Gabon 15 - Návrat do Liberville

Opouštíme Oyem. Není to zrovna město, o kterém by se člověku muselo v noci zdát. Ale už tady mám Filomene, Victorine, hezkou sestřenici s manželem, smutnou Joel a nakonec i toho Alaina...Jenže nás čeká ještě spousta zážitků!

Jednou mi jedna moje francouzská kamarádka při pohledu na změť našich zavazadel, která jsme vyložili u ní na dvoře, řekla, že cestujeme jako Rumuni. Nevím, jak cestují Rumuni, ale moc elegantně zřejmě ne, aspoň podle Jacquline. Vzpomněla jsem si na tuhle poznámku, když jsme vynesli všechna naše zavazadla před hotel. Na jedné hromadě tu ležely obligátní kufry a pak spousta igelitek plných plen, dětského oblečení, nakoupených dárků, potravin a plastových lahví s vodou. Až tohle uvidí řidič, jestli tedy vůbec dorazí, otočí se a prchne v divém zmatku.

Mikrobus však k mému velkému překvapení dorazil pouze s patnáctiminutovým zpožděním. S řidičem přijel i pan majitel. Oba byli velmi milí a slušní a ochotně nám pomohli naložit celý náš cirkus. Vyrazili jsme. Z okna naposled sleduji oyemské ulice i s těmi nešťastnými chodníky a myslím na to, jestli tohle město na náhorní plošině a rodinu v něm ještě někdy uvidím. Z poněkud sentimentálního rozjímání mě vyruší přidušený výkřik Valentine, řidič prudce brzdí u chodníku.

Co se děje? Ještě ani nejsme venku z města a už stojíme, tak to zase bude jízda! Rozmrzele následuji ostatní z auta ven. Na chodníku za autobusem se tísní celá rodinná delegace. Joel, Philomene, Victorine, hezká sestřenice s manželem,  dva odrostlejší kluci a Cyril s kolečkem naloženým obrovským trsem banánů. Vůbec jsem nevěřila, že by se do narvaného mikrobusu ještě něco vešlo, ale šikovný řidič si s tím poradil. Pořád lepší, než uzené ryby, pomyslela jsem si, ale k mé hrůze pod banány ležela bedna manioku. Maniok je určitě vynikající, výživná a zdravá potravina, ale ten puch! Bože, bože, ještě že za těch jedenáct hodin, co nás čekají, čichové buňky otupí. Určitě. Doufám.

Loučení je tklivé. Valentine má slzy v očích, je otázka, kdy se sem zase dostane. Objímá dceru Joel, sestry, neteře, synovce a vnoučata. Když se všichni vyobjímáme a opusinkujeme, nastupujeme do mikrobusu. Ještě se tam za námi vmáčkne Philomene. Jede s námi do  Mkwalessis, kde je starý dům po rodičích. Řidič staví u krajnice a my všichni vystupujeme. Před námi je shluk typických dřevěných stavení. Philomene zamíří k prvnímu domu, odemkne dveře a vejde dovnitř.

"Tak to je můj rodný dům, tady bydlela naše rodina," říká Valentine. A dneska tu žije Philomene, sama, jenom s mrtvými," dodává trpce. Philomene se kdysi rozvedla a od té doby přebývá v tom velkém, opuštěném domě, jenom ona, bezdětná.

Rodinný dům sestává ze dvou budov, což tady není tak neobvyklé. V první se vaří a ve druhé se spí. Připadá mi to velice praktické, zejména když si uvědomím, jak to je u nás nevyvětratelné, když náš děda vaří svoji vynikající česnečku...

Philomene vážně žije mezi mrtvými, protože mezi oběma budovami je veliká bílá hrobka.

"Tady je můj tatínek," odpovídá Valentine na můj tázavý pohled. Pane jo, tatínek to má opravdu pěkné. Náhle se zpoza rohu vynoří vyzáblý otrhaný muž. Má úplně bílé vlasy a na tváři šedé strniště. Žene se k Valentine a radostně se s ní vítá. Pak tiskne ruku nám všem a dokola opakuje, že je bratranec a žije tady hned ve vedlejším domě. No domě, spíš rozdrbané chatrči. Vede nás dozadu za domy, zdá se mi, že tam už začíná prales, ale za hradbou stromů jsou najednou vidět pečlivě obdělaná políčka manioku a nějakých listů, asi follongu, tedy amarantu a malý banánovníkový sad. Všechno je dokonale skryto pohledům ze silnice, možná i proto se mi zdálo, že Gabonci žádní zemědělci nejsou.

Pán nám všechno ochotně ukazuje, je až neuvěřitelné, že tohle všechno obhospodařuje jenom tenhle hubeňour s upracovanýma žilnatýma rukama. Procházíme se po mýtině. Zabloudím mezi domy, ráda bych se podívala dovnitř, ale nechci být dotěrná. Za kuchyní narazím na další čtyři hrobky. Tohle už trochu nahání hrůzu. Leží tam další významní členové rodiny. Fotím, couvám a málem zády narazím do kůlu, který drží šňůru ověšenou prádlem. Zpovzdálí mě pozoruje mladá žena se dvěma malými dětmi u nohou. Omlouvám se a zmateně prchám, asi jsem vlezla na cizí zahradu, ale nikde nejsou ploty, takže pro cizince je dost těžké poznat hranice pozemku.

Otrhaný muž mezitím pobíhá od Valentine k Nadje a Johanně, chvíli se drží syna a diskutuje s ním o pěstovaných plodinách, pořád štěbetá a nemůže se nabažit nenadálé návštěvy. Philomene si ho vůbec nevšímá, chvíli štrachá v domě a z mikrobusu si za pomoci milého řidiče odnáší několik banánů a pytel manioku. (Podle mého soudu si toho manioku mohla vzít mnohem víc).

Pomalu se loučíme, čeká nás ještě dlouhá cesta. Philomene se objímá s Valentine, dlouze se na ni dívá. Co se asi děje v hlavě téhle mlčenlivé vážné ženy, napadne mě při tomto jímavém pohledu. Přicházím na řadu, pevně mi tiskne ruka, tiše se usmívá a nic neříká. Objímám ji a najednou mě ovládne silný pocit sounáležitosti. Tak tohle je moje nová rodina, se všemi jejich osudy. Teta Philomene.

Další mi tiskne ruku odrbaný soused. Rozpačitě přešlapuje z nohy na nohu, nejistě se usmívá a najednou se mu ústa zkroutí do plačtivé grimasy:"Vy všichni odjedete a mě tady zase necháte. Já chci jet s vámi! Kdy zase přijedete?"

Zoufale se otáčím na Valentine. Co mám asi tak říct? Při pohledu na jeho bezzubá ústa, vrásčitou tvář a špinavou halenu plnou děr opravdu nevím. Kampak by ses tak poděl, panáčku? Zůstaneš už tady do konce života, ve své chatrné polorozbořené boudě, na svých políčkách mezi hrobkami.

"Kam bys jezdil," plácne ho Valentine přes záda, jako by mi viděla do hlavy. "Tady je ti nejlíp a já zase přijedu."

"A co ona?" ukazuje na Johannu, chytrák jeden, dobře ví, že ta odjede hodně daleko.

"Ta přijede jednou taky, " uklidní ho Valentine rázně a zdá se, že to na ubožáka působí. Pomalu nasedáme, dívám se za ním, ustupuje od auta, stojí se svěšenými rameny a mává. Philomene stojí opodál a mává taky. Dvě malé hubené postavičky se pomalu ztrácejí a už je nevidíme, zůstávají daleko vzadu, ponechány vlastnímu osudu.

Další cesta proběhla poměrně v klidu. Byla o poznání lepší a komfortnější, náš pan řidič byl skutečně vynikající. Jel sice rychle, ale opatrně. Na úděsných posledních sto kilometrů před Liberville se spustil prudký liják, který nás doprovodil až do města. Všechny krátery rázem proměnil ve zrádné laguny. Auta nás míjela zprava zleva, veškerá pravidla jdou stranou, když jde o to, najít co nejschůdnější stezku. Krky máme vytažené, svaly napjaté a oči vykulené, všichni sledujeme cestu, jako bychom mohli řidiči pomoci. Pár posledních kilometrů se navíc dostáváme do nepřehledné zácpy, lidé se vracejí večer domů. Chaos, změť všech možných vozidel, vypadá to beznadějně.

Do Liberville dojedeme už za hluboké tmy. Nejprve se stavíme v domě u Valentine. Vykládáme všechno, zbytek banánů a maniok tu naštěstí zůstává. Loučíme se s milým řidičem, děkujeme mu a dáváme mu nějaké peníze. Naše chvála ho přivádí do rozpaků, je to vážně sympaťák.

Valentine a Nadja zůstávají v domě a my ostatní, to jest mladá rodinka a já nasedáme do auta ke Gayetanovi, bratrovi Johanny. Ještě v Oyemu jsme se dohadovali, kde budeme poslední dny v Liberville vlastně bydlet. Já jsem navrhovala hotýlek Tropicana. Objevili jsme ho se synem při prvním pobytu v Liberville. Je to soustava roztomilých domečků nalepených na sebe. V každém je pokoj s koupelnou. Jednoduché, leč účelné. A hlavně, hlavně přímo na pláži je krásný bar a restaurace!

Jenže to neprošlo. Nakonec vyhrála myšlenka pronajatého bytu v centru, děti tam budou mít spíš pohodlí.  Pro děti vše, to je jasné, trochu mě to mrzí, ale podřídím se, samozřejmě. Takže teď nás Gayetan veze tmavými ulicemi Liberville do toho bytu. Je temná noc, sice přestalo pršet, ale mraky to nijak neoslabilo, nikde ani hvězdička. Ulice jsou osvětlené jen díky světýlkům z otevřených dveřích obchůdků a výčepů. Jedeme hodně dlouho, moc toho nevidím, ale dost pochybuji, že jsme ještě v centru.

Nakonec Gayetan zastavuje ve čtvrti plné venkovních restaurací a poněkud obskurních podniků, schovaných za malými dvířky nebo plachtami, osvětlenými pouze holými žárovkami. Vystupujeme, muži jdou koupit jídlo do bistra k Senegalcům a Johanna a já s dětmi si jdeme sednout do venkovní restaurace naproti. Už je dost pozdě, ale je plno. Jsme upatlané, upocené a dost utahané po dlouhé cestě, kluci pomalu usínají. Objednávám lahev bílého vína, chlazeného, potřebujeme nějakou vzpruhu, druhou lahev beru sebou. Gayetan a syn přicházejí s jídlem, dorážíme lahev a nasedáme. Jedeme znepokojivě dlouho, Liberville je neskutečně roztahané, ale teď už v centru natuty dávno nejsme.      

Konečně Gayetan zabočuje z opuštěné hlavní do vedlejší uličky. Je dlouhá a děsná, samá díra. Tvoří ji vysoké zdi, za kterými se dají v té tmě tušit výstavné domy. Téměř na samém konci zastavujeme před velikými vraty. Snažím se nespadnout do hluboké louže, ale nedaří se. Ještěže je vedro. Gayetan  otevírá vrata, objevuje se menší dvorek s velikou cisternou a vchod do hezkého, světle omítnutého domu.

Tři schody, odemknout dveře a hurá, jsme "doma."Nanášíme spícího Péťu a nově probuzeného Samuela do prostorného obýváku s velkým jídelním stolem, těžkými židlemi, pohovkou, křesly a konferenčním stolkem. Standardní evropský pokoj. Gayetan nás opouští a my zůstáváme sami uprostřed zmatku vytvořeného všemi našimi zavazadly a taškami.

Za obývákem je velká kuchyň, vedle chodba a dvě ložnice. Na konci toaleta a koupelna. Paráda, nakonec to není tak špatné a místa je tu opravdu víc než v Tropicaně.

Rozkoukáme se, vytáhneme toaletní potřeby a já po skříních hledám něco jako ručníky či ubrousky anebo aspoň papírové utěrky. Nic, nic. Tak tohle gabonští soudruzi nedomysleli. Nakonec nevadí, vytáhnu z kufru jedno z posledních čistých trik, použijeme ho jako ručník. Koupelna je nevelká, ale čistá a praktická, umyvadlo a sprchový kout. Chci si umýt ruce, otáčím kohoutkem, a nic. Zkouším to znovu a znovu, všechny kohoutky, i v kuchyni, ani kapka!

Neteče voda! Je už dávno po půlnoci a já si najednou uvědomím, že jsem už pár hodin v tom horku nepila a mám děsnou žízeň. Vlítnu do obýváku za mladými: "Že my jsme zapomněli koupit vodu?"

Ano, zapomněli. Po usilovném hledaní jsme našli pouze dvě nedopité čtvrtinové lahvičky. Ty musíme nechat pro děti. Všechno zůstalo v domě u Valentine. Z kuchyně na mě posměšně pomrkává lahev vína. Tak hlavně, že na flašku nezapomenete, paní Palečková, jistě, voda je tak nudná, obyčejná a vždy k dispozici, že?

Krutá beznaděj mi sevře spánky. Tak tohle bude dlouhá noc! Opřu si hlavu o kuchyňskou linku a snažím se nebrečet. Zcela nehrdinsky, nekolegiálně, zbaběle fňukám. Co si počneme?

Africké snaše se moje defenzívní chování pranic nelíbí: " Maman, pořád jsi chtěla žít a cestovat jako Afričani, ne? Tak my takhle musíme žít. A to cestování ještě bylo luxusní, měli jsme pro sebe mikrobus, jinak bys viděla, co to je, jet z Oyemu do Liberville velkým narvaným autobusem, kde máš minimum místa. No a někdy holt neteče voda, to se stává, a taky třeba nejde proud. A žije se dál! Ty to všechno vidíš jako Evropanka, ale tady je to takhle! Jestli se ti to nelíbí, tak příště budeme jenom v nějakých turistických rezortech, to ti bude vyhovovat asi víc!"     

No krucinál, ta mě teda štve! Já a turistický rezort! Jsem ve své podstatě skaut a umím čelit nepohodě, ale voda je voda? Chvíli chabě odporuji, ale pak to vzdávám. Nemám sílu přesvědčovat je o své vnitřní síle a statečnosti, když mám chuť brečet. Nebo do něčeho kopnout.

Nakonec se rozcházíme do ložnic. Zavřeli se tam všichni, tak se tam mačkejte, když chcete! Sedím na zemi sama ve svém pokoji, zády se opírám o pelest. Postel je čistá a voňavá, ale mně se tam nechce. Jsem špinavá, zpocená, nohy potřísněné vlastní močí. Klimatizace tiše šumí, zvuk zesiluje, není to klimatizace, venku zase leje. Bože, voda.

Sedím tam jako pecka a nechce se mi myslet na to, co budu dělat. Mám vztek na mladé, že mě načapali při mé slabosti, jsem strašně unavená, ale do té postele prostě nemůžu. Pomalu si začínám uvědomovat, že něco udělat musím, sedět na zemi nevydržím, už mě brní celý zadek.

Jenže tu jen dřepím, tupě zírám do zdi a jsem bezradná. Najednou vedle mě něco plácne o zem. Šváb velký jak půl dlaně. V mžiku jsem na nohou. Potlačím prvotní reakci zašlápnout ho (jako švába),jenže prý strašně smrdí, říkal André. Letím do kuchyně, brnící zadnici nevnímám, beru sklenici a šup, přiklopím milého švába a pomalu ho sunu přes celý byt ke dveřím. Podaří se mi odemknout nepoddajný zámek, naštěstí tu není práh, takže prudkým pohybem pošlu nepříjemný hmyz ven na déšť. Už je pryč, leje jako z konve a já zírám na velkou bílou nádrž. Když se mi to podaří otevřít, budu si moct natočit kýbl vody a aspoň se umýt. Ale za žádnou cenu se nesmím napít!

Kyblík je na toaletě, jdu s ním na dvůr a pokouším se přijít na systém. Jak to cákryš otevřít. No když se to nepodaří, zkusím se umýt na tom dešti. Necítím se úplně dobře, kolem mě jsou jen zdi a na nich ještě velká kola ostnatého drátu. Úplně bezpečno tu asi nebude. Nejsem zrovna technicky zdatná a tak to bylo spíš moje zoufalství, co otevřelo ten zpropadený kohout. Plný kyblík vody! Křišťálové, čisté vody! Teče do nádoby, jiskří v odrazu světla z obýváku a voní! Rychle zavírám kohout, vážně se trochu bojím, přebíhám dvorek, ještě schody a už jsem doma. Rychle zabouchnout těžké dveře a pečlivě zamknout!

Nesmím se napít, hlavně musím odolat a nesmím se za žádnou cenu napít! Stojím ve sprše a opatrně na sebe leju po troškách tu nádherně chladivou, tak osvěžující vodu! Myslím na to, jak by mi klouzala vyschlým hrdlem, jak bych asi cítila celou její trasu v útrobách. Jak by zaplavila moje vyschlé žíly a tepny a naplnila moje ubohé, zajisté scvrklé ledviny a játra, co teď dýchavičně a z posledních sil plní své úkoly.

Přestaň blbnout, okřikuju se v duchu. Přestaň blbnout, nebo se fakt napiješ z týhle zrádný jedový nádoby a následky budeš pak řešit ještě hodně dlouho a bolestně! Vzpomněla jsem si na přihlouplou reklamu na čistící prostředky na toalety. Jak se tam okraje záchodu drží ty smyšlené odporné zelené potvory. Tak tohle tam plave, abys věděla, tohle budeš mít v žaludku a ve střevech a bude to tam páchat velikou nezdobu! Nepít, nepít, hlavně nepít!

Podařilo se! Utírám se do trika a snažím se vnímat jen překrásný pocit svěžesti na těle a zapomenout na trýznivou žízeň. Postel je fajn, čistá, pohodlná. Ležím na zádech a vsugerovávám si, že jsem se právě napila své oblíbené minerálky, bublinkové, vychlazené. Usínám, ale několikrát se za zbytek noci probouzím, žízeň je nesnesitelná.

Brzy ráno to už nemůžu vydržet, vstávám a potácím se do obýváku. Na stole jsou čtyři veliké lahve plné vody! Musela jsem si protřít oči, fakt tu stojí čtyři plné lahve, není to fata morgana. Z druhé ložnice se pomalu vyplíží můj syn. Po celou dobu naší poněkud vzrušené diskuse mlčel, no jasně, kdo by dobrovolně lezl mezi dva dost roztočené mlýnské kameny. Nicméně evidentně stál za svojí drahou chotí, vážně mě to potěšilo, neboť to není žádný mamánek a svoji ženu miluje, což je skvělé. Což mi však nezabrání ho při první příležitosti kopnout aspoň do kotníku.

"Johanna brzy ráno vstala, ani jsem to nevěděl, a doběhla do obchodu pro vodu," pravil můj syn a jeho tón byl nejneutrálnější z neutrálních. Přesto se cítím mizerně. Vůbec by mě nenapadlo jít sama tou děsnou ulicí ještě za noci, abych přinesla vodu všem ostatním.

Nenapadlo mě to, ale nezabrání mi to vzít rozvážně do ruky jednu lahev, pomalu ukroutit závěr, dojít do kuchyně pro sklenici a s rozmyslem ji opatrně naplnit, aby se nezmařila ani jedna kapka. Pozvedám sklenku pohybem , který by odpovídal tak významu chateau neuf du pape. Přikládám ke rtům a ano, ano, obsah naprosto naplňuje všechny mé blouznivé představy. Klouže mi hladce krkem dolů a já ji cítím hluboko v útrobách. Pozvolna naplňuje seschlé žíly, odděluje jejich slepené stěny (jsou slepené, já to vím) a pokračuje se svou záchrannou misí do zubožených jater a ledvin, osvobozující řeka odnáší všechno špatné pryč!

Tedy rozhodně musím konstatovat, že někdy je sklenice obyčejné vody skutečně nad zlato. Nad všechny vyhlášené, skvělé moky za neslýchané ceny, co jich ve světě je. Protože ty jsou jistě vzácné a ceněné a vyhledávané, zatímco vodu všichni pijeme tak nějak mimochodem, je přece tak samozřejmá a levná. Její opravdovou cenu si uvědomíme až v momentě, kdy není. Zatraceně rychle si to uvědomíme!  

A pak též musím konstatovat, že je rozhodně skvělé mít někoho, kdo dojde k ránu pro vodu pro všechny. My ho-ji máme.

Gabon 15