Foldyno, Foldyno, pořád jsi Foldyna!

Všechno špatné je k něčemu dobré! Například mě pan Foldyna inspiroval k napsání mého úplně prvního haiku! 

Po dlouhé době jsem včera sledovala na Čt 24 zprávy od dvaadvaceti hodin. Sestavování vlády, bla bla, řešení programových rozporů, bla, bla, bla, která ministerstva konečně komu, bla, požadavky komunistů, to teda prrrr! Z podřimování u televize mě definitivně probírá rozhovor s panem Foldynou.

No byla by to celkem výživná estráda, kdyby to však zároveň nebyla tragédie. Místopředseda ČSSD, zvolený poslanec parlamentu České republiky se málem porve s občany, kterým se nelíbí průjezd jakési ruské omotorkované bandy podivných zjevů, kteří k nám prý přijeli uctít památku padlých ruských vojáků při osvobozování naší země.

Památka padlých rudoarmějců by se měla bezesporu uctívat každý rok. Byli to mladí kluci, kteří tady zemřeli, možná ani přesně nevěděli, kde jsou, možná že se nezachovali vždycky nejlíp, ale to my dneska už nevíme, byli vytrženi ze svých domovů a zřejmě prošli něčím, co by zažít nechtěl asi nikdo z nás. Jakékoli zpochybňování jejich památky mi dnes připadá hloupé a zbabělé.

Jenomže tenhle způsob uctívání padlých hrdinů poněkud smrdí účelovou provokací, a to je mi těch mrtvých kluků líto ještě víc. Tyátr kolem kladení věnců na jejich hroby pod obrazem Stalina. Ten měl na svědomí ruských životů zřejmě mnohem víc, než celý wehrmacht. Gulagy, hladomory, čistka mezi armádními veliteli těsně před válkou. Pakt Ribbentrop - Molotov. Obětování masy pěšáků hnaných do nesmyslných útoků podle hesla čtrnáct padne, patnáctý projde. Řádění čeky na osvobozených územích- přijížděli za armádou už s připravenými seznamy "bílých Rusů", kteří po revoluci našli útočiště v Československu. Kolik lidí, občanů Československa prostě bez soudu sebrali, naložili na dobytčáky a odvezli do gulagů kdovíkam? Děda mého muže by mohl vyprávět, strávil ve Vorkutě čtrnáct let, a když se po smrti opěvovaného vůdce mohl vrátit domů, vlastní děti ho nepoznaly a úředník na národním výboru mu doporučil, aby zapomněl...

Tak nám pan Foldyna vysvětlil, jak ten Stalin to tady všechno zachránil a jaký to vlastně byl geroj. Kdyby dnes někdo řečnil pod obrazem Hitlera, šel by asi do báně anebo by měl minimálně oplétačky s úřady. Naprosto oprávněně, avšak budeme dnes poměřovat, kdo z těch dvou byl větší zločinec? Nejsem věřící, ale pevně doufám, že peklo je a že se tam ti dva vedle sebe smažej pěkně pomalu, poněvadž nějaká pilule s jedem a pokojná smrt na dače za to všechno mi přijdou jako veliká nespravedlnost.

Je to celé taková pěkná schizofrenie, kterou si tady páni politici po léta pěstují. Pan Foldyna v téhle taškařici nevystupoval jako poslanec ani jako místopředseda pravděpodobně vládní strany, on tam zrovna v téhle chvíli byl jenom jako nějaký Jarda Foldyna z Ústí, co má rád motorky, Stalina a ty ruský vlčáky.

Avšak tím celá taškařice nekončí, naopak ji zábavně protáhl pan předseda ČSSD Hamáček, když svého  nezvedeného místopředsedu vyzval k omluvě. "A já se neomluvím, nemám komu, neboť policie České republiky nezhaftla mě, nýbrž mého protivníka, ten skončil v antonu, z čehož plyne, že já, já jsem to lilium!"

Teď s napětím čekám, jakpak tenhle klinč asi dopadne. Nechci být zlá, ale pan Hamáček, vyšší stranická šajba, leč evidentně nesportovní typ v ringu opancéřovanému a ořemenovanému, motorkářskými větry ošlehanému Jardovi zřejmě podlehne. Žádná omluva nebude a Hamáček to bude muset tiše spolknout.

Celé je to trochu k smíchu a dost k pláči, avšak pro mě to má jeden pozitivní moment. Inspirovalo mě to k napsání mého prvního haiku. Je nedokonalé, leč od srdce, velkorysý čtenář jistě bude shovívavý:

Járo Foldyno,

pořád jsi jen Foldyna.

A budeš. Bum,bum.