Filipika proti kuřákům

Jsem zarytý nekuřák. Cigaretový dým ve mně vzbuzuje temné vášně, někdy  se proti kuřákům  ohradím, i když vím, že boj je předem prohraný.

Léto končí, je po prázdninách, děti zasedly do školních lavic, dospělí nastoupili do práce a dokonce i naši poslanci se už vrátili po těch svých speciálně dlouhých. Tak snad teď už konečně dojde i na kuřáky.

 Ač nekuřačka, jsem tím kouřem protivným pronásledována celý den. Ráno stojím na našem malém nádraží (moc ráda bych napsala malebném, leč nemohu). Přijdou dvě půvabné mladé dámy, středoškolačky zřejmě, a okamžitě si zapálí, asi aby toho stačily vdechnout co nejvíce. Pokud to nechci dýchat s nimi, musím poodejít, já, osoba starší, dříve příchozí, poněvadž ráno jsem ráda, že se hýbu a ještě nemám sílu se hádat.

V dopravních prostředcích krátká pauza, tam se to nesmí. Ovšem ulice se opět mění v pole válečné. Pospíchám a nemůžu si vybírat, klušu za obrem v nějakých vojensky strakatých kraťasech, a co dělám? Opět vdechuji, poněvadž on bání jak ostravský komín a já ho prostě nepředběhnu, stejně bych si nepomohla, poněvadž ta blondýna vedle něj hulí nemlich tak.

Dneska mám to štěstí, že můžu vyzvednout malého z jeslí. Strašně si to s ním vždycky užívám. Tak copak si dáme? Vybírám pizzerii. Je krásně, sedíme venku.  Je to tak báječné, první vnouče. Mám ho na kolenou, smějeme se, užívám si to.  Už dlouho v rodině nebylo malé dítě a teď najednou tohle sladké nadělení. Jíst s tím naším klukem je skutečná radost, baští o sto šest. Povznesenou náladu mi však okamžitě kazí tři elegantní dámy obědvající u stolku těsně vedle nás.

Totiž, jedna z nich už dojedla.  Náruživá kuřačka zřejmě.  Takže se od svých kolegyň odsune, potáhne, pak ručku s kouřícím vajglem od nich ohleduplně odkloní, jak milé, ovšem nad hlavičku mého chlapečka malého, a to končí veškerá legrace.  Je poledne, jsem při síle, takže než mu na tu malou paličku odklepne popel, ozvu se.

„Madam, dávejte pozor, prosím!“

 „Na co, proboha?  Je to zakázaný? Není!  Tak co!“

No pravda, zakázané to právě není (a mělo by, hernajz!). Madam dojedla, tak co by si nezapálila, že? A že kolem jsou natlačené stolky s ostatními hosty, kteří právě obědvají? Jejich smůla! Klíďo píďo jim to fouknu pod nos, ať  se  klidně po…!

Jsem otrávená. Jako by i to slunce nějak pohaslo.  Bezohlednost, byť povolena zákonem, zůstane bezohledností. Copak jsme už tak zblblí, že na všechno musíme mít pevná pravidla, protože nevíme sami od sebe, co je správné a co ne a co se ve slušné společnosti prostě nedělá, i když to není výslovně zakázáno?  Hladím tu malou hlavičku, jestli tohle někoho nezarazí, pak už nevím.  Chtěli jsme si ještě dát tiramisu, ale radši jdem. Je to povolené, paní nechce obtěžovat spolustolovnice, takže by si klidně to cigáro na nás odklepla.

Vztekle tlačím kočárek a přemýšlím. Jaký je můj politický potenciál? Jsem přece občanka, matka, novopečená babička! Nekuřačka!  Ovšem pouze jeden voličský hlas. Takže nulový.  Proti mně a všem ostatním nekuřákům stojí mocná tabáková lobby, rozhodovat bude rozhádaný parlament. Jakoupak máme asi šanci?