Uvařený mozky

Vedro je příšerné. I normální život se stává obtížným, ovšem když dojde k potížím, jednoho mohou napadat hodně divné věci

Na tuhle středu meteorologům předpověď skutečně vyšla, to můžu potvrdit. Bylo to snad nejšílenější vedro, jaké jsem u nás kdy zažila. Zařídila jsem si to tak šikovně, že jsem ji téměř celou strávila pochůzkami po Praze.

"Já nemám vůbec žádný problém ordinovat v těchhle vedrech, to mi teda věřte, co mi vadí, jsou ty uvařený mozky! Tak co máte?" Pan doktor na ambulanci práskl telefonem.

Otázka platila už mně.

Malinko jsem znejistila, co když mám mozek z toho vedra už taky načatej?

"No já mám takovej divnej problém," začala jsem zeširoka. Vrhnul na mě netrpělivý pohled.

"Vynášela jsem koš na odpadky do popelnice tak nešikovně, že se mi z něj něco zapíchlo do lokte a asi to tam zůstalo a docela to teď bolí," zrychlila jsem.

Původně jsem myslela, že vyvracení očí v sloup je specialita hodně mladých slečen, ovšem ze zraku pana doktora jsem v momentě viděla v opálené tváři jen bělmo, očička se nacházela někde za čelním lalokem. Nakonec jsme propíchnutý loket tak nějak vyřešili a já se ploužila rozpálenými ulicemi na tramvaj.

Nikdy by mě nenapadlo, že z tramvajové refýže se může stát smrtonosná past. Ta na Jiráskově náměstí nemá ani tu plastikovou boudičku. Jenom zábradlí, jež však kýžený stín neposkytuje. Tramvaj přijela za drahnou dobu a jenom s jedním vozem. Naložila polovyschlé mumie, ale naštěstí zase byla klimatizovaná, takže jsme se tam jakž takž zotavili.

Dorazila jsem na Smíchovské nádraží. Smíchovské nádraží je už řadu let pořád stejně zanedbané a bezútěšné a je jedno, jestli žhne slunce anebo zuří sněhová bouře. Avšak i na této poušti lze nalézt milosrdnou oázu, manu nebeskou v podobě dřevěné boudičky na třetím nástupišti, kde se za horka žíznivý pocestný může občerstvit buď správně vychlazeným zlatavým mokem anebo báječnou studenou malinovkou, za plískanic zase horkým čajem, grogem či svařeným vínem. K tomu ve všech podobách klimatu párek v rohlíku, prý nejlepší v celé Praze. Vše povyšuje toto chmurné místo na gastronomický podnik, jemuž Michelina nedali jen díky jisté odlehlosti.

Naštěstí laskavý pronajímatel kutloušku neměl zavřeno (což se bohužel teď stává častěji a častěji), takže se k němu všichni zpocení a upatlaní cestující z metra a tramvaje okamžitě vrhli a vytvořili poměrně slušnou frontu. Ocitla jsem se v zadním voji a zachvátila mě panika. Nestihnu to, vlak přijede a budu muset nastoupit s jazykem přilepeným na patro, tolik utrpení už nevydržím.

Avšak České dráhy nezklamou, zase zpoždění, stihla jsem to báječně, už svírám chladivý kelímek s národním pokladem v ruce, už ho nesu pomalu a zasněně vzhůru, masochisticky protahuju tu chvíli trýznivé nedočkavosti a už už přikládám k vyprahlým ústům a ano, to blaho, kdy správně vychlazený nahořklý perlivý nápoj zaplňuje vyschlou dutinu ústní a spouští se útrobami dolů. Spokojeně vychutnávám tu studenou trasu.

Jenomže vše v životě lidském má svůj konec, natožpak jedno malé pivo. Horko nepolevuje, dav houstne a vlak nikde. Pomalinku začínám přemýšlet o druhém kelímku, když tu chraptivý tlampač hlásí příjezd kýženého panťáku. Nástupiště vydechne jedním rázem, no konečně. Jenže to zas trvá dlouho, než se vlak v dálce v zatáčce objeví.  Vedro k zalknutí, tak teď nastane řež, lidé s uvařenými mozky se asi u dveří poperou.      

Kupodivu, nástup probíhá disciplinovaně a slušně, ale je nás opravdu hodně. Mohla bych počkat na ten další, bleskne mi hlavou, ale zas nemám jistotu, že pojede ve svůj čas. Tož jsme se tam naskládali, nakonec jsem za Chuchlí objevila i volné místo. Jsem ráda, že sedím, i když klimatizace se projevuje spíš hlasitým klapáním než chlazením, ale hlavní je, že jedem. Čtu si zprávy na internetu. Aha, paní Semelová se domnívá, že noviny matou mladé lidi v otázce komunismu a že ona bude i nadále sloužit národu. (Nebo lidu?). No nazdar. Další zpráva je taky fajn. Pan Paroubek nám bude kandidovat do senátu. A pan Rath? Bože, bože.

Radotín. Lidé se kupí u dveří a my ostatní si lebedíme. Uvolnilo se tu hodně místa, i vzduchu je tu víc. Jestli si mohu dovolit čistě soukromý názor, radotínské nádraží je možná ještě o stupeň horší než to smíchovské. Nezávidím vystupujícím.

Jenomže. Sotva vlak zastaví, ozve se příjemný ženský hlas z reproduktoru: "Vážení cestující (vážení cestující vždy představují minimálně nepříjemnost), tato vlaková souprava zde končí. Vystupte si, prosím. Děkujeme za pochopení."

Mé zoufalé zavytí, že nic nechápu a ani nechci, zcela zaniklo ve zklamaném šumu pomalu se zdvíhajících vážených cestujících. Shromažďujeme se na nástupišti číslo tři a odevzdaně čekáme. Z reproduktoru naprosto tiše a nezřetelně ševelí pokyny drážních zaměstnanců. Je slyšet jen zpoždění a omlouváme se.

Krucinál, měla jsem zůstat na Smíchově, tam bych teď už určitě držela třetí kelímek a ten bych si vážně vychutnala. Navíc je tam aspoň trochu stínu. Tady je úzké nástupiště, když kolem přefičí mezinárodní rychlík, všichni se na sebe namačkáme jak poděšené hejno slepic. Hospůdka tu sice je, ale to by jeden musel buď do nevábného podchodu anebo přes polorozbité koleje, kde betonové panely na sebe navazují se stále většími mezerami.

Horko nás bije ze všech stran. Snažím se stát a vůbec se nehýbat, zbytečně se neohřívat. Může být hůř? Může, jasně že ano. Před pár lety nás také stihla série výluk, pro změnu v zimě. To nás vždycky na cestě do Prahy vyložili z vlaku v Radotíně a museli jsme čekat na nějaký rychlík, který nás milostivě někam do uličky nabral. Nebylo horko, spíš jsme se tetelili zimou , ale zato na nás z bilboardu umístěného šikovně uprostřed nástupišť zíral pan Paroubek  pohledem z nejupřímnějších a se vstřícně napřaženou dlaní. Škoda že tam nikdy s námi nebyl (a ani nepřistoupil v Chuchli, kde prý bydlí), to by se tedy dozvěděl.. .A možná by už pak ani nekandidoval).

Začínám pociťovat problém mozku dusícího se ve vlastní šťávě. Měli bychom vzít nádražní budovu útokem? Co takhle převrátit vlak? Tak máme ty mozky už uvařený nebo ještě ne?

Já asi ano. Ve zřejmém deliriu najednou vidím soudružku Semelovou, která chce tak strašně pomáhat národu, potažmo lidu (nemůžu se ubránit dojmu, že v komunistickém podání jde vždycky tak trochu o hlupce), jak s krumpáčem v ruce teda pomáhá napravit aspoň ten marast, co zanechala samovláda matičky Strany jenom na těch kolejích.

Vlak přijel, (samozřejmě, ten, na který jsem měla počkat na pohostinném Smíchově),  slušně, disciplinovaně, odevzdaně a malátně nastupujeme. Mozky asi uvařený máme, a už delší dobu, jinak bychom převrátili alespoň jednu starou odstavenou prorezavělou drezínu.