Minulou středu byl první vlahý jarní večer. Vdechovala jsem ten milostiplný vzduch a hlavou se mi honily myšlenky různorodé. O tom, jak je fajn, že se u nás střídají roční období. O tom, jak je tady vůbec fajn.
Ptáci ráno a večer začali zpívat, vzduch u řeky už voní úplně jinak, všude kolem to klokotá a toká a naše kočky a psi jsou jak z divokých vajec, zkrátka, jaro je tady! A já zase nemám co na sebe!
Mužovi to číst rozhodně nedám, pokud by s ním tohle moje tvrzení rovnou neseklo, vzal by mě mlčky za ruku a dovedl by mě do šatny, která je, jak si myslí on, nacpaná šatstvem.
No jo, jenomže jen do mála z toho všeho se po téhle kruté zimě nacpu. Smutně probírám sukně, šaty, blůzy. "No, má milá," pravím sama k sobě, "musíš nasadit přísnější režim a přestat se přejídat a vymlouvat na mráz, sníh, vítr a tak dále, protože obnova celého šatníku zřejmě neprojde."
Tak za prvé, to je nejjednodušší, ubrat množství. Je to nepříjemné, leč nezbytné. Za druhé, a to je už složitější, zvolit, co vlastně budu omezovat. Tady jsem narazila na problém. Tak sacharidy ano nebo ne? Rozhodně ano, jsou to zdroje tolik potřebné vlákniny, zásobárny energie. Rostlinná strava, zejména zrna jsou nejdůležitějším základem výživy. Kdo se vyhýbá sacharidům, bude unavený, nevýkonný, bude mít matné zplihlé vlasy a budou se mu lámat nehty. Fuj.
Pozor na zrádné sacharidy! Rozhodně je potřeba omezovat jejich spotřebu! Bažení po sacharidech je prý trestáno zásobami v podobě tukových polštářů všude po těle! Zvýšené nebezpečí cukrovky a jiných civilizačních chorob! Dvakrát fuj.
Naopak čeho je hodně třeba, jsou bílkoviny. Jezte hodně mléčných výrobků a masa! Je to základ budování svalstva, jež má tendenci, zejména ve vyšším věku, mizet. Vzbuzuje pocit nasycení na delší dobu, takže člověk jí méně.
Vyhýbejte se živočišným bílkovinám! Mléka vám již dávno není třeba, mléčné výrobky obsahují zbytečné množství tuku, maso, zejména červené je původcem mnoha civilizačních chorob. Omezit na nejnižší možnou míru!
Ovoce je sice zdroj vlákniny, tolik potřebných vitamínů a minerálů, leč pozor, pozor! Je sladké a proto zákeřné. Omezit! Zdroj rychlých cukrů, prý.
Ryby samozřejmě ano! Omega tři mastné kyseliny v jejich tuku jsou našim cévám velice prospěšné! Aspoň třikrát týdně rybku nějakou, nejlépe mořskou a tučnou, ovšem i domácí pstroužek není k zahození!
Jo ryby? Tak to prosím zase pozor, pozor! Opatrně s jejich konzumací! Zejména ty mořské mohou být plné nejen oněch geniálních kyselin, ale i olova a všeho možného fujtablového, totiž toho, čím světový oceán pro změnu krmíme my. A víte vy vůbec, co házejí v Asii třeba krevetám? A ty navíc obsahují hodně cholesterolu, prý.
Zbývá nám zelenina. Tak tu snad může každý a kdykoliv. Brambory při šetrném vaření mají obsahovat spoustu vitamínu c, mnoho minerálů, vlákniny a dokonce prý bílkovin. Kaloricky jsou k nám milostivé. Ježíšmarjá, hlavně ne brambory! Je v nich fůra škrobu přece! Tak si vezměte brokolici a květák! Ale ne večer, prosím vás, nedávno bylo objeveno, že to je špatně na štítnou žlázu, či kýho výra!
Já už z toho mám hlavu právě jak ten květák, a to je teprve odpoledne! Stojím před otevřenou lednicí a koukám do ní jak jeliman. Tak co z ní mám vlastně vyndat? Mám chuť na chleba se sádlem, ale asi si dám kedlubnu. Najednou mě zaujme klidný komentátorův hlas z puštěné televize. Ukazují tam indický slum. Na špinavé zemi sedí tři ženy a muž. Všichni jsou otrhaní a špinaví. Jedna z těch žen je mladá dívka s děsivě znetvořeným obličejem. Nemá jedno oko a vyceněné zuby nekryje žádný ret. Klidně vypráví o tom, jak její otec, otrhanec sedící vedle ní, chtěl potrestat její matku a vylil na ni kyselinu. Jenže ona držela obě dcery a ty to holt odnesly s ní.
"Nevěděl jsem, že to je tak silné," povídá ten zhůvěřilec.
"Zůstala jsem s ním, kam bych šla? Stát se o nás nepostará, nemám kam jít," krčí rameny žena, rovněž zohavená. "Kdyby umřel, bylo by mi to jedno, " říká. To chápu.
"Je to můj otec, neudělal to on, to alkohol," kontruje dcera. "Až bude starý a nemohoucí, postarám se o něj." To nechápu. Po zádech mi běhá mráz.
Zavírám lednici. Fascinovaně zírám na obrazovku. Čtrnáctiletá osleplá dívka s poleptaným obličejem vypráví, jak ji obtěžoval starší muž a když se bránila, taky jí polil kyselinou.
"Snila jsem o tom, být učitelkou. Jak dnes mohu být učitelkou? Už nesním o ničem," říká smutně.
Obraz se mění. Jsme v Africe. Žena středního věku vypráví o jakési děsné tradici, kdy se dospívajícím dívkám zažehlují kameny do prsou. Dělají jim to vlastní matky. Vůbec to nechápu a je mi už vážně zle. Zle a smutno. Nechci se už na tohle ubližování ženám dívat. Vypínám televizi.
Beru z lednice kedlubnu a chleba ani sádlo už neřeším. Zaplať pánbu za tyhle problémy!
