Norsko 1 - Je tu vážně zima

Nikdy jsme v Norsku v zimě nebyli a díky naším přátelům se nám to poštěstilo. Tři neděle za polárním kruhem! Pohádka! Pohádka? Ano a se vším všudy. Za všechno se tady platí, milí moji Středoevropané, život je tu totiž dost drsný! 

Dagmar a Arveho známe už dobrých patnáct let. To jsme tehdy jeli v létě ještě s našimi dětmi do Norska až za polární kruh do Narviku a dále. Ten památný rok sužovalo celou Evropu mimořádně suché a horké léto a my jsme dostávali zoufalé zprávy od našich přátel trávících dovolenou na jihu Francie. Tam bylo takové vedro, že lidé přestávali večer dokonce i pít víno, protože to v tom horku prostě nešlo.

A my jsme si to v Norsku za polárním kruhem krásně užívali. Bylo takové teplo, že jsme se koupali ve fjordu, což tam normálně nebývá možné. Sice jsme se nemohli vracet tou samou cestou, poněvadž jsme tempy rozvířili vodu a na povrch se dostala ledová voda zespodu, ale i tak to bylo nádherné. Večer se malinko ochladilo, slunce se růžově klonilo k západu a ejhle, sotva se dotklo obzoru, začalo znovu stoupat a vydrželo na nebi celou boží noc a další den, než zase zalaškovalo se zapadáním.

Bydleli jsme v hotelu v Narviku na náměstí a moc se nám tam nelíbilo. V noci světla jak v poledne a všude kolem rozjařená mládež v otevřených autech, křičeli, zpívali a troubili až do božího rána, pak ruch všedního dne a večer znovu rodeo. V severním Norsku se zřejmě v létě vůbec nespí, došli jsme tudíž k závěru, že si musíme najít ubytování na nějakém klidnějším místě.   

Náhodou můj muž měl zase potřebu vychloubat se telefonicky před naším známým, pařícím se v pražské výhni, jak jsme chytří, že jsme v tomto horku jeli zrovna do Norska, a ten dobrý muž nám prozradil, že nedaleko Narviku žije jistý Arve se svou českou ženou Dagmar a že by nám eventuelně pomohli sehnat lepší ubytování. I vypravili jsme se do toho městečka, abychom zjistili co a jak.

Setermoen bylo jméno onoho městečka. Dorazili jsme na malé náměstí pozdě odpoledne, vysoukali jsme se z auta a naši pozornost okamžitě upoutala podivuhodná skupinka čtyř lidí pod velikým stromem. V první řadě to byl plavovlasý obr s modrýma očima, dobře přes dva metry, vedle něj stála půvabná drobná tmavovlasá, tmavooká paní nevysokého vzrůstu a za nimi se culily dvě holčičky, starší temně plavé vlásky, druhá malinká světlounká Norka.

Už si přesně nepamatuji, co všechno jsme si tehdy v našem novém hotelu při společné večeři řekli, ale jedno je jisté. Od téhle doby se datuje naše letité přátelství. To takhle jednou v listopadu seděl Arve u sebe doma v Sjoveganu za polárním kruhem u kamen a náhle mu zavolal můj muž, jestli náhodou nejsou s Dagmar v Čechách, že by je rád pozval na své padesátiny.  "No, nejde to," řekl mi pak, " jsou v Norsku."  A v momentě, kdy v sále před pozvanými hosty držel řeč, objevil se milý Arve a dojemně se snažil nerušit a pokud možno co nejtišeji vklouznout do sálu. Jenže zkoušejte se někam nenápadně protáhnout a měřit přitom dva metry, mít ramena jak bájný obr Atlas a v podpaží nést jen tak mimochodem obrovskou sobí kůži. Na tuhle oslavu rozhodně nikdo z pozvaných hned tak nezapomene.

A rovněž se Arve se svou krásnou českou princeznou pěkně vyjímal na naší česko - gabonské svatbě na Karlštejně. Mezi dvacítkou tmavých Gabonců spíše menšího vzrůstu vytvořil zajímavý žánrový protiklad. Měli jsme tam společnost vskutku světovou!

A jak jsme se nasmáli minulé léto u nás doma, zrovna jsme slavili čtvrté narozeniny vnuka Péti a Arve, Dagmar, Katrine (temněplavá) a Id (hodně plavá), už velké slečny, byli zrovna v Praze, i přijeli na oslavu k nám domů a můj táta, přeborník na skvělé dárky, koupil Péťovi ohromnou vodní pistoli. Všichni jsme byli v momentě zlití, ještěže byl horký letní večer, a děda se smál a smál, co se mu to zase podařilo, ovšem jen do té doby, než zjistil, že chlapeček dostříkne neblahou pistolí až do prvního patra a jest tak šikovný, že se trefí do dědova otevřeného okna. A to jsme se pak teprve nasmáli my ostatní, jak milý tatík, pokročilému věku navzdory, svižně běžel zavřít okna.

Tak jsme o sobě věděli a čas od času se viděli, ale jenom když Dagmar nebo Arve sestoupili z dálného severu k nám, lidu jižních krajů.

Až do jednoho předjarního víkendového odpoledne, kdy můj manžel zasněně zíraje na zahradu, ze které už definitivně zmizely poslední zbytečky špinavého sněhu, náhle pravil: "A co kdybychom se jeli podívat na sever za Arvem a Dagmar? V Norsku jsme ještě nikdy v zimě nebyli."

A protože můj drahý je muž činu, neuplynulo mnoho času od vyslovení těchto dvou vět a my jsme byli na letišti a chystali jsme se na let do Osla. Ještěže jsme se dostavili včas, bylo to po dlouhé době spojení, které nemělo vůbec žádné zpoždění. Za necelé dvě hodiny jsme byli na místě. Letiště v Oslu je moderní, jednoduché, pěkné a k cestujícím přátelské. Nicméně se nám tam nechtělo čekat šest hodin na náš let do Bardufossu. Sedli jsme tudíž na rychlovlak, který nás těch sedmdesát kilometrů do centra Osla na hlavní nádraží dovezl za dvacet pět minut.

Seděli jsme v krásném čistém pohodlném rychlovlaku a náramně si libovali, jak je to bezva, že nemusíme trčet na letišti. Pevně doufám, že všechny odpovědné pražské potentáty pořádně potrápila škytavka, protože jsme na ně vzpomínali velice nepěkně. Neexistence důstojného spojení mezi letištěm a centrem Prahy nás posouvá oproti ostatním evropským metropolím někam hodně blízko ke středověku. Samozřejmě, výstavba téhle dráhy by zajisté překročila dobu jednoho volebního období a co kdyby si, nedej bože!, zásluhy připsala opozice! Stranické zájmy nadevše!

Z hlavního nádraží jsme se dostali rozlehlou pasáží do neuvěřitelného prostoru. Bylo to zřejmě staré nástupiště, dnes zakryté, plné restaurací, stánků, židliček a stolečků. Všude "rostou" umělé vysoké listnaté stromy, od pravých k nerozeznání. Opouštíme příjemný prostor, s velikou lítostí míjím restauraci se sushi, ale muž mě táhne ven, musíme prý něco vidět.

Venku před stanicí je obrovská kovová socha tygra. Jako dítě jsem se velkých soch zvířat bála, byla jsem přesvědčená, že mohou kdykoliv ožít. Tento dávný pocit z dětství se ve mně náhle ozval, radši se už na to zvíře ve věrohodně ostražitém postoji s rovně nataženým krkem a otevřenou tlamou nebudu koukat.

Zatímco se choť snaží zorientovat, pozoruji chodce. Je tu oproti Praze mnohem chladněji, ale pravých kožešin je tu pomálu. Lidé jsou sportovně oblečení, bundy, kapuce s umělými chlupy, džíny a pořádné boty. Žádné módní výstřelky se tu nekonají. Bodejť, je tu opravdu nepříjemná zima. Vydáváme se ulicí Karl Johan směrem do centra. Telefonujeme s Dagmar. Ta je zrovna na školení v Trondheimu a domů se bude vracet přes Oslo tím samým letadlem jako my. Sejdeme se na letišti.

Máme hlad a tak nás Dagmar naviguje do jedné vedlejší uličky do indické restaurace. Báječné jídlo z Afghánistánu a skvělé francouzské víno! Po pozdním obědě (restaurace se k našemu údivu skoro zaplnila, až později jsme se dozvěděli, že Norové obědvají nejdříve ve čtyři odpoledne), se vydáváme ještě do centra. Je opravdu zima, ale po vydatném jídle snášíme chlad mnohem líp. Dostáváme se na náměstí Eidsvoll plass, před patnácti lety jsme tu byli, ale já vzpomínky doluju dost těžko. V horní části je parlament, Stortinget, v dolní areál univerzity. Jak parlament, tak univerzita vznikly až v devatenáctém století. Náměstí trochu připomíná Václavák, ale působí daleko úhlednějším dojmem. Uprostřed je park, všude plno restaurací a obchodů, dovedu si představit, jak to tady hučí v létě. Ale i teď v zimě je to tu se spoustou světel skoro útulné. Smutné srovnání.

Nemáme už moc času. Projdeme celé náměstí, ale pak už pospícháme zpátky na nádraží a na vlak. Máme štěstí, je zrovna ve stanici, nasedáme a frčíme zpátky na letiště. Užíváme luxusní jízdu v poloprázdném vagónu, projíždíme centrem, posléze okrajovými čtvrtěmi s úhlednými domky a zahrádkami, pak rozlehlými zasněženými pláněmi. Na bezmračném nebi se objevil veliký měsíc. Jestli nemrzne už teď, v noci bude určitě.

Na letišti se potkáváme s Dagmar. Bouřlivě se objímáme, Norové nás zvědavě sledují. Copak je to za jazyk? Rusové? Poláci? Zanedlouho nastupujeme do letadla. Vedle mě sedí obrovský chlap. Sotva se vejde na své sedadlo. No to bude jízda! A ještě je to ke všemu nějaký zastydlý vojín. Celý v maskáčích, i batoh má v tom vzoru, kanady, vojenská čapka, tlustá maskáčová bunda, tak tenhle není zastydlý voják, to je vážně voják! Na severu Norska je totiž několik velkých posádek norské armády i NATO.

Z Osla do Bardufossu jsou to další dvě hodiny, oknem už není nic vidět, (já bych přes toho obra neviděla stejně nic ani v pravé poledne), letadlo se jen občas divně zatřese, ale všichni jsou klidní. Obyčejný let, jen je tu větší zima než obvykle v letadlech bývá. Taktéž jsem nikdy neviděla letušky ve vysokých kozačkách a zabalené v červených dekách. Nám žádnou nedali a já bych jí zrovna uvítala. Přistání je rozhodně měkčí než to před časem v Libreville. (Kde ty časy jsou, vzpomínám a najednou je všechno tak vzdálené, že se mi na moment chce brečet). Ale už se otevírají dveře, na vzpomínání není čas, popadnout zavazadla a ven!

Kristepane! Kristepane! Stojím nahoře na schůdkách a lapám po vzduchu. Mrazem vysušený vzduch mi vnikl do plic a začal mě dusit. Rozkašlu se. Teprve po chvíli vnímám tu ledovou náruč, která mě nemilosrdně sevřela. Mínus čtyřiadvacet! Otáčím se zmateně na muže. "Kosička, co?" Šklebí se na mě. Má zimu rád, já taky, ale co je moc, to je moc.    

"To nám to pěkně začíná, milostivá," pomyslím si a snažím se nesjet železné kluzké schůdky po zadku. Zmocňuje se mě neblahý pocit, že tenhle pobyt zase žádné lázně nebudou.