Norsko 3 - Šaman

Je to podivuhodná země, tohle Norsko. Tak vzdálená, ale najednou tak blízká. To když se podaří potkat tak úžasné lidi, jako se to, díky Arvemu a Dagmar, podařilo nám.

Druhý den ráno jsme se probudili do neúnavného šumění hustého a vytrvalého deště. Obleva. Hromady sněhu mizí doslova před očima. Z okna v kuchyni nedohlédneme ani na fjord a "Cukrová hora", jak Dagmar pojmenovala horský štít na nedalekém ostrově Andoria (poněvadž jméno je pro Čechy téměř nevyslovitelné) není vidět vůbec.

Stojíme obě před tím oknem, v rukách horké kafe a Dagmar je smutná. Na ostrově mají kabine, jak tady říkají chatě, na které jsme měli strávit pár dní. Jenže most spojující ostrov s pevninou je uzavřen. Nebezpečí lavin.  Nevadí, po bohaté snídani - Norové snídají velmi vydatně, asi proto, že nikdy nevědí, kdy se při místním podnebí dostanou domů, takže stůl je plný norských sýrů ovčích, kozích i kravských, nejlepší je hnědý. Pak výborný sobí suchý salám, vajíčka, losos, místní máslo, smetana a boží kaviár. Chleba si tady většina lidí peče sama a je vynikající. Já jsem si nejvíc oblíbila housky z celozrnné mouky, do níž Arve přisype ještě kurkumu. Takže po bohaté snídani se s mužem odvážně vydáváme v dešti na průzkum města.

Sjovegan má asi dva tisíce obyvatel. Domky se táhnou podél fjordu hodně do daleka, některé se odvážně šplhají po příkrých stráních kolem silnice. Dnes je mlha, ale i přesto z ní za šedivou vodou fjordu vystupují ostré hroty mohutného skalního masivu. Sestupujeme opatrně po vedlejší cestě na hlavní, vedoucí k místnímu centru, jež se skládá ze dvou supermarketů, obchodu se sportovním oblečením, obchodem pro farmaře, lékárnou, optikou, obchodem s nábytkem a skrovným butikem s módou, kavárny a malé restaurace.

Vzali jsme sebou dva bílé "Tesáky", totiž čivavy Mášenku a Tussiho. Oba před námi radostně poskakují ve svých oblečcích, napínají vodítka a vůbec nechápou, proč se šouráme tak pomalu. Jenže my ani zdaleka nejsme tak zdatní v chůzi po ledu jako místní. Neustále prší, ale země je promrzlá, takže se chodníky a silnice proměnily v kluzké zrcadlo. Zatraceně kluzké a ničím neposypané. Trochu mi otrnulo, z legrace jsem se rozeběhla za Tussim na vodítku a v tu ránu jsem se válela na zádech. Ještěže je tu všude tak čisto, sníh je i po několika dnech pořád krásně bílý.

V centru napřed obhlídneme supermarket. Nabízí hodně místních potravin, sýry, jehněčí a kůzlečí, sobí a losí maso, lososy, herynky, tresky, halibuty čerstvé i mražené, krevety a ostatní plody moře a několik druhů masových a rybích kuliček v různých omáčkách, ve Skandinávii nesmírně oblíbených.  Také nějaká hmota označená jako rybí puding, před ochutnávkou tohoto pokrmu nás však Dagmar důrazně varovala.

Ve stejné budově objevujeme i vinmonopolet, specielní obchod s alkoholem. V běžném supermarketu lze koupit pouze pivo do 4,5% alkoholu, kupodivu tu mají velké zásoby plzně. Muž zajásá, zrovna mají otevřeno, což není každý den. Ve Skandinávii omezeným prodejem bojují proti alkoholismu, který tady představuje reálnou hrozbu. Vzhledem k místnímu podnebí se vůbec nedivím.

Nakoupíme pár lahví, muž si pochvaluje nad dobrým výběrem, naložíme do batohu a vracíme se domů. Dnes budeme mít návštěvu, prý překvapení, musíme pomoci Dagmar s přípravou večeře. Opouštíme obchodní centrum a míříme k hlavní silnici. Pořád prší, ale mlha trochu zřídla, takže je lépe vidět šedivá voda fjordu a zasněžená skaliska na protější straně. Vedu Tussiho a kochám se pohledem na nádhernou divokou přírodu. Vtom se mi za zády ozve hlasité heknutí a vzápětí neblahý zvuk žuchnutí lidského těla na zem.

Otočím se a vyprsknu smíchy. Tentokrát se na zemi ocitnul můj drahý. S batohem na zádech, v péřové zimní bundě a nožkami ve vzduchu vypadá jako nějaký veliký brouk. Jejdamánku, batoh! Láhve! Sotva se mu podařilo otočit a postavit na nohy, což vzhledem k celkovému zalednění chodníku vůbec nebylo jednoduché, kontroluje starostlivě obsah batohu. Jedna láhev rakouského ryzlinku bohužel nepřežila. Z nedalekého obchodu se sportovními potřebami k nám přibíhá muž.

"Nestalo se vám nic? Já to viděl přes výlohu, nepotřebujete ošetřit?" Ptá se anglicky. Okamžitě odhadl, že jsme cizinci, jistě, místní totiž nepadají.

"Mně ne," odpovídá smutně muž, "ale tohle nevydrželo," ukazuje prodavači rozbitou lahev.

"Ach, tak to je opravdu škoda, takové dobré víno! Ale podívejte, uzávěr to přežil, tak to můžete jít zpátky do vinmonopolet, ukažte jim to a oni vám dají novou!"

"Novou? Jak novou? Oni za to nemohou, že jsem spadl, ten chodník ani není u jejich obchodu!"

"Já vím, ale jděte, oni vám to určitě vymění!"

A vážně vyměnili. Ještě nám paní prodavačka pomohla trochu vyčistit batoh. Jedna malá informace pro případné české podnikavce, lahev může být rozbitá celá, ovšem závěr musí být neporušený!

Dnes večer vaří Arve. Budeme mít losí maso v omáčce s hráškem a zázvorem. Losí maso je vynikající. Chutná trochu jako hovězí, ale je lehčí a tím pádem lépe stravitelné a do chuti hovězího se hodně mísí zvěřina. Jedli jsme ho za náš pobyt vícekrát a vždycky bylo vynikající, ať dušené v omáčce, jako ho připravil Arve, anebo jako steak.

Před večeří jdeme ještě vyvenčit krasavce Bilba. Začíná se znatelně ochlazovat, znovu sněží, ale dvanáctiletý Bilbo je nadšený. Bodejť by ne, jeho nádherný kožich by mu mohla závidět i polární liška. Vracíme se a v obýváku už sedí první pozvaní. Z pohovky se zvedá vysoký, hodně štíhlý muž neurčitého věku. Veliké hnědé oči v hubeném, už trochu vrásčitém obličeji se na nás vesele usmívají. Černé prošedivělé vlasy sepjaté koženou šňůrkou končí až pod lopatkami. Vedle něj se staví mnohem menší, zaoblená paní, ostýchavě, ale zvědavě si nás prohlíží také velikýma hnědýma očima. Černé vlasy na skráních a kolem uší módně vyholené, zbytek na temeni vyčesán do culíku.

Dagmar nás představuje:" To je Ronald a jeho žena Beate, "

Aha, tak to je ten Ronald. Dagmar mi už o něm vyprávěla. Ronald je sámský šaman. Snažím se na něj moc necivět, ale jde mi to špatně. Nikdy jsem žádného šamana na vlastní oči neviděla. Co vlastně takový šaman dělá? Od Dagmar vím, že Ronald se zabývá léčitelstvím a mimoto je jakousi organizační hlavou místních Sámů. Momentálně i se svou ženou připravují na léto další setkání šamanů nedaleko Sjoveganu. A to bude veliká sláva, poněvadž se sem sjedou šamani z celého světa!

Nejenže jsem nikdy neviděla šamana, zatím jsem neviděla ani žádného Sáma. Od své studnice poznatků o Norsku, Dagmar, však vím, že se jim nemá říkat nijak jinak než Sámové.  U nás hojně používané slovo pro označení obyvatele dalekého severu Laponci nemají příliš v lásce. Do ostatních jazyků proniklo z původního švédského slova Lapp a je zřejmě spojeno s trudným obdobím sámských dějin, kdy byli ve skandinávských zemích násilně asimilováni a jejich kultura a zvyky důsledně potlačovány.

Sámové jsou ještě tak ochotní akceptovat jméno Laponsko pro nejsevernější části Norska, Švédska, Finska a murmanské oblasti v Rusku (tam žije asi 2000 Sámů, ti ovšem skutečně na růžích ustláno nemají, přežili kolektivizaci chovu sobů, zábor území Rusy a Něnci a teď se musí potýkat se stavbou plynovodu z nalezišť v Barentsově moři).

V Norsku žije z celkové přibližně sto tisícové populace kolem padesáti tisíců Sámů. Ještě ve čtyřicátých letech minulého století přetrvávaly snahy o jejich ponorštění, po válce se tento tlak zmírnil.  Polokočovným chovem sobů se už tehdy zabýval pouhý zlomek populace, navíc během druhé světové války byly uzavřeny hranice se Švédskem a po válce ty s Ruskem a hranice, jak známo, kočovnému způsobu života zrovna nepřejí.

Dnes je život Sámů pochopitelně velice odlišný od života jejich předků. V roce 1989 byl ustaven samostatný sámský parlament a norská společnost je poměrně velmi připravená kompenzovat útlak Sámů v minulosti. Děje se tak podporou, zejména finanční, sámských kulturních institucí a výuky původního jazyka.

Je to trochu legrační, s Beatou po sobě po očku pokukujeme, tak jako já jsem v životě Sáma neviděla, ona je na tom s lidmi z Čech stejně. Tedy kromě Dagmar. Nevím, k jakým závěrům došla ona, ale já musím konstatovat, že kdybych tento pár potkala u nás na ulici, vůbec by mě nenapadlo, že jde o příslušníky tohoto podivuhodného národa.

Na dlouhé úvahy však není mnoho času. Přichází druhý pár. Postarší, též vysoký pán, prošedivělý fešák a jeho paní, načesaná dáma, jakoby vystřižená z románů Agathy Christie. Madam se hned žene po manželovi. Mém manželovi.

"No to jsem šťastná, že tě zase vidím, Peter!" Objímá ho bouřlivě. Fešák mi zatím s úsměvem třese rukou. Působím zřejmě dost vyjeveně, tak se mi vše musí vysvětlit. Anton a Patricie jsou majitelé hotelu, kde jsme se s Dagmar a Arvem poprvé viděli.

A nastalo pravé skandinávské hygge. Svíčky na stole a spousta dobrého jídla. Všichni jsou neuvěřitelně milí a zvídaví. Beate se konečně přestala stydět (zachutnal jí ryzlink, ještěže jsme šli  zpátky do obchodu pro novou láhev).  Povídáme o svých životech. Mě nejvíc zaujal příběh Antona a Patricie.

Anton je dítě války. Maminka Norka a otec rakouský voják naverbovaný Němci. Zakázaná láska, Anton to v mládí určitě neměl jednoduché. V patnácti odešel z domova, pracoval na zaoceánské lodi. A tam se seznámil s milou Angličankou Patricií, (vida, tak jsem s tou paní Christie nebyla vůbec vedle), láska jako trám to musela být, poněvadž Patricie se přestěhovala z rodné Anglie do tehdy hodně chudého Norska. A vydrželi spolu celý život. Bylo velmi roztomilé, sledovat je během večera. Patricie je hodně povídavá, velice srdečná, laskavá dáma, Anton přemýšlivý, uvážlivý, svoji ženu občas bezděčně vezme za ruku, podívají se na sebe, ano já vím, že ty víš a dál se zajímají o to, jak to v té České republice vlastně vedem.

Stolu předsedá dnešní kuchař Arve, Beate se chichotá a její muž na ni laskavě hledí. Beato, Beato, dvě skleničky už ´s dneska měla! A Beate se směje, cítí se dobře.

Ostych odpadl, vyptáváme se Ronalda na jeho "šamanství." Ronald je smíšek, vždycky něco vypráví a pak se začne smát, a má pravdu, jeho historky jsou legrační, jako třeba ta, jak pobyl v severním Rusku na nějakém kurzu a strašlivou ruštinou paroduje konverzaci se svou ruskou učitelkou. Všichni umíráme smíchy. A pak najednou se Ronald dá do zpěvu a všem je rázem jasné, proč je šaman a co to vlastně znamená, ale kdybyste se mě ptali, neřeknu, protože to vysvětlit prostě neumím.

Ronaldův hlas je najednou úplně jiný, stoupá a klesá v pro nás cizokrajné tónině, ale nesmírně podmanivé tónině. Všichni se jako mávnutím kouzelného proutku zklidníme, uzavřeme do svých duší, do svých prožitků, ale přitom jsme otevření a vstřícní, ten sebejistý, zároveň vysoký a hned zas hluboký mužský hlas nás vtahuje do nějakého nového světa, ne cizího, jen nového, lákavého, široširého, plného světla.

No prostě hygge.