Navrch huj a vespod?

Olympiáda ztratila svou nevinnost, pravilo se v televizním dokumentu o mnichovské Olympiádě roku 1936. Je to hořká pravda, celý svět tehdy zavíral oči před brutálním porušováním všech olympijských zásad. Ale  jak jsme na tom dnes?

Aby bylo jasno, sportovce, ostatně jako všechny lidi, kteří si za něčím jdou, velice obdivuji.  Mně samotné k úplnému sebezničení stačí pouhé dvě hodinky jízdy na kole po středočeských oblých kopečcích a pak zas na dlouho o dalších fyzických aktivitách nechci ani slyšet. Jen s těmi olympiádami mám pořád problém.

Na jedné straně chápu, že lidé, kteří tak tvrdě dřou, chtějí své dovednosti ukázat.  A olympijská medaile je opravdu asi ta nejvyšší meta, jakou mohou dosáhnout. Na druhou stranu se však nemohu zbavit dojmu, že právě sportovci a jejich ctižádost jsou zneužíváni ze všech stran.

Olympijské hry by měly být apolitické. Dobrá zásada, jde přece o výkony na sportovním poli, o nic jiného. Proto také mají sportovci bez výjimky zakázáno byť jen naznačit své smýšlení. Tím však veškerá apolitičnost her končí.

Už výběr pořadatelské země některým bafuňářům olympijského výboru v minulosti poskytl netušené možnosti. Něco se podařilo rozkrýt, mnoho zřejmě ne, vyvolení mají zjevně radost, funkcionáři taktéž a zbytek světa se často šokovaně ptá, jak je tohle vůbec možné? Na odpovědi nedochází, není moci, která by je vymohla. 

Kóma mě však ohrožuje v momentě, kdy vidím natřásajícího se nejvyššího představitele pořádajícího státu na nejvyšší tribuně. Žoviálně shlíží dolů tu parádu. Neboť pochodující delegace, vlajky, zástupy diváků, novináři, kamery, ohňostroje a celebrita největší, planoucí olympijská pochodeň, to vše jeho země zažívá za jeho vlády, na něj se bude vzpomínat a bude se říkat, jo, olympiáda tehdy u nás, to bylo za toho a toho.

A čím chudší země a čím větší problémy, tím je zahajovací slavnost pompéznější. Co na tom, že ty ohromné prostředky by se daly využít rozumněji? Co na tom, že se nesmyslnou výstavbou sportovišť ničí životní prostředí, co na tom, že se leckde dneska po stadionech honí leda vítr a běžecké dráhy zarůstají trávou? Ta sláva za to stojí.  A ovšem pár milionů, které se na spletitých cestách byrokracie někde ztratí…Celá tahle situace mi nápadně připomíná dobu, kdy jsme žili v Ženevě. Občas jsme byli zváni na recepce, zejména při příležitosti státních svátků. Britové, Francouzi, Němci, Skandinávci, zkrátka rozvinuté a bohaté státy se nikdy moc nepředváděly. Sekt, víno a něco jednohubek. Ovšem na recepcích států daleko chudších a řekněme ekonomicky problematičtějších se stoly jenom prohýbaly. (Vrozená slušnost mi brání říci, které to byly, ale jeden za všechny – absolutně nejbohatší tabule prý bývala u severních Korejců, mám z doslechu, tam jsme ze zásady nikdy nešli.)

Ale i ten nejlepší a nejkrásnější svátek jednou skončí. Omedajlovaní i neomedajlovaní borci, komentátoři, bafuňáři, hodnostáři a ostatní hosté se rozjedou do svých domovů.  Začne se uklízet a sčítají se škody. U toho zpravidla už reprezentanti státu nebývají a čísla nikdy nespatří světlo světa.  A když, tak jen v jakési mlhavě neurčité podobě. 

Neznám olympiádu, za niž by stát nezaplatil krvavou cenu.  Snad možná jen Albertville, tam se Francouzům podařilo náklady stlačit na minimum díky vhodnému prostředí a lehkým rozebíratelným bungalovům. I země velmi bohaté a rozvinuté se dodnes potýkají s následky několikadenní slávy.  Byla jsem se podívat na olympijský stadion v Montrealu a je to věru smutný pohled. Stavba je to nádherná, o to nic, ale i když se Kanaďané velmi snaží o nějaké smysluplné využití, je tam bistro, výstavní prostory a nahoře krásná vyhlídka, je na první pohled patrné, že údržba je nad síly i tak bohatého města, jako je Montreal. Nikdy nekončící opravy a debaty, zda by to všechno nebylo lepší srovnat se zemí.  Ovšem i demolice by byla nekřesťansky drahá. Na druhou stranu, výstavba olympijského areálu odčerpala finanční prostředky na opravu klíčového mostu Champlain, jenž je důležitou spojnicí Montrealu s provincií Quebec, a dodnes k ní nedošlo. Tak si to tam jednotlivé vlády přehazují jako horký brambor už řadu let (přesně od roku 1976) a nikdo neví, jak to všechno skončí.

Snad dvě první vlaštovky zvěstující obrodu již přiletěly. Olympiáda v Londýně se mi zdála býti spíše vtipnou než pompézní a v Brazílii prý také při úvodním ceremoniálu brali aspoň trochu ohled na tristní ekonomickou situaci země. Tak všem Brazilcům přeji, aby se vše povedlo, aby si to pěkně užili a aspoň na chvíli zapomněli na starosti, jichž mají a budou mít nemálo. Dále pak všem sportujícím hodně štěstí a žádná zranění (ale to už je pasé, ta zlomená noha byla fuj) a aby se na stupně vítězů nedostal žádný nadopovaný zobač. (Taky pěkné téma).

A bacha na komáry!