Norsko 4 - Kiruna

Jet někam v zimě na severu rozhodně není tak jednoduché jako u nás. To si musíte dát do auta spacák, horkou vodu v termosce a pár sušenek, nejlépe s čokoládou. Protože tady nikdy nevíte, co vás může cestou potkat.    

Několik dní nám počasí zrovna nepřeje. Leje a leje, moc se toho dělat nedá. Couráme po okolí se psy,  obdivujeme nádherné výhledy na fjord a pohoří za ním, na ostrov Andorja. Místní architektura je jednoduchá, nikde tu nenajdete nevkusné megalomanské stavby, jejichž majitelé nutně musí troubit do světa svůj status. Domky nejsou nijak velké, jsou v drtivé většině dřevěné a krásně barevné - sytě hnědé, okrové, lahvově i khaki zelené, modré, mně se nejvíc líbí červené. Všechny mají bílé rámy oken a většina z nich dřevěné verandy. Vytvářejí malebná zákoutí, všude kolem je dost prostoru, nejsou tu ploty a všechno působí velmi spořádaným a mírumilovným dojmem.

Dnes večer vede Dagmar kurs v místním veřejném bazénu, nabídla nám, že můžeme jít s ní. Přijímáme s nadšením, sebereme plavky a jedeme.

 "A koho to učíš plavat, Dagmar? Nějaké malé děti?"

"Děti i dospělé, uvidíš!" směje se mé zvědavosti. Přijíždíme do centra před nízkou podlouhlou budovu. Vcházíme dovnitř, k šatnám, míjíme se s právě končícím kurzem pro děti. Na lavičkách už sedí Dagmařiny studenti, snědé ženy v šátcích, každá s jedním nebo dvěma malými dětmi.

"To je v rámci programu norské vlády pro pomoc uprchlíkům, ve Sjoveganu je uprchlické centrum, jak víš, no a tam se zjistilo, že většina těch lidí neumí plavat. Takže stát se rozhodl, že jim nabídne možnost se naučit plavat, zdarma samozřejmě, poněvadž Norsko má největší hranici právě s vodou, hodně se tady cestuje lodí a ti lidé často ani nevědí, jak se ve vodě chovat, což není zrovna bezpečné, stát se může ledacos."

 Bazén není hluboký, sahá nám maximálně k ramenům. Dagmar bere svoji úlohu velice vážně, bedlivě sleduje několik žen v plavkách, které pochodují vodou a čas od času potopí hlavu a snaží se pod hladinou vydržet co nejdéle. Jiné drží na rukou své malé děti a vozí je po vodě. Docela je obdivuji, voda je jednak dost studená a jednak je evidentní, že tento živel je jim dost cizí. Můj muž bere do rukou jednoho malého chlapečka, maminka má ještě miminko a ve vodě má dost práce sama se sebou. Kluk nás napřed nedůvěřivě sleduje obrovskýma očima v hubeném obličejíku, ale pak se nechá vzít a povozit po vodě. Začíná se mu to docela líbit, napětí v jeho hubených pažích povoluje a přestává křečovitě svírat mužovu ruku. Copak se asi děje v té malé kudrnaté hlavě? Čím vším si tenhle klučina prošel, že se ocitl až za polárním kruhem? Jaký bude jeho další osud? To je ve hvězdách. Jeho matka čeká s ostatními v azylovém centru na povolení k pobytu. Dostane-li ho, má vyhráno. Stát ji pošle do nějaké obce, kde dostane vybavený byt a její děti půjdou do školy. Získá i zaměstnání. Nedostane- li ho, poputuje i se svými dětmi zpět do země, odkud utekla.    

"To je typické, znáš mužský, ne?" krčí rameny Dagmar na mou otázku, kdeže jsou tatínkové. Ti se asi učit plavat nemusí.

 Další den přestalo sněžit, je krásně, slunce svítí, ale mrzne, až praští. Po snídani nám Dagmar najednou navrhne:" Co kdybychom se jeli podívat do Kiruny? Není to moc daleko a je to tam docela zajímavé."

Cožpak o to, do Kiruny bychom se podívali rádi, zejména proto, že náš prostřední syn jezdí na tamní vojenskou základnu vypouštět rakety s tím svým hybridním plamenem. Také jsem viděla drsnou švédskou detektivku z okolí Kiruny, aspoň v televizi to tam vypadalo hodně zajímavě. Jenže krvavý příběh se odehrával v létě.

Tak jo, pojedeme. Zatímco se oblékáme a sháníme čepice a rukavice, k našemu velkému překvapení Dagmar snáší do auta spacáky, termosky s horkou vodou, sušenky a čokolády.

"Dagmar, ale nebudeme tam někde bivakovat, že ne?"

"Bivakovat ne, ale pojedeme přes hory, bude tam větší zima než tady, tak kdyby se náhodou něco stalo s autem, musíme být vybavení. Jo, prosím tě, hlavně v tomhle případě nesmíš vystoupit z auta, do pár minut byste zmrzli! Musíme všichni zůstat vevnitř a doufat, že tam bude signál, abychom si mohli zavolat pomoc!"

Vážně vůbec nevím, jestli do té Kiruny vlastně chci jet. Nakonec, ve Sjoveganu a okolí je taky moc pěkně. Na jistotě mi ani nepřidá, když mi Dagmar přinese nádherný prošívaný kabát s tím, že tam bude rozhodně lepší, než ta moje bundička. No potěš koště, kam se zase hrneš, Palečková, ale už je pozdě, můj muž je výletem do Švédska naprosto nadšen, s Dagmar už naložili zavazadla, tak holt vyrážíme.

Ze Sjoveganu jedeme směrem na Narvik, ale ještě před ním odbočujeme na sever do hor. Stoupáme  a krajina se mění. Tundra pomalu ustupuje, mizí i poslední řídký porost zakrslých břízek a na náhorní plošině se najednou ocitáme v úplně jiném světě. Jedeme totálně zmrzlou krajinou. Slunce sice svítí, ale do očí nás bodá tisíce třpytivých jehliček na povrchu zmrzlého sněhu. Sníh je všude, silnice je sice pečlivě odklizená, ale stejně jedeme po sněhu a asi i ledu. Na posyp si tady zrovna nepotrpí. Tuny sněhu leží na obrovském zamrzlém jezeře. Sníh je na okolních skaliskách.  Všude kolem se rozprostírá nekonečné ledové království, jen občas narušené několika domky malé osady. A pak zase to úchvatné bílé prázdno.  

Míjíme hranice, několik nízkých budov, odstavených kamiónů a pak zase zamrzlá divočina, tentokrát ozvláštněna snad tisíci stožáry větrných elektráren. Nikde nic jiného než skály, sníh a moře sloupů. Nevypadá to ani jako pozemská krajina, kde by mohli žít lidé. Takhle nějak si to představuji někde jinde ve vesmíru, obrovité, ušlechtilé lopaty na stožárech působí tak čistě, dokonale, až nelidsky. V autě nikdo nic neříká, jsme fascinováni touto neobvyklou podívanou.

Ani jsme si nevšimli, že se slunce pomalu kloní k západu. Nad bílou studenou pouští se opatrně rozlévá růžová záře a azurově modré nebe pomalinku tmavne. Zpozorním. "Jejda, Dagmar, jak je to ještě daleko? Už se začíná stmívat a my pořád jedem a jedem!"

Můj životní partner na mé obavy vůbec nebere zřetel, už na začátku cesty se totiž změnil v zuřivého reportéra a fotí a fotí tu neobvyklou nádheru a Dagmar mě uklidňuje, neboj, už jen tak půlhodinka! Jenže já nejsem včerejší, já už vím, že nejen vzdálenosti jsou tady ve Skandinávii mnohem delší než u nás, i taková půlhodinka je jaksi nějak delší, skoro na hodinku vyjde taková skandinávská půlhodinka!

Konečně vjíždíme do Kiruny. Město samo o sobě nijak zajímavé není. Malinko mi připomíná Zlín s těmi svými standardizovanými domky. Snad jen náměstí je trochu zajímavé, ale nijak velké. Část města tak jako tak bude muset ustoupit těžbě železné rudy, nakonec díky rudě také vzniklo.

Dagmar se lišácky usmívá, má s námi nějaké plány. Míjíme město a vyjíždíme ven. Můj drahý je nadšen, no bodejť, jemu to pod předním sedadlem příjemně topí, mně ovšem nikoliv a navíc se šeří víc a víc a mně se zdá, že to vnímám pouze já. Vjíždíme na rozlehlé parkoviště. Kolem jsou jakési dřevěné domky a jedna větší zděná budova.

Dagmar zaparkuje, vystupujeme. Panenko skákavá, to je děs! Sotva jsme opustili vyhřáté auto, doslova a do písmene jsme narazili do zdi! Totiž do zmrzlého vzduchu, do příšerné zimy! Bylo tam přibližně mínus třicet a musím říci, že je to moc, strašně moc! Choulím se do dlouhého teplého kabátu (díky, Dagmar!) a blahořečím dávnému nápadu, koupit v Praze na trhu od Rusů ušanku z liščí kůže (já vím, je to hnusné, ale bez té čepice by mi ta palice asi upadla). Naproti tomu prstové lyžařské rukavice naprosto selhaly, omrzl mi prostředníček. (omrzlina se pozná tak, že dotyčnou končetinu prostě přestanete cítit a to pak nezbyde nic jiného, než postižené místo třít a třít). Taktéž mé pěkné vysoké botky, zakoupené kdysi dávno ve Švýcarsku, semišové s korálky, vevnitř s kožíškem, parádní, avšak bohužel vydrží "pouze" mínus deset, zradily, takže po těle dobře, ale končetiny mrznou. Trochu zuřím na manžela, někam se ztratil a my s Dagmar nevíme kam. Konečně se objeví se širokým úsměvem na tváři, můžeme jít.

Kolem parkoviště v pravidelných rozestupech kdosi vytesal z ledu sloupy a na těch sloupech jsou podivuhodné ledové hlavy a zvířata. Obzor je už výhružně rudý, vcházíme do velikého dvora, nalevo sámský stan a přímo před námi  -  ledový hotel! Překvápko! Budova z ledu, místo dveří kožený závěs. Vcházíme dovnitř, na zemi led, stěny led, strop led. Širokou chodbou se dostáváme do prostorné haly. Je tam nevěsta, celá v bílém, se ženichem, fotograf je fotí v kapli z ledu. Další chodbou jdeme dál, jsou tu pokoje, do některých smíme nahlédnout, jiné jsou již zavřené, někdo si je na noc pronajal.

Je to čistá  bílá krása. Každý pokoj je jiný. Chcete strávit noc na ledovém lůžku pokrytém tenkou matrací a sobí kůží v Poseidonově království obklopeni nymfami? Anebo k onomu lůžku vystoupat po ledových stupních kolem zdí, z nichž vystupují plastické ledové hrozny, jen jen utrhnout, anebo se ztrácet v rafinovaných zákoutích, plných tuleňů a želv? A co takhle lastury? Hadi? Satyrové a víly? Jak neskutečná je lidská fantazie!   

Chodeb je tu několik, v jedné hale je prostorný bar s ledovým pultem, barman je živý a také si tu můžeme objednat, ale můj choť nás už žene ven. Ráda bych tu pobyla, ale zároveň mnou prostupuje ne chlad, ale mráz, začínám nekontrolovatelně drkotat zuby, pohybuji se jako robot, protože nohy už téměř necítím a marně se koušu do toho prostředníčku, už mi asi nepatří.

Vypajdám ven, Dagmar přede mnou jde úplně normálně, prý je jí už TROCHU zima, a já tu asi za chvíli umřu bídnou smrtí, protože tohle žádný normální Středoevropan vydržet prostě nemůže. Jdeme za mým mužem, no jo, zase musí být vepředu, je mu úplně fuk, jak já tady strádám, kam nás to furt žene a vůbec!

Nakonec se náš vůdce zastaví před vchodem do jediné zděné budovy. Restaurace! Miluju restaurace! Restaurace je nádherné slovo! A znamená nejen jídlo, ale i světlo a hlavně teplo! TEPLO! Vcházíme dovnitř, avšak ouha, je tu recepční a kontroluje rezervace. A tu můj muž, můj hrdina nastoupí, poněvadž on se sem nešel pouze vyčůrat, ale hbitě využil zrušení rezervace nějakými Američany a zamluvil stůl pro nás tři ještě před návštěvou ledového hotelu! To jsem se ale dobře vdala!

Jsme usazeni ke stolu, svíčky tiše plápolají, bílé ubrusy, objednáváme dobré jídlo, předkrm ryby a pak losí steaky, víno, mluvíme jeden přes druhého o tom, co jsme viděli, jak to na nás působilo a jestli bychom tam chtěli přespat (za šest tisíc norských korun je to na jednu noc vaše), já tedy rozhodně ne, jsem spíš na ty restaurace. Začínám cítit prst a též nohy mi rozmrzají. Jo, tak ty moje parádní botky budou taky spíš do kavárny než do nepohody, ostatně jako jejich majitelka.

Dojíme, dopijeme, domluvíme. Zvedáme se, jak smutné, ale je už dost pozdě, musíme jet. Najednou si všimneme jakési černé hromádky pod stolem. Co to je? Bláto to dost dobře být nemůže, to je jasné, kde by se tady vzalo? Vzápětí je jasno. To můj muž jde a za ním zůstává tohle nadělení. Mrazem se mu rozpadají podrážky jeho specielních oteplených bot! Prostě se rozdrolily. U vchodu upozorňujeme na to nadělení číšníka, vyjeveně na nás zírá a chvíli mu trvá, než pochopí, kde je problém. Pak vezme smetáček s lopatkou a vše diskrétně zamete. Fakt je ten, že je to poprvé, kdy se po nás v restauraci musí takhle uklízet.

Tak zase ven do zimy. Nezdá se to být tak hrozné, i když nápor mrazivého vzduchu vyvolává suchý dráždivý kašel. Dagmar samozřejmě usedá za volant. Je černočerná tma, ani hvězdička. Vyjíždíme na cestu a jedeme zpět do Kiruny. V Kiruně ještě pár domků svítí, centrum je vylidněné. Jsme už na výpadovce, po pravé straně spící město a nalevo, za řekou, na temném obzoru pulzuje a běsní důvod existence Kiruny - doly a hutě. Ohnivé komíny chrlí kouřové mraky, nízké i vysoké budovy se táhnou do daleka, je to obrovské, fantastické, navzdory pokročilé hodině to hekticky tepe a svítí na všechny strany. Na železnici vedoucí přímo ze závodu stojí vlaky, připravené rozvážet cenný náklad do Narviku a dál. Horká tepna zásobující hladový průmysl všude na světě švédskou železnou rudou.

Neúnavná Dagmar řídí vůz dobře a jistě. Poslední světla Kiruny i hutí mizí a před námi se rozprostírá širá náhorní plošina. Jak je jiná! Přes den to tu ve slunci jiskřilo mrazem téměř vesele, ta samá scenérie za sporého svitu měsíčního srpku působí tajemně a trochu nebezpečně. Hlavou se mi mihne vzpomínka na ten napínavý seriál. Tak tady by se vraždilo jedna báseň!

"Hm, jenom mínus třicet pět, to jsem myslela, že bude větší zima," praví Dagmar při pohledu na přístrojovou desku. Tak opravdu nevím, mně mínus třicet pět bohatě, bohatě stačí a pevně doufám, že nebudeme muset někde v lese lézt do spacáků, pít horkou vodu z termosky a úpěnlivě volat o pomoc!

"A Dagmar, až pojedeme tundrou, třeba nám může skočit los před auto? Jo, a vlci tu náhodou nejsou?"

"Klidně může, a to je pak malér, protože los je fakt hodně velkej. Ale neboj, já mám v hlavě na losy radar, já to tak nějak vím, že tam v tom lese jsou. A vlci tu nejsou, ani medvědi."

Hm, tak to jsem teda klidná. Tak radar, jo? Kdyby Dagmar byla Laponka, pardon, Sámka, tak možná. Ale Dagmar je Češka jako já. Mám já radar? To teda nemám a jsem trošinku, jak to vyjádřit slušně, zasažena strachem. Dagmar jede po tom hladkém ledosněhu jak vítr a představa, že nám do cesty najednou skočí los, je děsivá.

Poslední osada za námi, silnice klesá, noříme se do řídkého lesa tundry.

"Tady jsou!" Vykřikne Dagmar a ukazuje rukou napravo. Na lehce zvedající se stráni se pohybuje několik velikých stínů. Stádo losů! Jak to ta holka mohla zahlídnout? Řídí, jede rychle, navíc po sněhu, losi jsou tak dvacet metrů stranou v lese. My neřídíme a nebýt jí, ani je nezaregistrujeme. Už je to tak, Dagmar radar zkrátka má, ne že ne.

Jedeme nocí ještě několik hodin,  pak začneme klesat k fjordu, a to už jsme skoro doma.  Ještě to však chvíli trvá, než dorazíme domů do  Sjoveganu. Uléháme do postele s hlavou plnou dojmů. S manželem se však naprosto shodnem - je nám moc dobře ve vyhřáté posteli v našem milém pokojíku, kde na to skvělé ledové umění můžeme pouze vzpomínat a jaksi nekonzumovat a pak, a to je hlavní, Dagmar na losy fakt radar má!

Norsko 4