8