Gabon 18 - Adieu

22. 02. 2019 4:47:51
Ani se mi ten perex nechce psát. Taky o čem? Jak je to smutné, když se loučí matka s dcerou a babička s vnuky a nevědí, kdy se zase uvidí? A otec je na tom stejně? A já, kdy se tam vrátím já?

Druhý den jsme vstali brzy. Chtěla jsem se projít po Libreville (už to píšu správně!) po nějaké rezidenční čtvrti, abych byla trochu spravedlivá a nefotila a nepsala pouze o chatrčích v pralese.

Hlavní město Gabonu je neskutečně roztahané. Je tu velice málo výškových budov a ani ty žádné rekordy netrhají. Na dlouhatánské hlavní třídě, vedoucí kolem pobřeží, jsou hotely, rezidence a hlavně promenáda vítězství nad kolonialismem, korunovaná vysokou tribunou. Také se ta ulice jmenuje příznačně Boulevard Triomphal. Tyto památníky vzniku nezávislého státu se vyskytují v podstatě v každém větším městě v nezměněné formě. Široké schodiště vedoucí na tribunu, vše vyvedeno v národních barvách. A vše poněkud oprýskané...

Jedeme do centra. Vystupujeme z taxíku (mobil pevně svírám v ruce) v rezidenční čtvrti. Jsou tu široké ulice, chodníky celkem funkční a za vysokými zdmi se dají tušit honosné vily v rozlehlých zahradách. Všude palmy a nádherné tropické rostliny s tmavě zelenými listy a velikými, většinou červenými nebo oranžovými květy. Žádní chodci, čas od času se objeví skupinka ozbrojených vojáků. Sídla diplomatů, šéfů zahraničních společností a hlavounů vůbec.

V Libreville se moderní architektury celkem nebojí. Prostoru tu mají dost a čínským architektům se zřejmě meze nekladou. Pro Evropana je však rozdíl mezi centrem velkého města a venkovem poněkud nepochopitelný.

Navečer se vracíme do hotelu, kde nás už čeká papá André, maman Valentine a Nadja. Všichni jsou hezky oblečení, jedeme prý na večeři k nějaké přítelkyni Valentine, Johanna jí říká teta, ale teta to není. Před skříní ve svém pokoji přemítám, co si vezmu na sebe. Nějaká teta, sukně a tričko stačí. Vyjdu ven a zachytím zklamané pohledy Valentine a Nadji. Aha, něco je špatně. "Má krásné šaty od Gibrila, co jsme jí nechali ušít, a nechce je nosit," něco je hodně špatně. Situaci moc nerozumím, ale omluvím se a jdu se pro jistotu převléknout. Natahuju na sebe dlouhé šaty z těžké látky a v duchu běduji, v tomhle se tady definitivně upeču. Navíc se mi zip na zádech podařil zapnout jenom silou vůle, už bych se měla vážně přestat tak cpát, ale přece jsou to jen ryby, mudruji, jenže má milá, všeho s mírou!

Konečně jsem se dooblékla, no, když nebudu dýchat, tak ten zip snad nepraskne, jsem zbrocená potem, a to jsem ještě neopustila pokoj. Pohled mi padne na nohy. Tak tohle asi bude malér. Krásným elegantním sandálům z Prahy se přetrhly pásky hned první týden a tak jsem si v Omboué na trhu koupila sandálky čínské výroby, velmi praktické, pohodlné, leč vyrobené z dosti nevzhledné šedohnědé pevné látky s podrážkou snad z pneumatik. Ovšem absolvovala jsem v nich skoro celý pobyt a ani se nehnuly!

Vycházím z pokoje, Valentine mě přehlédne se spokojeným úsměvem, ale strne při pohledu na čínské sandále (musí je znát, nosí je tu každý. Tedy nenosí je každý, nosí je pouze pracující lid, takže se zřejmě na návštěvu k tetě moc nehodí). Valentine si pouze nespokojeně odfrkne a pokyne mi směrem k autu. Jsem už trochu naštvaná, to je zase tajností s nějakou tetou, dělám, co můžu a opět šlapu vedle.

Nasedneme a jedeme do domu vyzvednout Andrého. Sotva zastavíme, Valentine mě nesmlouvavě popadne za ruku a vleče na úplně druhou stranu. Je už tma, ale zrovna tahle čtvrť je plná lidí, světla, hluku, křiku a pohybu. Vlastně všude kolem je obrovské tržiště, které se táhne hluboko do vedlejších uliček. Je to zajímavé, přes den tu bylo sice také rušno, ale co se tu děje teď, je prostě nepopsatelný rej spousty obchodníků, nakupujících a čumilů. K mému překvapení mě po pár krocích Valentine zatáhne dovnitř do tržiště, skoro běžíme pod nějakým stanem nebo přístřeškem, všude spousty lidí, neuvěřitelné množství zboží, výrobků ze dřeva, pásků, šatů, blýskavých šperků. Zakrytý prostor je obrovský a zřejmě teprve tady se odehrávají ty pravé obchody. Najednou prudce zahneme a rázem se ocitáme v ráji bot. Všude kolem až do stropu toho podivného obrovského stanu či čeho jsou boty. Ale ne ledajaké. Dámské boty, lodičky všech tvarů a barev, ale hlavně, hlavně nejkrásnější sandálky, co jich kdo na světě vymyslel. Všechny možné i nemožné barvy, zlaté, stříbrné, diamantové (trochu přeháním, ale jen malinko), surové kožené, hladké usně, zírám na to s otevřenou pusou.

"Vyber si jedny a pak si sedni a mlč!" Sykne na mě Valentine úsečně. Chvíli se rozhlížím, no kdo se v téhle nádherné změti má asi tak vyznat. Podvědomě tuším, že času asi není nazbyt, že zdržuji a po krátkém váhání ukazuji jeden snově něžný zlatý pár sandálků. Poslušně si dřepnu na malou stoličku hned u vchodu a snažím se vůbec nevnímat vysokého krásného prodavače, který k nám přispěchal. Zatímco zírám do neurčita, rozběhne se lítý boj, neboť matka je mnohem protřelejší obchodnice než Johanna a rozhodně nehodlá prodat svoji kůži lacino.

Začala zostra:"Vůbec se na ni nedívej, ta tady vůbec není, to je rodina, kupuju to já, já platím, na mě se dívej!"

Měla jsem co dělat, abych se nezačala nahlas smát. Sem se mi dívejte! Jenže Louis de Funes tady není a já vlastně taky ne.

"Ale maman, všichni tě tady znají, ty vážně přeháníš! Chceš mě ožebračit!"

A teď přijde věčně hladová rodina, no ano, už je to tady, musí živit nejmíň dvacet krků tenhle napomádovaný manekýn, a maman, ty jsi strašný sup, máš svou pověst a ta není pěkná!"

Naštvaná Valentine nakonec hodí hrst bankovek po naštvaném prodavači, strčí mi skvostné sandálky do ruky, popadne mě a už běžíme zase ven na ulici. Snažím se chytnout do plic aspoň trochu vzduchu, dávám pozor, aby mi neruply šaty a volám na Valentine:" Prosím tě, Valentine, já ti ty botky zaplatím, přece mi nebudeš kupovat boty!"

"Ne, ne, to je dárek! A stejně, byly docela levné," mrkne na mě vesele. V gabonském obchodování se zřejmě nikdy nevyznám!

Na chodníku před tržištěm netrpělivě podupává zbytek rodiny. Vtěsnáme se do auta a jedeme dost dlouho městem, než zastavíme před velikou zdí. Vjedeme otevřenou bránou na rozlehlý dvůr. André zastavuje vedle obrovského černého džípu, vystupujeme. Pomalu začínám chápat jistou nervozitu rodiny.

Stojíme před velkým domem, nechci se moc okatě rozhlížet, protože po schodišti vedoucím k hlavnímu vchodu schází jakýsi pán v černém obleku, uklání se před námi a zve nás dál. Aha, teta nebude zřejmě jen tak někdo. Ocitáme se v prostorné honosné hale, míjíme starožitný stolek a scházíme po mramorových schodech do salónu. Jsme usazeni na slonovinově bílou pohovku takových rozměrů, že by tu mohlo zasedat OSN.

Pán v černém před nás staví skleničky na šampaňské a diskrétně se vzdaluje. Už už chci vznést dotaz, kde že jsme se to vlastně ocitli, když tu náhle postranními dveřmi vejde velmi elegantní žena středního věku, za ní další dvě poněkud mladší, tři pánové a asi desetiletý chlapec. Ženy mají jednoduché tmavé šaty evropského střihu, černé lodičky, velice krásné nenápadné šperky a šik mikáda. Pánové včetně chlapce jsou v oblecích.

No nazdar. A mě rodina navlíkla do tradičních afrických šatů. Ještě štěstí, že v africkém jsme přijeli všichni, jinak bych si připadala daleko hůř. No nic, už jsem zažila i horší věci. Všichni jsme povstali a obřadně se s nimi přivítali. S tetičkou a jejím manželem, jejími sestrami a taktéž jejich muži a malým synem jedné z nich. Poněkud neobratně paní domu předávám dárek. Skleněnou bižuterii, vyhlášený český výrobek. Připadám si poněkud pitomě, poněvadž tahle dáma asi bižu moc neholduje, ale nakonec, darovanému koni na zuby nehleď, že a já to myslím dobře.

Debata se rozbíhá dosti toporně, teta se laskavě ptá Johanny na její život, její synovec sedí vzpřímeně na pohovce, velice způsobně popíjí džus a když se k němu přiblíží malý Samuel, vezme si ho na klín a hraje si s ním. Africké děti mě nikdy nepřestanou udivovat tím, jak se chovají k těm menším. U nás by se desetiletý kluk po batoleti pravděpodobně ani neohlédl.

Po chvíli jsme vyzváni, abychom přešli do jídelny. Usedáme za krásně prostřený stůl a vystresované služebné nás obsluhují. Jíme tradiční gabonské jídlo, ryby, follong, rýži, garnáty, do křupava upečené sardinky, Valentine mě před nimi nenápadně varuje, ale jsou vynikající, ostatně jako všechno.

Mám čestné místo vedle pána domu, je to pohledný muž vyšší štíhlé postavy s dosti přísným výrazem ve tváři. Vyprávím mu o svých zážitcích v Gabonu, o naší zemi.

"Vaši zemi znám, znám i vašeho prvního prezidenta po sametové revoluci, Vaklava Havla." "Aha, tak to je úžasné. Jsem skutečně překvapena vašimi znalostmi naší historie. Jenom to není Vaklav, ale česká výslovnost je Václav," snažím se ho taktně opravit.

Podívá se na mě udiveně:"Jenomže my říkáme Vaklav!"

Usměji se a kontruji:" Jenomže správně je to Václav!"

"Jenomže naše výslovnost je Vaklav". A basta, chtělo by se říct.

Se strejčkem se zřejmě moc diskutovat nedá. Už už se nadechuji, že mu tedy něco povím, když tu zachytím varovný pohled Valentine. André se evidentně dobře baví. Nasadím shovívavý úsměv a pravím:" Když myslíte:"

Se strejdou asi velcí kamarádi už nebudeme, ale zvládl to s noblesou. Dokonce nám půjčil svůj obrovitý džíp i s řidičem, aby nás odvezl rovnou do hotelu a papá André nemusel křižovat po městě sem a tam..

Cestou vedeme debatu s Johannou. Vyptávám se na strýčka s tetičkou a moje neskrývané překvapení nad jejich domem a řekněme životním stylem ji rozhořčí:" Vy Evropani si pořád myslíte, že Afričani musí být jenom chudí. Jakmile je někdo bohatší, už za tím hned vidíte nějakou nekalotu. Tady jsou taky schopní a úspěšní lidé!"

Trochu mě to mrzí, nechtěla jsem se jí dotknout, asi jsem byla poněkud netaktní.

Druhý den vstáváme dost brzy. Balíme poslední zavazadla a opouštíme hotel. Škoda, klidně bych tu ještě vydržela. Papá André pro nás přijede, vracíme klíče, všechno už je naloženo, ještě poslední pohled, možná se sem někdy vrátím. Máme času dost, jedeme se rozloučit s tantan Felixem k němu domů.

Felix bydlí v poněkud hlučné ulici, z jedné strany škola, z druhé bar s diskotékou. Venku se na dvorku na šňůře suší prádlo, divoženka Fanča nám přichází v ústrety. Vede nás do domu. Je velice jednoduše zařízen, Felixe najdeme za počítačem v obýváku. Má tu jen veliký psací stůl, ušmudlanou pohovku, konferenční stolek mu tesal nějaký pravěký truhlář a hned za ním je veliká bedna.

Felix tu žije jenom s Fannie. Její matka, Felixova první žena, zemřela hned po porodu. Felix se oženil podruhé, avšak manželství nevydrželo a on zůstal opět sám s malou Fanynkou. Při své činorodosti na ni neměl mnoho času a tak Fanča vyrůstala u Andrého a Valentine jako jejich další dítě. Když jí bylo třináct let, vzal si ji otec zpátky k sobě. A od té doby musela holka dospět. Felix dál běhal po světě a zabýval se svojí plantáží a ona se zatím starala o dům, vyplácela zaměstnance a v podstatě vedla podnik. Mimo to ještě chodila do školy, kterou však opustila, nikdo neví přesně kdy a proč, protože jaksi neuznala za vhodné někoho informovat.

"Je to tedy svéráz, tahle Fanynka," myslím si, zatímco Felix vytahuje z bedny lahev vynikajícího francouzského vína. Fanče je dnes osmnáct a je to nepřístupná tvrdá holka, se kterou nikdo nic nepořídí, tvrdí Johanna a bohužel se asi nemýlí. Snažím se s ní vést jakous takous konverzaci, odpovídá mi úsečně a bez zájmu, takže rozhovor umře dřív než začal.

Pijeme víno a Felix ještě vypráví o plantáži, o svých plánech, o tom, jak chodí každý den do fitka, aby si udržoval kondici, o knize, kterou zrovna teď čte.

Najednou se obrátí na mě:" Až příště přijedeš, přivez mi, prosím tě, nějaké knihy od Václava Havla, rád bych si přečetl aspoň jednu z jeho her." A řekl to správně!

Tak nevím, nevím. Kdybych v Čechách neměla toho svého Petera, tak už možná někde v Gabonu za Libreville sázím papáje...

Loučíme se s Felixem, Fannie už je někde v čudu. Tiskne mi ruku a nabádá mě:" Musíš zase přijet, budeš tady mít úrodu, musíš si očesat ten svůj stromek!"

Přijedu, neboj, Felixi! Přijedu a seženu ti toho Havla ve francouzštině, to jsem zvědavá na tu debatu potom!

Vyjíždíme ze zarostlého dvorku a jedeme ještě k tantan Anaclet. Anaclet bydlí se svou třetí (nebo čtvrtou?) ženou v odlehlé čtvrti, kam vede opravdu děsná cesta, ale jeho dům za vysokou červenou zdí je obrovský. Je to nevlastní a nejmladší bratr Andrého a Felixe a je úplně jiný než ti dva. Pořád se usmívá a působí malinko lehkomyslným dojmem.

Sedíme v honosném obýváku na veliké sedací soupravě (začínám mít dojem, že v Gabonu má velikost kanape opravdu vysokou důležitost), popíjíme šampaňské a jíme bohaté pohoštění, které nám připravila Anacletova milá žena. Už jsme se všichni převlékli do evropského oblečení odpovídajícího konci listopadu, takže je nám příšerné horko. Konečně se loučíme i tady a vyrážíme.

Letiště je malé a temné, ale schází se tu dost lidí na let do Istanbulu. Před několika týdny jsme tu vystupovali po mezipřistání v Kinshase a teď nastoupíme do toho kolečka opačným směrem. Rodina se shromáždila v letištní hale. Maman Valentine, jistě si oddychne, že mě už nebude muset věčně hlídat, co kde zase plácnu, papá André už má určitě dost mých věčných otázek. Má milá Nadja, usměvavá, přijde domů, natáhne se na sofa, slastně zavře oči a bude užívat klidu po tom věčném křiku a ruchu, který jsme sebou přivezli. Bratr Stephan, trochu nafoukaný, ale dobrý organizátor, přijde domů k rodině a řekne, tak je po starostech, bratr Gayetan, zasmušilý, už nás nebude muset všude vozit.

Tak proč jsou všichni najednou tak zamlklí, dlouze nám tisknou ruce a ujišťují se, že se ještě určitě uvidíme? Uvidíme, uvidíme, to víte, že ano!

Letadlo krouží nad Libreville, město je tak temné a menší a menší. Dívám se dolů, dokud je nezakryjí mraky. Asi zase bude pršet, ale já už tenhle déšť na vlastní kůži nezakusím. Tak co se mi to tam vlastně všechno stalo? V hlavě mám chaos, obrazy posledních dnů mi víří hlavou. Mučivé vzpomínky na to, co jsem kde udělala nebo řekla špatně, kdy jsem byla netaktní, hloupá, nafoukaná Evropanka, ovládaná předsudky, i když přesvědčená, že žádné nemá.

Ale snad mi rodina i všichni ostatní odpustí ta nechtěná selhání. Snad jsou teď také tak zamyšlení jako já a myslí na všechno, co jsme spolu zažili. Na Port Gentil, na tamní pláž, na společné večeře, na to jak jsme se smáli dovádění našich kluků. Jak museli poslouchat tu divnou hudbu na mých narozeninách v čínské restauraci. Na naše skloněné hlavy před rozparáděným gorilím samcem v Omboué. Na naši cestu tam, kdy Nadja zapadla do písečné duny a nikdo nám nechtěl pomoci. Na dětičky z misijní školy. Na zadnici té drzé Francouzky. Na nekonečnou cestu páchnoucím mikrobusem do Oyemu, kohouta Lojzu, Pygmeje, pobyt v Libreville.

Snad na to všechno myslí se stejným pocitem štěstí jako já. Protože já se tam vrátím, víte, já se tam určitě vrátím!

Autor: Zuzana Palečková | pátek 22.2.2019 4:47 | karma článku: 17.10 | přečteno: 623x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie

Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.

29.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 66 | Diskuse

Martin Faltýn

Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko

Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.

29.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 5.60 | Přečteno: 83 | Diskuse

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 20.13 | Přečteno: 497 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.13 | Přečteno: 584 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.59 | Přečteno: 236 | Diskuse
Počet článků 159 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 960

Jsem Zuzana Palečková. Jsem dcera, manželka, máma, maman půlky Gabonu, tchýně gabonská, babička Čechogabončete a mám touhu se tak trochu vyjádřit

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...