Ekonomický imigrant Milton

Jistě, taky jsem pro bezpečnost v zemi, pro kontrolu imigrace, pro pomoc pouze potřebným v ohrožení života. Ale pak jeden potká malého kluka a jeho rodinu a najednou to vidí úplně jinak.

V roce 2001 jsme se s celou rodinou přesunuli do Švýcarska. Můj muž zastupoval Československo a později Českou republiku v Mezinárodní obchodní organizaci pro obchod a clo. Strašně jsem se do Ženevy těšila. Kluci byli ještě malí, dva a čtyři roky, Ženeva je velice příjemné město pro rodinný život, všude parky s různými atrakcemi, prolézačkami, klouzačkami, brouzdališti, vše dostupné a zadarmo.

Zatímco my dospělí  jsme se  těšili na nový život, nové příležitosti, nové známé, naše děti vůbec nechápaly, proč musíme opustit domov, kamarády a hlavně babičku a dědečka. Zejména starší syn náš odjezd nesl velmi těžce.  Vysvětlovala jsem mu horem dolem, jak je to v Ženevě fajn, kolik tam bude mít kamarádů, kolik je tam parků s hračkami, atd, atd. Všechno marné, veškeré mé argumenty vždy smetl dvěma otázkami: „A mluví se tam česky? A pojedou dědeček s babičkou s námi?“

Zvykne si, utěšovali jsme se s mužem, jsou mu teprve čtyři, bude se mu tam líbit. No, pletli jsme se. Dlužno poznamenat, že náš starší chlapec byl dítko poněkud se vymykající průměru. Je obdařen fotografickou pamětí, už v útlém věku naskládal do hlavy neuvěřitelnou spoustu znalostí, v tomto období se zaměřoval hodně na zeměpis a dějiny. Dokázal vyjmenovat všechny naše krále i s daty narození, všechny řeky a pohoří v každé zemi. Na druhé straně  jeho dominantní vlastností byla tvrdá lebka. Přimět našeho synáčka k žádané akci byla mnohdy nadlidská dřina. A tak se často stávalo, že po dlouhém diplomatickém jednání jsem přistoupila ke starým dobrým pár na zadek.

A s touto výbavou nastoupil náš hoch nejprve před děti v domě, kde jsme měli byt. Na rozdíl od mladšího bratra, který se i ve dvou letech dokázal přizpůsobit cizímu prostředí i jazyku, náš tvrdohlavec trval na češtině a na svých představách o hrách, což vedlo ke každodenním masakrům. Domů se vracel zarputilý a nešťastný a jeho odpor proti všemu francouzskému se postupně měnil v totální blok.

Doma se to ještě dalo vydržet, opravdová katastrofa nastala po nástupu do školky. V ženevském kantonu je školka od čtyř let povinná, výjimky v podstatě neexistují, a je jak řemen. Děti si tam už moc nepohrají, ale sedí v lavicích a začínají se učit. Synovi, který si chtěl doma hrát, jsme horko těžko vymohli půlroční odklad, ale pak musel narukovat. S krvácejícím srdcem jsme ho tam jednoho osudného rána vlekli a zablokovali jsme dopravu, poněvadž na přechodu jsme ho tahali přes tři červené (v Čechách by nás už asi někdo sejmul).

Nastala doba temna. Kluk si jakž takž zvyknul, ale byl nešťastnější a nešťastnější. Do školky chodil vysloveně nerad a francouzsky s nikým nekomunikoval. S dětmi si přestal hrát úplně. Byl to takový malý smutný mudrc. Doma ležel v mapách a knížkách a ve škole patřil k nejhorším.

Pomalu jsem začala uvažovat o návratu do Čech, protože jsem ze současné situace neviděla jiné východisko.  A tu náhle jednu sobotu dopoledne zavolala paní učitelka: „Nechci ve vás vzbuzovat plané naděje, ale přišel k nám do školy nový žák. Jmenuje se Milton a je z Peru,“ dramatická odmlka: „A váš Petr si s ním začal hrát. Přijďte se na to podívat.“

  To dá rozum, že jsem běžela do školy hned to pondělí. A vážně. Náš Péťa, sice pořád zasmušilý,  velice soustředěně cosi skládal ve třídě na zemi. Vedle něj seděl na bobku maličký černovlasý chlapeček a podával mu kostky. Ani jeden z nich u této supervážné činnosti nepromluvil. Paní učitelka nám dala telefon na Miltonovy rodiče, že ho prý máme zkusit pozvat k nám domů, co to udělá,

Hned tentýž večer jsme to zkusili. Tatínek nemluvil moc dobře francouzsky, ale můj muž naštěstí  španělštinu ovládá, takže přednesl naši prosbu. Jestlipak by k nám mohl Milton pozítří přijít na oběd? Zrovna byl státní svátek, takže děti měly volno. „O ne vážený pane, to naopak my zveme vašeho syna, Milton nám už o něm vyprávěl, je to prý báječný chlapec, ale nemá moc kamarádů.  Plánujeme společný piknik s přáteli, pojedeme do lesa a budeme moc rádi, když bude s námi. Jsme přece křesťani, musíme si pomáhat!“

Ve středu brzo ráno jsem nezvykle natěšenému Péťovi sbalila do baťůžku svačinu a pláštěnku a vyrazili jsme. Milton s rodiči bydlel ve čtvrti blízko výpadovky v odlehlé malé uličce. Domy zde nebyly tak výstavné jako ve čtvrtích blíž k centru, ale nevypadalo to tam nijak děsivě. Vystoupali jsme schodištěm až ke dveřím bytu a zazvonili jsme. Otevřel maličký usměvavý chlapec  a já jsem s překvapením zírala do tváře nefalšovaného Indiána, prvního v mém životě. Nedal mi moc času na podrobné zkoumání své fyziognomie. Popadl Péťu za ruku a vtáhl ho do bytu. Nám s druhým synem nezbývalo, než ho mlčky následovat. Prošli jsme dlouhou úzkou chodbou plnou zavřených dveří až do prostorné, velice jednoduše zařízené kuchyně.

Za velikým dřevěným jídelním stolem seděli muž a žena. Při našem poněkud rozpačitém příchodu se oba zvedli a s úsměvem nám vyšli vstříc. Pán mi sahal asi po ramena, paní ještě níž. Bez pochyby Miltonovi rodiče. Všichni si byli velice podobní. Malincí, kulaté hlavy a obličeje, olivově zbarvená pleť, tatínek s Miltonem černočerné lesklé vlasy rovně zastřižené nad čelem, maminka  na pěšinku uprostřed a svázané do způsobného drdůlku. Lehce našikmělá, temně hnědá očka si nás zvědavě, ale přátelsky prohlížela.

Podali jsme si ruce a já jsem vyblekotala něco zdvořilostních frází, jež jsem si doposud stačila osvojit. Pořád se na nás velice mile usmívali a přinesli nám strašně sladký čaj. Mezitím Milton půjčil našim klukům autíčko, zřejmě jediné, které měl. Snažila jsem se nějak nacvičenými frázemi vyjádřit svůj dík za jejich pochopení a vstřícnost. Problém však byl, že jejich francouzština byla na podobné úrovni jako ta moje, oni si vypomáhali španělštinou a já češtinou, němčinou a angličtinou, takže jsme toho namluvili poměrně dost, ovšem obsah sdělení zůstal oběma stranám z větší části utajen.

Po jedné odmlce se maminka najednou rychle zvedla, něco řekla v příšerné rychlosti španělsky tatínkovi a zmizela z kuchyně. Usmívali jsme se a zřejmě jsme na něco čekali. Z chodby se ozvalo zatleskání a najednou se začaly otevírat všechny dveře, co jich tam bylo. Pořádně jsem se lekla, ale než jsem si v hlavě stačila sesumírovat nějaký srozumitelný dotaz, nahrnula se do kuchyně spousta lidí. Spousta Indiánů. Muži, ženy a pár malých dětí.

Všichni se velice obřadně usmívali a potřásali si s námi rukama, i s malým Honzou, tomu se to samozřejmě moc líbilo. Najednou si všichni začali brát bundy, tašky, pytle a baťůžky a za neustálého brebentění se vyhrnuli do domu a po schodišti ven. Vyšli jsme za nimi na ulici. Před domem stála zaparkovaná ta největší a nejdelší amerika, jakou jsem kdy viděla. I když zrovna ostrozrak nejsem, neušlo mi, že místy pěkně zrezivělá.

K mému úžasu se všichni ti malí lidé v mžiku nahrnuli do auta. Můj syn s Miltonem mezi prvními. Jen mi tak ledabyle mávnul na rozloučenou. K mému úplně největšímu úžasu se auto odlepilo od obrubníku, majestátně se zakývalo a zmizelo v oblaku dýmu. Ještě jsem si stačila všimnout, jak mezi temnými hladkými kulatými hlavami září blonďaté štětiny našeho kluka.

Stála jsem na ulici, najednou pusté a ztichlé, v ruce jsem svírala Honzíčkovu baculatou ručičku. Začalo mžít. „Honzí,“ hlas mi zněl poněkud nejistě. „A kam to vlastně jeli? A kdy se vlastně vrátí? Já jsem jim moc nerozuměla. Ty jo?“

„Ne, nelozuměl. Jedou na výlet.“

„Nojo na výlet, na výlet! Ale kam, sakra! Ježíšmarjá, dyť já nevím, kam jedou! Co tam budou dělat? Já je neznám. Bože, já jsem pitomá! Křesťani jo, kdoví jaká sekta, bože můj!“ začala se mě zmocňovat parádní hysterie.

„Mami, oni mu nic neudělaj, Milton ho má lád!“

Lád, lád, jasně! Ale kde jsou, piknik jo?“

Drobné mžení se změnilo v hustý liják. Za mého neustálého lamentování jsme celí mokří dorazili domů. Má přebujelá obrazotvornost mi předkládala jeden děsivější obraz za druhým. Křepčící rudoši nad rituálním ohněm v pralese. Ve Švýcarsku, jo? Mé reálnější já oponovalo tomu propadlému totální hysterii. Tajná indiánská sekta konečně získala bílou oběť. Bože, to zní tak pitomě, nanejvýš zmokne a nastydne. Něco řekne, udělá, co se jim nebude líbit! No a co?!

Den se vlekl nesnesitelně pomalu. Honzík si v klidu na zemi šoupal vláčky, já pořád lítala k oknu anebo jsem volala manželovi do práce a unavovala ho neustálým nářkem a sebeobviňováním. Konečně nastal domluvený čas, kdy jsem měla syna vyzvednout. Vyrazila jsem jak šílená a popoháněla Honzu, který mi nemohl stačit. Bez dechu jsem dorazila k domu. Amerika nikde! Já to říkala, já to říkala! Co teď! Kde jsou, kde můžou být?

Vydusali jsme po schodech až k bytu. Netrpělivě a dlouho jsem tiskla zvonek. Dveře se rozletěli, za nimi udivená maminka, kdože to tak zběsile zvoní?

„A madame!“ rozzářila se. Gestem nás pozvala dál, zase do kuchyně. Po ostatních ani vidu, ani slechu, na zemi seděl Péťa s Miltonem a posílali si to jedno autíčko. Tatínek mi rukama a nohama se smíchem vysvětlil, že se sice vypravili do lesa, ale protože pršelo, vrátili se a připravili si hostinu doma. „Ten váš hoch tedy má apetyt!“

Náš hoch ten den nechtěl od „Miltonových“ ani domů, pořád si zarytě posílal to autíčko. Od té doby byl v tomhle skromném bytě, kde zřejmě každá indiánská rodina žila v jednom pokoji, mnohokrát. A Milton u nás. Náš zasmušilý posmutnělý kluk vedle něj úplně roztál. Do měsíce se rozmluvil francouzsky tak, že mě se všemi mými těžce nabytými znalostmi z kurzů okamžitě strčil do kapsy. Začal si hrát i  s ostatními. Ale Milton pro něj vždycky byl na prvním místě.

Často na toho malého Indiána vzpomínám. Na jeho kulatou, čistou a bezelstnou tvářičku. Na ten zvláštní, jemný způsob, s jakým se přibližoval k tomu našemu nevrlému a protivnému čahounovi. Jak se dokázal přenést přes všechny výkyvy jeho nálad, jak se radoval z jeho úspěchů. Nezištná, čistá duše byl tenhle malý Milton.

O to víc mě mrzí, jak to s ním a jeho rodinou dopadlo. Do Ženevy přišli tak jako mnoho jiných, za prací a lepším životem. Tatínek pracoval jako instalatér. A jednou o práci přišel. Zoufale sháněl jinou, ale nevedlo se mu. Požádal tehdy mého muže, zda by nemohl pracovat pro naši misi, ale to nešlo, zaměstnanci byli zásadně pouze Češi. Vyptávali jsme se po všech známých, ale všechny mise dodržovaly toto železné pravidlo. Systém pracoval nemilosrdně, a tak jednoho dne, k našemu velkému smutku, musel Milton odjet zpátky do Peru.

 Myslím stále častěji a častěji na to, že bych se přece jen o něm a jeho rodině mohla něco dozvědět. Dneska by to nemusel být takový problém. Ale mám strach. Mám strach z toho, jak s ním a tatínkem a maminkou život zatočil. Byli jedni z nejchudších, nejbezbrannějších, malí, stateční lidé, co se vypravili tak daleko od domova za lepším životem hlavně pro Miltona, jediného syna, jehož nade vše milovali. Zatracení ekonomičtí imigranti.