Gabon 7 Nadpis? Nevím, bylo toho strašně moc

Ten den byl plný dobrodružství a poznání. Nikdy nezapomenu na kradmo ulovený upřený gorilí pohled a respekt, jaký v nás ve všech mladý samec vzbudil. Na vznešený smutek zanedbaného kostela. A hlavně na překrásné, zasmušilé děti! 

Ráno jsme se všichni setkali na terase hotelu. Hotel je velmi zajímavý dům, poněkud nezvyklého rázu. Vchází se do prostorné místnosti, jejíž stěny jsou obloženy dřevem, což paradoxně v nás, Evropanech, vzbuzuje dojem horské chaty. Podél stěn kožená křesílka se stolky plnými časopisů, proti vchodu recepční pultík. Nalevo i napravo od dveří se rozbíhají chodby, v  každé jsou dva pokoje. Obě chodby končí v dalších společenských místnostech s pohovkami, knihovnou a televizemi. Vážně jako ve Špindlu.

Sedíme u stolu a snídani nám servíruje Jennifer, kulaťoučká, usměvavá paní, neskutečně pomalá. O dobrou náladu ji nepřipraví ani papá André, který ji vytrvale nazývá Francoise, ani to, že my chceme omeletu všichni, taktéž máslo a bagety a také čaj a kafe. Jennifer všechno přináší tak, jak to pod baculatou ručku přijde, aniž by nějak zvlášť uvažovala nad logikou pořadí. Takže sytí dostávají jídlo i nadále, avšak pití se jim pořád nedostává a naopak, druzí by jedli, až by brečeli, ale pitiva mají dostatek a ještě dostanou hrnek navíc.

"Josefine," zahřmí André a poprvé se mu zdá, že to konečně trefil, "kde mám ten čaj?" Taky mám žízeň, ale musím se smát s ostatními, čímž totálně narušíme autoritu šéfa. Josefine - Francoise alias Jennifer to však vůbec nerozhází a s mírným úsměvem se jí podaří nakonec všechno donést a když my si to pěkně sami rozdělíme, je nakonec spokojen každý.

S mírným zpožděním, no taky jak jinak, jsme se po snídani shromáždili na molu, kde na nás už čekal motorový člun, evidentně starší výroby. Všichni jsme vyfasovali záchranné vesty a vyrazili jsme. Letěli jsme podél pobřeží asi půl hodiny, než jsme dorazili k jakémusi provizornímu molu na ostrově Sande Polo, kde sídlí organizace pro záchranu goril.

Opatrně vylézáme z člunu, moc jednoduché to není, kymácí se to všechno pořádně, molo je vysoké, nějak se tam všichni vyškrábeme, vytáhneme vyjukané kluky a následujeme průvodce po můstku plném děr. Konečně vyskočíme na pěšinu vedoucí hustým porostem. Chvílí se proplétáme bujnou vegetací, přeskakujeme louže a kloužeme po červené půdě, načež se před námi rozevře pohled na savanu a v dálce už můžeme rozeznat pavilony a ploty ohraničující výsostné gorilí území.

Maman Valentine napadlo při tomto pohledu zřejmě totéž co mě, poněvadž se obrátila na našeho milého průvodce s dotazem, jestlipak gorily náhodou ty ploty nemohou přeskočit. Také se mi zdály býti poněkud nízké. Odpověď nás tedy zrovna neuklidnila:" Nestává se to." Koukly jsme na sebe a oběma legračně vylétlo obočí úplně stejně a téměř současně. Já jsem si navíc připomněla, že se mi dost často stávají věci, ať vlastním či cizím přičiněním, jež nejsou tak úplně obvyklé. Tak snad tady nic nezvořu.

Pomalu jsme došli k prvnímu výběhu. Za plotem dřepěl mohutný samec. Byli jsme upozorněni, že se máme vyvarovat jakýchkoliv prudkých pohybů, máme mluvit tiše a nesmíme se smát a za žádnou cenu pohlédnout gorile do očí, zejména samcům ne. Průvodce pak vrhnul starostlivý pohled na oba kluky a poznamenal, že doufá, že nebudou plakat.

Tak tohle mi nikdo neřekl, blesklo mi hlavou a mimoděk jsem se přikrčila. Je to dost těžké, nedívat se tomu chlapákovi přímo proti nám do očí, jsou tak lidské a hodně smutné. Průvodce mezitím vykládá o stanici. Je zaměřena na záchranu zejména mladých osiřelých goril nalezených v pralese. Jsou sem dopraveny, tady je prohlédnou a najdou jim vhodného společníka či společnici. Načež se před klec usadí pracovník organizace a po celý den bedlivě sleduje jejich chování a pečlivě vše zaznamenává do sešitku. Po nějaké době se poznatky vyhodnotí a gorila je po dosažení určitého věku buď propuštěna do volné přírody v rezervaci anebo odsouzena k doživotnímu pobytu za plotem.

Odvážím se pozvednout hlavu a vznést dotaz:" A co tenhle nešťastník? Dostane se někdy ven? Připadá mi hrozně smutný. Nebo je snad nemocný či přestárlý?"

Průvodce se na mě pobaveně podívá:" Tak tenhle, tenhle se ven nedostane nikdy! A nikoli proto, že by byl příliš starý nebo nemocný nebo smutný. Ani jedno, on je prostě příšerně líný. Je líný se byť jen pohnout. Dali jsme mu do výběhu kamarádku, vidíte, jak kolem něj obchází a snaží se navázat kontakt a ten lenoch se ani nepohne. V přírodě by nepřežil, nebyl by schopen se uživit. Jemu to takhle vyhovuje, je nesmírně pasívní."

Aha, tak snad jo, ale stejně se nemůžu zbavit soucitu, je to prostě smutný pohled.

"Gorily," pokračuje průvodce dál, "jsou ohrožené i u nás, i v rezervacích jsou střeženy. Neustále žádáme o granty, abychom v našem programu mohli pokračovat. Ubývá jim přirozené prostředí, stahují se dál a dál do pralesa. Jsou-li vyrušeny, brání se. Největší samec se rozběhne proti útočníkovi, který podle jeho názoru překročil bezpečnou vzdálenost, ale zpravidla se jedná pouze o manifestaci síly, jde spíš o zahnání nepřítele než o boj. Na rozdíl od šimpanzů, kteří jsou organizováni jako vojsko. Mají své zvědy a strážce a v případě nebezpečí útočí celá tlupa včetně mláďat. Jsou mnohem agresívnější a tím pádem nebezpečnější."

Pokračujeme savanou dále. Míjíme nízký domek, před ním je kolečko plné manioků a palic cukrové třtiny. Blížíme se k druhé ohradě.

"Tak tady pozor," varuje průvodce, "tohle je úplně jiný chlapík. Doufám, že nebudou brečet," znovu se starostlivě podívá na kluky. "Kdyby se začal bít do prsou, okamžitě si sedněte na bobek nebo na kolena a hlavu skloňte dolů a ani se nehněte. Nesmí mít dojem, že snad o něčem přemýšlíte. Nesmějte se nahlas a nedívejte se jeho směrem." Znovu se zadívá na kluky:" A tyhle dva chytněte, aby nedělali prudké pohyby!"

Naši chlapci milému panu průvodci zřejmě dělali starosti. Mně už dělalo starosti absolutně všechno. Tak jestli to třeba přeskočí a bude za námi utíkat, kam se asi vrtnem?  Strom žádný, i když to je naprosto směšná představa, jak prchám před rozzuřeným gorilím samcem třeba s jedním vnukem v zubech a snažím se vydrápat nahoru rychleji než on? Tak na tohle teda myslet nebudu. Došli jsme do přístřešku přímo proti výběhu, kde se naparoval gorilí mladík v plné síle. Tohle je opravdu jiná. Pozorně sledoval náš každičký pohyb a mně dělalo nesmírné potíže na něj necivět. Bylo to fascinující. Skoro jsem přestala vnímat, že to je zvíře a ne lidská bytost. Pomalinku jsme se usadili a poslouchali výklad.

Tento samec má velikou šanci na vrácení zpět do přírody. Je zdravě sebevědomý a neztratil přirozené instinkty. Kousek od nás blízko u plotu seděl v trávě mladý muž a pořád psal do notesu. Berou to tu opravdu vážně.

Zabrali jsme se do hovoru s průvodcem, což se našemu milému gorilímu příteli přestalo líbit. Najednou vyrazil proti plotu, začal se šílenou rychlostí bušit do prsou a pak se řítil podél plotu sem a tam. Okamžitě jsme všichni padli na kolena a sklonili hlavy. Nikdo ani necekl, hodnou chvíli jsme se ani neodvážili pohnout a pamnětni slov odborníkových, dělali jsme, že snad ani nemáme mozek a rozhodně si nemyslíme nic, naprosto nic. Panáček si to ještě párkrát oběhl, zběsile si zabušil do vlastních prsou a o dobrém chování nás poučil několika silnými hrdelními zvuky. Poté si sedl těsně k plotu a upřeně nás pozoroval. "Líbíte se mu," prohodil průvodce tak šikovně nejasně směrem k nám ženám, že jsme se cítily polichocené všechny. Tvrdli jsme tam celkem dlouho, než jsme se na jeho pokyn mohli pomalinku narovnat. "No nesmějte se, oni jsou skutečně schopni rozeznat v lidské tlupě hezké ženy, a to co nám tady předvedl, to bylo taky částečně kvůli vám!" Krásné dopoledne!

Plni dojmů jsme se vraceli přes pláň zpátky k přístavu. Goril měli ve stanici víc, ale náš průvodce usoudil, že trpělivost našich dětí už byla vyčerpaná a nechtěl zvířata zbytečně dráždit. "Jé Valentine, a můžou tady být hadi? Třeba gabonská zmije?"

Valentine se zastaví a rozhlédne zkušeným zrakem po krajině. "Tady?" protáhne se, "tady klidně."

Proč já blbec se pořád na něco musím ptát?

Loučíme se s milým a znalým průvodcem, nastupujeme do člunu a pokračujeme v cestě. Podél pobřeží se táhne prales, čas od času přerušený malou mýtinou s rozdrbanou chajdou, ohněm, šňůrou plnou prádla, hejnem dětí a slepic. Asi po další půlhodince přistáváme u mola dalšího ostrova. Stojí na něm nejstarší kostel v Gabonu, Sainte - Anne du Fernand Vaz. Byl založen roku 1887 francouzským knězem Ferdinandem Vazem zároveň s misijní školou, která tam existuje dodnes.

Vystupujeme po o poznání bytelnějším molu než na ostrově goril a stoupáme po pohodlném širokém schodišti k veliké bráně. Tam se před námi rozevře úchvatný pohled na průčelí mohutné budovy kostela a krásný, obrovský pozemek ohraničený pralesem. Na pozemku za kostelem jsme mezi stromy zahlédli několik roztroušených nízkých budov.

Přímo na prostranství před kostelem je hrobka zakladatele mise. Rodina se rozprchne a já následuji Valentine dovnitř do kostela. Vládne zde příjemné přítmí a není tu tak horko jako venku. Na lavice v hlavní lodi byste si rozhodně sedat nechtěli, staré dřevo je popraskané a někde se dokonce rozpadá. Kostel je jednou z nejstarších církevních památek v Gabonu, ne - li vůbec nejstarší, ale bohužel je v dezolátním stavu. Zdi jsou oprýskané, v mnohých oknech je rozbité sklo nebo prostě prkna, vysoký, klenutý nádherný strop je plný děr. Z oltáře a ze stěn se na tu spoušť dívají sochy svatých, jejichž mlčenlivost se zdá být smutně výmluvná.

Valentine stojí před oltářem a ústa se jí neslyšně pohybují. Je velice zbožná, nechci ji rušit v jejím rozjímání a pokoutně pořizuji pár fotografií. Zvenku mě pozoruje nějaký mladý muž, je mi trochu trapně, ale ty fotky prostě mít musím! Valentine se ke mně přiblíží a ptá se, jak se mi tu líbí, dávno si na moji fotografickou mánii zvykla. Obě se shodujeme na tom, že je to opravdu strašná škoda, v kostele vládne (i pro mě, bezvěrce), neuvěřitelně pokojná, až milostná atmosféra, klid a mír je nakažlivý, prostupuje nás pomalinku a nám se vůbec nechce odejít.

Kostel opouštíme zamyšlené a duchovně naladěné, venku do nás plnou silou udeří slunce, chvíli mžouráme v oslnivém světle a jakmile zaostříme, objeví se před námi malá tmavá skupinka. Děti, žáci misijní školy. Je jich asi deset ve věku tak od pěti let odhadem do šestnácti. Mlčky a nesmírně vážně si nás prohlížejí, obrovské oči zavěšené zejména na mě, nevím, kolik bělochů už ve svém životě viděly. Jsou oblečené do chatrných a dosti špinavých hadříků, někde i potrhaných, trochu upatlaní, zejména ti nejmenší. Jsou hodně štíhlé, někdo by mohl říct hubené, a nesmírně krásné. Najednou jsem si uvědomila, že vypadají jinak, než rodina Andrého a Valentine. Mají také ty velikánské africké oči, jež vyniknou zejména v dětských obličejících, ale jejich hlavy jsou kulaté a rty úzké. Maman Valentine a papá André, rovněž velice krásní lidé, mají naopak rty plné a hlavy spíše protáhlé.

"Jiný kmen," pokrčí rameny na můj dotaz Valentine. To je fakt, v Gabonu je jich kolem padesáti, těch kmenů tedy.

Naše maman je najednou ve svém živlu, rozjímací nálada z ní rázem spadla a paní ředitelka a inspektorka, sice v penzi, je okamžitě ve svém živlu. Děti jí obklopily, maman svým neopakovatelným způsobem, totiž naprosto unikátní směsicí přísnosti a žertování, napomínání a chválení si děti omotá kolem prstu a ty jí ochotně provádějí po celém pozemku.

Tady máme ohradu s prasátky, ukazují pyšně na asi třicet černých prasat, od úplně malinkých selátek, až po ty největší. Tedy největší, oproti našim pašíkům jsou poloviční a hodně hubená. Upřímně řečeno, v životě jsem neviděla tak hubená prasata.

Což ústnatá Valentine nezapomene dětičkám připomenout. " Špatně je krmíte, to je chyba, to jste asi líní! Nesmíte být líné, děti, musíte se hezky učit, to je základ, vzdělání je základ, když budete líné, nic z vás nebude!" Děti zvážněly ještě víc. Valentine je tedy nešetří. Jeden mrňavý chlapeček nám přinesl v tričku jakési červené plody, prý třešně.

"Copak za ně chceš? Ty neumíš říct kolik? Tolik, no ty jsi se zbláznil!" Valentine je vážně roztomilá. Plody mají sladko trpkou chuť a dají se i vařit. Děti nás doprovázejí po celém pozemku, pořád tak k smrti vážné sledují každý náš pohyb. Mezitím se k nám přidal zbytek rodiny, který se vydal do pralesa a prý tam před ně padaly na zem ze stromů malé opičky, tak to jsme tedy s Valentine propásly.

Ještě jsme na misii viděli výběh se štěňaty a jejich rodiče uvázané na střeše školy! To jsem tedy ještě nezažila. Pokojík pana biskupa z Liberville, který sem zajíždí na mše, tlusté kozy s kozlem, který trochu naháněl strach. Oltář v zahradě na krásném místě. A všude s námi ty mlčenlivé, krásné děti. Vážně nás sledují a ať dělám, co dělám, ani se neusmějí. Při pohledu na jejich útlé postavičky se stydím za každé deko navíc. Copak vás asi v životě čeká, dětičky moje? A vážně platí, že když se budete pilně učit, budete se mít dobře? A co ty, malá krasavice, tobě by mohla tvé dlouhé, štíhlé, souměrné, ušlechtilé údy, gazelí oči s předlouhými hustými řasami závidět kdejaká topmodelka. Jaký bude tvůj život, zlatíčko moje, dostaneš se někam do světa anebo se brzo vdáš a budeš mít plno krásných dětiček jako ty sama a strávíš život v chatrči s ohništěm?

Pěkně jsme se rozloučili s osazenstvem misie, dětem jsme rozdali drobné a odcházíme. Rozpršelo se, a to dost odpovídá mé náladě. Scházíme ke schodům, člun čeká. Moc nesleduji cestu, hlavu mám plnou otazníků. Takže se vůbec nedivím, když uklouznu a schody sjedu po zadku až na molo.

Za mnou se ozve hlasitý dětský smích. No konečně! Pokusím se vstát aspoň trochu důstojně a vesele jim zamávám, i s pěkně naraženou zadnicí.

Mějte se hezky, dětičky, a hodně štěstí!                                  

Gabon 7