Zase to nejmenší zlo?

Je po volbách a milí voliči už mohou jen sledovat, jak se s jejich hlasy naloží. Ne vždy se vítězové dostanou k vládě, ne vždy se dostojí všem slibům.  

Opravdu jsem se snažila se v tom zorientovat a najít toho pravého, jenže to vážně nešlo. Sledovala jsem diskuse a četla plakáty.  A právě to jsem neměla dělat.  Protože ze všech těch debat mi vyšlo akorát koho rozhodně nevolit, koho volit však nikoli.

Přiznám se, že jsem sliby jednotlivých stran moc nestudovala. Jejich programům programově nevěřím. Nikdy nevládnou samy a v plnění jejich slibů jim často nějak zabrání jejich koaliční partneři. Tak jsem jenom sledovala, jak dokáží naslouchat a věcně debatovat.  No nic moc. My, za nás, všechno bude lepší, nepřipustíme, zařídíme.  Zástupci všech etablovaných stran jsou obzvláště roztomilí, zřejmě v minulých letech chyběli či co, ale pak nevím, kdo to tady teda vedl.

Zoufale chybějící charisma, témata. Mnoho slov, málo sdělení. Rozhádaná vláda, číhající opozice. Billboardy plné upřených, upřímných pohledů a slibů, trapné spoty. V boji o každý hlas se všichni předhánějí a slibují nesplnitelné. Mezitím „lid“ hledá jakous takous oporu a možnost pro své hlasovací lístky. Někteří najdou, jiní to vzdají.  Nevím, co je lepší? Silný vůdce, bez něhož ve straně nikdo ani nehlesne? Šéfové klasických stran, stravovaní věčným soubojem s opozicí vnější i vnitřní, jimž na řešení opravdových problémů státu, zdá se, moc času nezbývá?  Politici „kam vítr, tam plášť“, hlavně když se vezem? Xenofobové, živící se na momentální poptávce určité vrstvy spoluobčanů? Strana,  jejíž národem nemilovaný vůdce se schovává tu za poněkud vyčpělé kníže, tu za mladou krasavici, jež však přece jen někdy promluvit musí a vtom nastává problém? Malé strany, orientované na jeden hlavní problém, jež všechno ostatní berou poněkud šmahem? Anebo snad přežívající relikt minulosti – komunisti? A všechny ty stranické a mezistranické techtle mechtle? Ty naprosto ideologicky nesourodé a voliče fackující koalice, zpatlané okamžitě po vyhlášených výsledcích? Děkuju, nechci. Nechci ani jedno.

Co však si počít s tím vším nadělením? Všichni, opravdu všichni, které znám, říkají: „Volit by se mělo, jenže koho? Jdu tam a vyberu to nejmenší zlo.“

Není to však trochu málo?  Žijeme ve vyspělé společnosti, obklopeni tolika výdobytky civilizace.  A čím víc toho máme, čím se máme líp, tím hůř si vládneme.  Ideu služby vlasti válcuje rutina, tvrdý boj o moc a vliv nikým nevolených hráčů.

Tak co s tím, milý občane, odpovědný voliči?  Nic lepšího než demokratický volební systém nikdo nevymyslel. Čili znovu k urnám, pečlivě vybrat to nejmenší zlo.  A čekat, jestli nám z toho nejmenšího zla nenaroste do příštích voleb zlo nepoměrně větší.  A pak zase vybírat. A to pořád znovu a znovu…