Gabon 17 - Liberville

Hlavní město a jeden by mohl mít pocit, že se nemůže nic stát, budeme se procházet po ulicích a muzeích, popřípadě obchodech. Ovšem to by ten jeden nesměl být takový popleta jako já... 

Do Liberville jsme dorazili pozdě odpoledne. Po čtvrté jsem musela konstatovat, že magistrála před hlavním městem Gabonu je skutečně úděsná.  Chudák André, celou cestu řídil a ještě jsme zase zabloudili, než jsme našli náš byt. Zavazadla jsme už měli sbalená, stačilo je jen naházet na korbu a mohli jsme vyrazit. Poprvé mi v Gabonu nebylo líto, že se stěhuji.

V hotelu jsme se ohlásili na recepci, dostali jsme klíče a mohli jsme nanášet zavazadla. Byla jsem dost ráda, že se to nedělo přes hlavní budovu, naše změť kufrů a nejrůznějších tašek a batohů začala nabývat hrozivých rozměrů. Takhle jsme vše mohli nanosit jakýmsi průchodem zvenku rovnou do pokojů. Za zdí obklopenou keři s tuhými voskovými, temně zelenými listy a sytě oranžovými velikými květy bylo slyšet šumění moře. Bylo tu čisto a celý areál vzbuzoval pocit bezpečí.

Otevřela jsem dveře a můj malý parťák Péťa vběhl do pokoje. Paráda! Místnost byla nevelká, ale dokonale čistá, standardní vybavení, velká postel, noční stolky, televize, vestavěná skříň, psací stůl. Prostorná pohodlná koupelna. A hlavně, celou protější stěnu tvoří veliké francouzské okno, jehož jedno celé křídlo je otevřené a vede přímo na terasu s velikým bazénem. Přímo před oknem je elegantní stolek se skleněnou deskou a dvěma proutěnými křesílky. Terasa je do velkého U, jehož otevřený konec vede k moři a protější strana do velké elegantní jídelny. Po stranách jsou jednopatrová křídla s pokoji.

Než tomu stačím zabránit, milý Péťa odněkud vyhrabe své plavky, shodí tričko a kraťásky a v momentě je venku a skáče do vody. Muž na terase, zametající neexistující smetí, zvedne v úleku ruce nad hlavu, divoce gestikuluje a křičí na mě, je tam hluboko, je tam hluboko! Kluk se však záhy vynoří, oklepe hlavičku - voda po jeho hustých kudrnatých vlasech okamžitě sjede, a plave ke schodům. Pán se uklidní, zavrtí hlavou a pokračuje ve své bohulibé činnosti. Náš Péťa toho sice moc nenamluví, ale dobře plave už od svých tří let.

Večer je naprosto úchvatný. Sedíme na terase, popíjíme tentokrát červené, cítíme moře, bazén je osvětlen. S Johannou vedeme debatu na téma, které visí ve vzduchu už delší dobu.  Během cesty jsme spolu měly  pár neshod ohledně organizace naší cesty. Zasvěcuje mě do tajů afrického myšlení. My Evropané jsme prý daleko organizovanější, všechno musíme mít dopředu nalajnované. Afričané jsou daleko pružnější, dokážou se mnohem lépe přizpůsobit okolnostem.

Možná, kontruji, ovšem často si svou neorganizovaností a spontánností  připraví perné chvilky, že, moje milá? Ani nemusím pokračovat, všichni víme, že se mladé rodince při stěhování ztratila taška s veškerou obuví a zbyly jim jen sandály, co mají právě na nohou. Ále, nebudu si kazit tenhle krásný večer nějakou principiální debatou, nechci řešit pro a proti, je mi krásně, jen lituji, že tu se mnou není zbytek rodiny.

Ráno (to jsme se krásně vyspali, klimatizace je tichá a není cítit) jsme vyrazili do města. Po snídani si blízko hotelu stopneme taxi.  Johanna se v Liberville zas tak moc nevyzná, chceme do čtvrti, kde je Gabonské národní muzeum a Francouzský institut. Splete se a řekne řidiči špatnou adresu, pak ujednáme cenu. Jenže nás pak musí odvézt o pár ulic dál. Avšak cena je již dojednaná. Celou cestu špačkuje a nadává, jak ho ožebračujeme. Johanna je úplně klidná, stejně nás prý pěkně natáhl. Jeho neustálé nářky už mi lezou na nervy, zezadu na něj zařvu, aby už konečně sklapnul! A on sklapnul! Afrika se mi líbí, matky tu jsou v kurzu!

 Sbírka v muzeu není zas tak bohatá, ale jsou tam shromážděny slavnostní masky různých kmenů na území Gabonu, mnoho fotografií a ukázky staveb chatrčí. Jsme tu sami a hlídá nás mladý muž, jehož dost znepokojují naši dva kluci, které to zrovna moc nebaví. Nemají tady bohužel ani moc materiálu, kupuji jednu brožuru, je dost drahá a obsah mě zklamal.

Francouzský institut je rozsáhlá budova v krásném parku, stačí jen projít vrátnicí.  Uvnitř je v prvním patře expozice místního umělce, mladý muž je přítomen a vášnivě diskutuje se dvěma Francouzi. Najednou je tady vysoká koncentrace bělochů. Všichni nás zvědavě pozorují, moc cizinců sem asi nechodí. Umělec se na mě dívá s nadějí, bohužel ho musím zklamat, rozhodně nechci žádný obraz koupit, ale jeden mě přece jen zaujal. Jelen s mohutným parožím, mezi nímž roste veliký strom. Kdo by si nevzpomněl na barona Prášila? Ani Johanna mi není schopna vysvětlit, jakou konotaci má tento obraz na gabonskou kulturu nebo dějiny. Pomalu odcházíme, Frantíci se pořád o čemsi vášnivě přou, ti jsou všude stejní, všude všemu rozumějí nejlíp.

 Vycházíme na ulici, kde nás už čeká Gayetan. Johanna s ním musí jet vrátit klíče od bytu a my se zatím máme podívat na specielní trh místních umělců. Stopujeme si taxi. Musím uznat, že vypadáme dost divně, mladý bílý muž a jeho matka se dvěma malými míšenci. Paní Jazairiová by se mi určitě vysmála, ale já se najednou cítím trochu nejistě, na ulici v Liberville, bez našeho místního doprovodu. 

Nicméně můj syn suverénně stopne taxíka, nasoukáme se do rozhrkané káry a necháme se odvézt docela daleko, kde má být ten kýžený trh. Sedím vzadu, mám na klíně Péťu a snažím se pořídit fotky několika opravdu zajímavých staveb. Jsme na místě. Soukám se i s klukem na rušnou ulici, nechci po předchozích zkušenostech taxikáře zdržovat, tak pospíchám a sotva za námi zaklapnou dveře a auto se rozjede a mizí v hustém provozu, uvědomím si fatální průšvih. Mobil! Já tam nechala mobil!

Stojíme na chodníku, syn s malým Samuelem v nosítku na břiše, Péťa a já, hořekující nad tou nečekanou ztrátou. Ulice je plná lidí, někteří nás lhostejně míjejí, ale pak je tam jakási skupina postávajících mužů, která nás se zájmem sleduje. Jeden z nich, podsaditý, dobře oblečený muž se mě účastně zeptá: "Co se stalo, madam?"

"Co se stalo, co se stalo? Hrozná věc se stala! Nechala jsem svůj mobil v taxíku! To je katastrofa! Katastrofa! Mám tam všechno! Stovky fotek! Poznámky! Všechno!"

Kouká na mě sice účastně, ale asi mu nedochází rozsah mé tragédie.

"Mám tam všechnu svoji práci za tři neděle! Jsem česká novinářka, mám tam materiál o Gabonu, chci o něm psát, aby se o vás lidi u nás dozvěděli, a teď nemám nic, nic!"

Tímto se omlouvám všem českým novinářům, přivlastnila jsem si tuto profesi, ale jakpak by to asi vypadalo, kdybych milému pánovi sdělila: "No víte, já jsem česká mamina, co se náhodou dostala do Gabonu a mám v tom mobilu pár foteček a ráda by je rodině ukázala při nedělním kafíčku?"

Fakt je tedy ten, že jsem chlapíka zaujala. "Aha, aha, nebojte, dostanem ho zpátky!"

Jo, jak asi?  Zoufale se rozhlížím kolem. Náš taxík je v nenávratnu, provoz houstne každou minutou a já propadám beznaději. Pán někam telefonuje. Syn jde se Samuelem najít bankomat, abychom měli nějakou hotovost, zůstáváme na chodníku sami s Péťou. Nevím, jestli chápe situaci, ale tuší, že babička poněkud šílí, takže ani nemuká. Hodnej kluk!

Zatímco čekám a nevím na co, pozoruji cvrkot na ulici. Je tu nějaká zvláštní organizační četa, což nezúčastněný pozorovatel odhalí až při podrobnějším zkoumání. Týká se to taxíků, ty přijíždějí a odjíždějí podle nějakého docela přesného řádu. Chlápek, do kterého vkládám veškeré naděje, je tu asi šéf. Stojí nenápadně u zdi a zpovzdálí neznatelnými pohyby diriguje pohyb. Po obrubníku pobíhají mladí kluci, jakmile přijede taxi, s křikem ho někam lifrují. Taktéž řidiči aut, kteří chtějí někam zaparkovat, se bez odporu nechají navigovat.

Čekání je trýznivé a postupně mě zbavuje veškerých nadějí. Najednou u chodníku prudce zastaví docela luxusní auto. Vystoupí z něj běloch, Belgičan, tipuji, ale dost přesně nevím proč. Asi proto, že Belgičany moc nemusím a tenhle pán působí hodně nesympaticky. Je dost nedbale oblečen, kalhoty a vytahané triko, zamíří rázným krokem do vnitra rozsáhlého tržiště, teprve teď jsem si všimla, že za námi je vchod do labyrintu obchůdků.

Když mě zaregistruje, zpomalí a vyštěkne cosi tázavého na mého dobrodince. Ten mu odpoví, vůbec nerozumím. Chlap na mě vrhne krátký rychlý pohled a zmizí ve vratech. Asi nejvyšší šéf, čeho, netuším.    

Můj syn s malinkým Samuelem se někde zapomněl a my stojíme s Péťou na té rušné ulici. Chodci nás míjejí, jsem tu v cizím světě, jemuž nerozumím.  Vstřícný pán, moje jediná naděje, pořád telefonuje a vůbec si mě nevšímá. Jediná moje jistota je ta malá ručička, kterou svírám ve své dlani.  Nemám mobil, čili jsem ztratila veškeré spojení, nevím, jak mě najde snacha a syn je kdoví kde. Ale mám tady toho kluka, který s vážnou tváří stojí vedle mě a s důvěrou ve věci příští čeká, co se bude dít. Tak se, babčo, vzchop, i když se už začíná stmívat!

Najednou se ozvou výkřiky, kluci se začali sbíhat. K chodníku přijel taxík, otevřely se dveře a v nich ruka s mým mobilem. Běžím tam a taxikářovi cpu do ruky minimálně třikrát tolik, co nás stála cesta sem. Neuvěřitelné! Péťo, mám ho! Klučík se usmívá, ale nic neříká, je mlčenlivý, ten náš hošík, ale určitě si všechno bude pamatovat!

Obracím se na svého dobrodince a chci mu dát nějaké peníze jako výraz svého vděku. Rezolutně odmítá. "To je moje práce, madam., " říká. Tak to je poprvé, kdy někdo odmítl nabízené peníze. Nerozumím ničemu, ale hlavní je, že mám mobil zpátky!

Ještě chvíli čekáme, už daleko optimističtěji, a najednou se zpoza rohu vynoří i syn se spícím Samíkem.  A za chvíli dorazí v taxíku Johanna: "No kde jste, já myslela, že už máte nakoupeno? Co jste tady celou dobu dělali?"

Co dělal tvůj drahý choť, to opravdu nevím, má milá Johannko, já jsem zatím zkoumala život jedné rušné  libervillské ulice.

Trh uměleckých řemesel v Liberville je skutečně něco fantastického. Jeden stánek vedle druhého. Je libo dřevěné misky nejrůznějších tvarů a velikostí? Vidličky, lžíce na saláty, krásně vyřezávané? Talíře, židle, stoly? Šachy a jiné stolní hry? Šaty z jemné i hrubé bavlny? Sukně, haleny, kalhoty? Krásné africké vzory. Stříbrné šperky s kameny i bez. Spony. Kožené opasky, sandály, tašky. Vyřezávaná zvířata, nejrůznějších velikostí. Rituální masky. Ozdobné pytle na pečivo. Ručníky. Utěrky, koberce. A já už nevím, co všechno. Oči neví, kam dřív.

A trhovci na nás číhají a vrhají se na nás ze všech stran. Jsou tak milí a usměvaví! Ochotně nám všechno ukazují. Jsme naivní truhlíci a pořizujeme všechny dárky u prvních pěti obchodníků. Věc probíhá vždycky takto: Sáhnu po nějaké věci, kožených sandálech pro tátu například. Muž řekne cenu. Johanna se usměje a praví:" To ale žertuješ, bratře, tvoje zboží má cenu poloviční, a to přeháním."

"Bratr" se začne křižovat: "Sestro, chceš mě a moji rodinu ožebračit! Dobrá, udělám vám cenu, ale jen proto, že jste všichni tak sympatičtí!"

"Bratře, ty mě rmoutíš a zneužíváš mojí trpělivosti. Nehleď na jejich barvu kůže! Jsme jedna rodina a ty je nemůžeš obírat jako obyčejné turisty. Podívej, co všechno u tebe chceme koupit, musíš nám dát slevu!"

"Sestro, jsi tvrdá jako kámen a zrovna tak nemáš srdce! Dobrá tedy, ale jen pro tvé krásné oči."

"To je milé, bratře, ale musíš s cenou ještě níž, jinak jdeme dál!"

Následuje lamentování, bohování a křižovaní, nicméně cena je již určena, obchod je dojednán. Celou dobu jsme jen němými svědky a i když se jedná o cenu, kterou budeme muset zaplatit, je dost těžké, ubránit se smíchu. Platíme. Obchodník je evidentně spokojen a přidává nám pár cetek jako dárky na rozloučenou. "Johanno," obracím se na naši vyjednávačku. "Já vím, ale já za to nemůžu, už jsem dlouho pryč, už to neumím. Anebo jsem to neuměla nikdy."

Ale jo, holka dělala, co uměla, ale jestliže je spokojený obchodník, nemůžeme být logicky spokojeni my.

Večer skládám nakoupené dárky do kufru. Obchodník si asi mne ruce, ale já taky. "To byl prima den, co Péťo?"     

Péťa kouká na video, sotva mě vnímá. Zaplavuje mě vlna lásky k tomuhle mlčenlivému parťákovi, prvnímu vnukovi. Za chvíli zhasnem a půjdem spát. A byl to prima den!

Gabon 17