Cizinec není našinec?

Vždycky jsem si myslela, že jsem nezávisle myslící osoba a že se nenechám jen tak lehce ovlivnit. A ejhle! Stačí malý konflikt a napovrch tedy vyplují věci!

Celí promrzlí jsme seděli se synem a malým vnukem v útulné kavárně. V parku se už vydržet nedalo a maminka pořád nešla a nešla. Objednali jsme si kávu a kakao pro mrňouse.  A zatímco on v tichosti sledoval příhody krtečka na videu z mobilu, my jsme tlachali a náramně si užívali společně strávený čas po dlouhé době.

Po chvíli mamča dorazila. Platili jsme, sbírali věci a mezitím jsme naslouchali výkladu snachy o důležitosti důsledné výchovy. Hodně to teď řeší, chlapeček se začíná vzpouzet a prosazovat svoji vůli a ona má strach, aby mu to nezůstalo. Ovšem pro dvouleté dítě je toto prvotní období vzdoru typické, s tím nikdo nic nenadělá. Je pravda, že někdy je tato svobodná vůle na veřejnosti značně problematická. Takže nás po této odborné přednášce ani moc nepřekvapilo, když chlapeček schválně upustil právě podanou lahev s vodou na zem.

Chtěli jsme ji zvednout a urychleně kavárnu opustit, ovšem zodpovědná matka nepovolila: „Ne, musí to sebrat a podat nám to, nemůže pohazovat věci jen tak.“

S tím nelze než souhlasit, věci se na zem neházejí a vůbec, ať to kouká sebrat, pacholek jeden. Společnými silami jsme kulíškovi vysvětlili, že tohle se opravdu nedělá a že lahev musí mamince přinést.  K našemu překvapení se kluk pro lahev opravdu vydal, sehnul se pro ni, avšak pak ji zase spustil na zem, načež lahev se odkutálela pod židli, na které, ouha, seděl nějaký pán.

„Tak tohle by tedy nešlo, seber to a odnes mámě nebo basama fousama, už ti jednu majznu,“ vložila jsem se, poněkud nediplomaticky, do výchovného procesu. Gabonská maminka výrazu basama fousama moc nerozuměla, majznu naštěstí taky ne, kluk zřejmě ano, poněvadž se mlčky vplížil pod židli a lahev skutečně přinesl. Než jsme však stačili zajásat nad nenadálým úspěchem, všimla jsem si, že pán, sedící na dotyčné židli se otočil a pozoruje nás.

„Omlouváme se, nic si z toho nedělejte, on vám nechtěl nic udělat, jenom se mu tam zakutálela lahev, my už stejně jdeme,“ chtěla jsem celou aférku rozverně zakončit a konečně vypadnout z kavárny, ovšem se zlou jsem se potázala.

„Mám vás už plný zuby,“ pravil ten pán. „Tady se absolutně nedá pracovat!“ A to už řekl hodně vztekle. Úplně mě vykolejil. Celý lahvový výstup trval tak pět minut, víc ne, navíc se odehrál v relativní tichosti, chlapeček svůj vzdor manifestoval poměrně ukázněně.

„No jenomže tady nejste ve svým byru, ale v kavárně, na veřejném prostoru,“ syn byl z nás nejpohotovější.

Muž vyskočil až židle s rachotem odskočila: „O co ti jde?“ a hnal se na něj. Instinktivně jsme se mezi ně s Johannou vrhly. Snažily jsme se tohle absurdní drama utnout v počátku, leč nepodařilo se nám to. Muž trval neustále na svém, chce pracovat a my ho rušíme, my zase, kavárna je veřejný prostor a nikoli kancelář. Nejvíc mě však podráždilo, že se zásadně obracel pouze na syna, nás dvě naprosto ignoroval. Situace došla tak daleko, že chlapík si začal sundávat brýle a vyzývat syna na souboj.

Během konfliktu jsme všichni přešli plynule na francouzštinu a já jsem si uvědomila, že v jinak bezchybné češtině jsem slyšela neparný akcent. Muž zřejmě pocházel z oblasti Maghrebu. Dokonale padnoucí oblek, kvalitní košile, luxusní boty na straně jedné a poznámky typu: „ Zklidni si svou rodinu!“ a totální přehlížení nás žen na straně druhé. Že nás dvě s Johannou naprosto ignoroval, mě rozzuřilo snad nejvíc. Nakonec mě to vyprovokovalo k jisté podlosti: „Jo tak imigrace?  Já se zastávám imigrantů? Tak to teda budu muset přehodnotit názory, zatraceně!“

„Ach jo,“ vzdychla moje gabonská snacha hned vedle. „Já jsem vlastně taky imigrantka.“

„To je něco jinýho, přece!“

Samozřejmě, to je něco jinýho, protože tebe, milá Johanko, známe a jsi naše. No je fakt, že si naprosto neumím představit, že bys na někoho vřeštěla na veřejném místě, a vlastně ani doma jsem tě nikdy neslyšela ječet. A vůbec! Zatímco se mi tyto myšlenky honily hlavou, situace se ponenáhlu uklidnila. Muž se zase usadil za svůj stůl a my jsme opustili kavárnu. Avšak jistá pachuť zůstala.

„To je děsný, tohleto. Člověk jde do kavárny a neví, jestli z ní taky vyjde,“ rozumovala jsem. „Marná sláva, to může bejt oblíknutej jak manekýn, ale ty zvyky, ta kultura.  O co vlastně šlo?  Taková blbost! Taková reakce přehnaná! Celá aféra s lahví trvala maximálně pět minut, kluk ani necekl a je z toho málem mezinárodní konflikt!  Už jsme dávno mohli být pryč a teď jsme všichni zbytečně naštvaní!“

„Ach jo, mámo!  Neblázni, copak ty si myslíš, že tady se to neděje? Že tady se lidi nehádaj? Mýmu kamarádovi nedávno vyrazil skinhead v noci v tramvaji zub, prostě se mu nelíbil. Čech Čechovi! A navíc si myslím, že tenhle člověk žádný imigrant nebude.  S největší pravděpodobností je to český občan. A úplně klidně může mít jednoho z rodičů Čecha. Jako tvůj vnuk!“

Tak to má synáček trochu pravdu, bohužel.  Zrovna nedávno jsem se ve vlaku dozvěděla, jaká jsem kráva, když jsem vybídla teenagera, aby uvolnil místo pánovi s berlemi. A i když byla tahle dnešní  hádka nepříjemná, ostatně jako každá hádka, nepocítila jsem za celou dobu strach, nějak jsem si byla jistá, že by mně nijak neublížil.

Čím víc jsem o konfliktu přemýšlela, tím víc mi docházelo, že jsem se zachovala nekorektně. Ve vzteku jsem honem honem hledala slabinu protivníka a neváhala jsem se s ní vytasit. A i když jeho reakce byla, podle mého názoru, poněkud přehnaná, neměla jsem vytahovat imigrantskou kartu. (Navíc to imigrant evidentně nebyl).  Docela mě překvapilo, jak rychle jsem zapomněla na své zásady a názory.

Pohybu lidí nezabráníme. Na našince můžeme narazit i v těch nejzastrčenějších koutech planety a v naší zemi dnes už žije dost cizinců z nejrůznějších zemí. Je na naší vládě a odpovědných orgánech, aby nás ochránili před eventuálním nebezpečím.  Ale na nás je, aby o naší zemi a i o nás lidé hovořili se zájmem a uznáním a ne jako o místu, kterému je lépe se vyhnout.