Je to tady zas. Šťastnější část lidstva nakupuje dárky, jídlo a pití. Ta nejméně šťastná se za každou cenu snaží dostat z trosek svého kdysi kvetoucího města. Sehnat něco k jídlu a uchránit sebe i děti před bombami a střelami, eventuálně plynem.
Nějaký citlivý(á) čtenář(ka) možná najde pod stromečkem Deník Anny Frankové. Třeba si zaleze někam do tichého koutku a se zatajeným dechem útlou knížku přečte. A může být, na internetu pak uvidí vzkazy nešťastníků, trpně očekávajících jejich osud - buď cesta autobusem a možná záchrana anebo krutá smrt rukou vojáků vlastní země. Přitom by mohl(a) narazit na vzkazy malé holky uvězněné s ostatními v rozbitém městě. Sledovat novodobou Annu v přímém přenosu. Mohla by to být i vzrušující počítačová hra. Zachrání se, nezachrání?
Kdyby to nebylo tak děsivé. Je jedenadvacáté století a OSN zasedá. Zase. Zase všichni konstatují, že masakry civilistů jsou ostudné. Že by se s tím už vážně mělo něco dělat. Na tom by se shodli všichni. Dále však už na ničem. Věčné hádky o tom, kdo je vinen, kdo má odejít, kdo zůstane, jestli je vůbec vhodné zasahovat, samozřejmě naprosto ovlivněné zájmy těch několika velmocí, jež o světovém dění prakticky rozhodují. A mezitím tam ta "Anna" sedí a čeká. Na život anebo na smrt.
Po každé strašné válce (která taková není) si postižená generace řekne: "Už nikdy víc!" Pravda, světových válečných konfliktů jsme uchráněni již po mnoho let. Jenže všude kolem nás, a není to tak daleko, pořád umírají lidé. Vládcové vždycky najdou důvod, proč někoho vyhánět a zabíjet.
Na letošní Vánoce se moc těším. Po dlouhé době se sejdem všichni, letos nikdo nebude muset být na skypu. Ale já si počítač stejně zapnu. A zapálím svíčku. Budu myslet na to vyděšené děvčátko a všechny ostatní. To je tak všechno, co našinec může udělat. Jako vždycky.