Gabon 12 - Oyem, rodina a kohout Lojza

To se řekne rodinná návštěva, u nás se kdysi podával chléb se solí, jenže když jeden najednou narazí na místní zvyky tisíce kilometrů od domova, nestačí se divit.

Nevím, jak to chodí v jiných afrických rodinách, ale ta naše je rodina diskutérská. Papá André, maman Valentine, Nadja a snacha Johanna dokážou trávit dlouhé minuty rozebíráním jednoho jediného problému. Nejlepší diskuse se zpravidla rozeběhly v Port Gentille po bohaté snídani, kdy jsem je sledovala se sklenkou Andrého výborného červeného a skvěle se bavila. Velmi bohatá byla například rozprava o morálním profilu krejčího Gibrila, jeho cenách a rodinných příslušnících, které prý musí živit. Půvab této rodinné diskuse spočíval mimo jiné v tom, že někdo řekl nějakou větu a ostatní, pokud souhlasili, ji se zalíbením několikrát zopakovali. Čímž se ovšem debata protáhla na hodiny.

Vzpomněla jsem si na to při první snídani v hotelu v Oyemu. Cesta sem ve mně sice zanechala nezapomenutelný dojem, nicméně nazpátek do Liberville bych moc ráda letěla, když už je ta možnost. Nebylo to ode mě vůbec hezké, ale při snídani jsem tak trochu tlačila na koupi letenek. Pro jistotu.  Všichni jsme dojedli výbornou omeletu, až na Nadju. Nadja je velice štíhlá, vysportovaná, krásná švagrová mého syna. Jí velice pomalu a způsobně. Má poněkud zvláštní zvyk, v polovině stolování přestane, chvíli si odpočine, cirka patnáct minut, a pak v klidu dojí. Šílený zvyk, pokud mermomocí chcete jít koupit letenky a máte nejasné tušení, že budou každou chvíli vyprodané.

Věnuji se klukům, kteří se už taky nudí a začínají trochu zlobit a po očku sleduji Nadju, jak na tom je. Kooonečne skončí, složí příbor, obrátí se na maminku Valentine, mile se usměje a zeptá se: "A mami, víš ty vlastně, po kom má ta naše Sonja tak veliký prsa?"

"Kec na pec!" zařve na mě Péťa. Zrovna jsem se shýbala pro Samuela, avšak tato otázka mě doslova srazila k zemi. Sonja je další sestra, momentálně na univerzitě ve Francii a prsa má skutečně poněkud, řekněme nadměrná. K mé hrůze se Johanna pohodlně opře o lokty a chystá se zahájit zajisté nesmírně zajímavou diskusi.

"Johanno," snažím se o konverzační tón, ale vyjde mi z toho nepříjemné skřípění. Moje snacha mě už zná a ví, kdy se z celkem normální tchýně (myslím já) stává baba Jaga. Urychleně utne debatu a všichni konečně můžeme vstát od stolu a jít se připravit na cestu do města. V pokoji utřu pusu umatlanému Péťovi, utíká do pokoje k rodičům, aspoň je popožene, a já jdu na dvůr. Akorát stihnu skupinu školáků, mají zelené kalhoty a sukně a bílé košile a já mám zelenou sukni v tom samém odstínu a bílé tričko, jenže než stačím pořídit fotku, rodina je tu.

"Tak jdem," sháním je do houfu. Vyrážíme na ulici. Hned za zdí hotelu sedí na zemi mladý muž, má velice krásnou tvář a nemá levou nohu. Na ten pohled asi nezapomenu, tolik smutku a beznaděje! A ty se tady pinožíš za letenkami, styď se, rozmazlená náno!

O Oyemu jsem se dočetla, že je čtvrté největší město v Gabonu se šedesáti tisíci obyvateli. A prý je tady mírnější podnebí než v Liberville a Port Gentille. Kdeže! Vedro je k nesnesení! Snad čtyřicet stupňů. Vzduch se nehne, klopýtáme (teda nevím jak ostatní, ale já rozhodně klopýtám) po rozbitém chodníku, míjíme stánky se sandálky, opasky, šperky, pastva pro oči, ale já skoro nevidím, poněvadž pot mi stéká rovnou do očí, obočí tady naprosto neplní svoji funkci, utírám to rukama a pak už i sukní, pokračujeme přes náměstí dál, je tam parčík s nádherným obrovským stromem, pod ním nějaký pelech, někdo tam asi bydlí, proč ne, v noci snad to vedro trochu poleví a když prší, husté listoví nocležníka jistě ochrání.

Jdeme dál a mě už ani nevzruší, když se Johanna s Nadjou od nás odtrhnou a jdou do obchůdku k Senegalcům prý koupit nějakou tašku. My s Valentine, synem a Péťou pokračujeme a nakonec se všichni sejdeme u místních aerolinek. Ačkoliv jsme dorazili včas před polední pauzou, je zavřeno. Na dveřích je telefonní číslo, Valentine na něj volá, ale milostivá, letenky vyprodány již před měsícem.

Oyemské aerolinky jsou v celkem pěkném domku, růžovém, uprostřed malého parčíku, docela upraveného. Stojíme tam jak zmoklé slepice v tom děsném vedru a mně svět zčernal.

"No jo, oni všichni vědí, jak je ta cesta děsná, tak si objednávají letenky včas", prohodí  Valentine na můj vkus hodně lehkomyslným tónem. Jo, všichni to vědí, jen my ne.

"Hm a jak se teda dostanem zpátky?" Snažím se, aby můj hlas zněl co možná nejlhostejněji. Odpověď zní adekvátně mému tónu:" Ále, nějak do Liberville dojedem, teď to neřeš."

Před lety jsem dostala od rodičů pod stromeček krásnou kovovou placatici, trpívala jsem hodně nízkým tlakem a doušek kvalitní whisky býval spolehlivou záchranou před prudkou atakou migrény, jež se o mě momentálně pokouší. Leč placatice si hoví kdesi hodně daleko v komodě, já polykám naprázdno a snažím se vstřebat tento nával neblahých informací. Mají pravdu, nebudu na to myslet, nějak to dopadne.   

Ploužíme se městem zpět do centra. S mým parťákem Péťou jsme poslední. Oyem mě štve. Nejsem schopna tu vidět nic pěkného. Chodníky rozbité, všude plno odpadků, vedro k zalknutí, ale doslova k zalknutí. Dojdem zpět k náměstí s parkem. Strom tu pořád stojí a bude stát dál, i když nějaká Palečková nesehnala letenky. Míjíme supermarket a místní rozlehlý trh. Je tu dost lidí, hodně barev, mezi nimi se vyjímají vysoké Senegalky. Když pomyslím na všechny naše miss kdoví čeho, musím se smát, protože tyhle holky nebo paní jsou prostě nádherné! A přitom z nich vlastně není skoro nic vidět. Skoro nic a skoro všechno! Jsou totiž zahaleny do lehounkých, krásně barevných látek, protkávaných zlatými nebo stříbrnými nitkami, jež courají po prašné zemi. Jsou zakryté celé, včetně hlavy, vlastně je z nich vidět jen obličej, pečlivě ohraničený jakousi kapucí, jež se na temeni zužuje v dlouhou špici zakončenou hluboko na zádech barevným střapcem. Všechny jsou neuvěřitelně krásné, mají obrovské oči, malý nosík a veliká ústa, něžné oválné obličeje. Tvar kapucí dává tušit bohaté hřívy vlasů, jemná látka věrně kopíruje dlouhé štíhlé bezchybné údy. Prosím je o fotografii, všechny mě po krátké úvaze odmítají. Tak aspoň pár kradmých snímků zezadu. Omlouvám se, ale vážně nešlo odolat.

Valentine zřejmě tuší, že se vynacházím v celkem dezolátním stavu a tak nás zatáhne do nějaké hospůdky, do "salónku" modře vymalovaného, milého. Je tam paní majitelka, sympatická. Dáme si pivo, vedeme čistě ženské řeči, můj syn se usmívá, je velice trpělivý, ten můj hoch, kdo ho vychovával, já asi ne, zrovna tato vlastnost mě nezdobí. Po krátkém občerstvení se vracíme zpět do hotelu, musíme si odpočinout, čeká nás totiž důležitá návštěva.

Po krátké pauze, osvěžující sprše, důkladném provonění celého těla a pečlivé volbě šatstva se všichni  shromažďujeme na dvoře. Jedeme navštívit rodinu Valentine. Oyem a celá oblast je domovem kmene Fang, z něhož Valentine pochází. V nedalekém městečku se narodila a ještě tu má matku, dvě sestry a bratra. Valentine je ze všech sourozenců z našeho hlediska zdaleka nejúspěšnější, vystudovala střední školu a poté univerzitu ve Francii, kde se potkala se svým Andrém. Oba nechali v Oyemu postavit pro její rodinu velký dům, kam právě jedeme. Přijela pro nás Joel s mužem Alainem a ještě taxi, je nás dost.

Vyjíždíme, smráká se a město, pro mě dosud tak děsné, najednou poskytuje úplně jiný obraz. Krvavé slunce klesající k obzoru osvětluje nádherné kopce kolem. Krajina je úchvatná, plná tajemství, vysoké stromy, ravenaly a palmy vrhají dlouhé stíny. Na ulicích planou ohně. Rozžehnou se tisíce světýlek. Obchůdky, bary, obrovské tržiště. Všude plno lidí, nádherné, pestře oděné ženy se svými podivuhodnými účesy, šátky a turbany, zasmušilí mužové a pobíhající děti. Nekonečně pouličních stánků ,porůznu sbitých bud přetékajících zbožím, banány, lilky, kiwi, to znám, ale pak spousty plodů požehnané přírody, jež jsem dosud nikdy neviděla, je to barevné, hlučné, živé. Valentine nakoupí ovoce pro rodinu a pokračujeme dál. Nemohu se nasytit pohledu na okolní krajinu, je tak rozlehlá, velkolepá, nádherně zelená, ale všechno se rychle noří do temnoty a za chvíli padne černočerná tma.

Pokračujeme dál, v Oyemu nejsou výškové budovy, takže se při svých šedesáti tisících obyvatel pěkně rozlezl do šířky. Jedeme ještě kus, ale najednou Alainův nízký sedan před kopcem škytne a je po jízdě. Vystupujeme a nahoru už musíme sami. Domy mizí, stoupáme úvozem a kolem nás je jen vysoká tráva. Vyjdeme na jakousi plošinu porostlou trávou do půli lýtek a nějakým křovím. Není skoro vidět, jen tu a tam pruh světla z dřevěných spíš chatrčí než domů, poházených jaksi nedbale kolem, dopadá na cosi jako stezku.  K mé nelibosti Valentine opustí podle mého soudu jakž takž bezpečný úvoz, a namíří si to zrovna tam.

Jejda, jejda, všichni ji poslušně následujeme, Johanna nese Samuela, ten se má, tak děj se vůle boží, odhodlaně stisknu Péťovu ručku a noříme se do porostu. Kluk má kraťasy a já šaty pod kolena. Vůbec nevidím, kam šlapu. Je tu vlhko, přemítám v duchu, české zmije preferují, alespoň podle učebnice přírodopisu ze základky, suchá a slunná místa. Tak ty gabonské určitě taky, utěšuji se, nakonec jsou to rovněž zmije, ne?

Dolování mých chabých přírodopisných znalostí přeruší náš příchod na poměrně rozsáhlou mýtinu.  Jdeme teď po udusané půdě, naštěstí, a za několika vzrostlými stromy se náhle ze tmy vynoří obrysy poměrně velkého domu. Když tak o tom přemýšlím, nikdy jsem ten dům neviděla pořádně, vždycky jsme tam byli jen za tmy, a že v Gabonu je tma tmoucí!

Před domem plápolal jasný vysoký oheň, když jsme přišli blíž, uviděli jsme veliké ohniště pod jakýmsi provizorním přístřeškem, asi něco jako letní kuchyň. Prostor se najednou zalidnil. Z domu se vyrojilo tak deset dětí nejrůznějšího věku. Jak mi vysvětlila Johanna, jsou to děti příbuzných z venkova a tady bydlí, aby mohly chodit do oyemské školy. Gabonské rodiny jsou velice soudržné.

Za omladinou vycházejí dospělí. Je tu několik mladých mužů a žen a pak bratr Valentine Cyril, sestra Victorine a sestra Philomene. Všichni jsou oblečeni do slavnostních šatů, ženy jsou velmi barevné. Potřásáme si rukama, představujeme se, usmíváme se a ženy vyrážejí vysokými hlasy jakýsi kaskádovitý pokřik, zřejmě projev radosti. Stojíme se synem uprostřed toho hemžení, dětem jsme přinesli míč, takže na planině se strhl spontánní fotbalový mač, do kterého se okamžitě zapojili i naši dva bobíci.

Nás mezitím odvedli k ohništi do altánu a usadili na lavici. Sedíme tam, usmíváme se a vedeme zdvořilou konverzaci. Mám trochu problém s místní francouzštinou, přízvuk je pro mě obtížný a rodina si občas vypomáhá slovními obraty jazyka fang, a to jsem ztracená úplně. Sedím vedle Philomene. Je hodně hubená a vrásčitá. Na hlavě má krátké prošedivělé štětinky nepoddajných gabonských vlasů a chybí jí kus tváře. Philomene rodina provdala jako velmi mladou dívku, jenže její manžel se zbláznil, jednoho dne vzal pušku a své ženě ustřelil kus obličeje. Sedí vedle mě, upracované žilnaté ruce složené v klíně, dívá se na mě jedním okem zdravým a druhým znetvořeným, kýve se do rytmu zpěvu a mírně se usmívá. 

Zpěv náhle dramaticky zesílí. Z domu se vyline proud světla a v něm k nám přichází podivný průvod. Jeden mladík nese obrovský trs plantánů a druhý velikého černého kohouta. Za nimi jdou usmívající se ženy a radostně poskakující děti. "To jsou dárky pro tebe," šeptne mi do ucha Valentine.

Spíše instinktivně se zvedám a jdu do středu altánu k průvodu. K mému naprostému zděšení mi svalnatý mladík nekompromisně vrazí kohouta do rukou a obřadně položí obrovitý trs k nohám. Halekání zesílí do radostného jásotu, všichni kolem mě najednou křepčí, jódlují, smějí se a zvědavě mě pozorují.

Prokristapána, prokristapána, co mám dělat, co mám dělat? Stojím tam jako solný sloup a v hlavě mi víří tisíc naprosto neužitečných blbostí. Kohout se nachází ve stavu jakési předsmrtné hybernace, čili se naštěstí vůbec nehýbe. Jenže co já s ním? Moc ráda bych se zachovala podle místního bontonu, jenže vůbec, vůbec netuším jak! Najednou mi bleskne hlavou děsná myšlenka. Otáčím se a v davu nacházím svého guru, Johannu: "Ježíšmarjá (pořád beru jméno boží nadarmo, ale tohle, hernajs, musí pochopit!), snad nechtějí, abych ho zabila!?!?"

Chudák Johanna, polovinu života prožila v Kanadě a v Evropě, asi taky hned neví, ale pak ji napadne spásná myšlenka: "Dej mu jméno, dej mu jméno!"

"Lojza, " zařvu do davu, "Lojza se bude jmenovat!"

Mladý krasavec mi kohouta s vážnou tváří odebere a někam odnese. Ze srdce mi spadne celá Sněžka. Narovnám se a s chutí se začnu kývat s ostatními do rytmu zpěvu. Děkuji Ti, Bože, svět je zase nádherný. Vůbec mi nevadí, že asi vypadám jako dřevěná Therese May, když tančila taky někde v Africe se skauty, hlavní je, že jsem nezavraždila Lojzu.

Oheň v Africe má magickou sílu, ohraničuje bezpečný svět, za nímž je tma a třeba zmije gabonská.  Jeho mihotavá zář osvětluje černé obličeje. Děti, rozradostněné nenadálou cizokrajnou návštěvou, mladí muži a ženy, zvědaví, pevných krásných rysů, hrdého držení těla. Bílé, bezchybné zuby v usmívajících se plných rtech. Staré sedřené vrásčité ženy, trochu schýlené, trpělivé, pokorné, mírně se usmívající. Připravené kdykoli vyplnit jakékoliv přání.

Jsem tu poprvé a kdoví, kdy sem zase přijedu. Sedím vedle Philomene a Victorine, držíme se za ruce, z ohně lítají jiskry a stromy kolem šumí ve zvedajícím se větru. Možná zase začne pršet. Sedíme mlčky, nemusíme mluvit, to už tak někdy v rodinách bývá, že se nemluví, a přesto je dobře.    

Gabon 12