Všechno teď bude asi trochu jinak

Vzdávám hold všem prarodičům. I já jsem kdysi patřila k těm, kteří brali jejich pomoc celkem samozřejmě. Dneska v této roli začínám a mám tak trochu pocit hrdinky...

Je léto a já jsem zase přibrala. Asi ta uvolněná atmosféra, všude plno ovoce, víc se popíjí, zápolím s tím každý rok. Na internetu jsem si našla pomoc. Sympatická blondýnka s neskutečně vypracovaným tělem nabízí ve své knize návod na mládí, krásu, spokojenost, zdraví, štěstí a hlavně, hlavně, věčnou štíhlost! Pouhých patnáct minut denně! Kdo by odolal? Já tedy rozhodně ne. Navíc se jmenuje Zuzka Light! Jsem taky Zuzana, ovšem momentálně spíš dost heavy-weighted a už vůbec ne happy!

Knihu jsem okamžitě zakoupila a hned následující ráno podle ní začala cvičit. Pravda, moc mi to nešlo. Na doprovodných fotografiích Zuzka Light předvádí cviky a vypadá přitom tak elegantně! Já jsem však byla šťastná, že se moje vlastní produkce odehrávala beze svědků. Připadala jsem si jak medvědice po hodně hodně dlouhé zimě.  Se supěním připomínajícím horskou lokomotivu jsem se zvedala a zase padala na podložku. Ovšem má nezřízená touha po ladnějších křivkách mě hnala do dalších a dalších opakování.

Následující dny mé nadšení opadávalo úměrně zvyšující se bolesti kloubů a svalů celého těla. Nicméně jsem se pokaždé vypotácela z postele, nazula tenisky a pustila se do dalšího huntování těla podle návodu, nedbajíc zdviženého obočí dcery (je mnohem uvážlivější než já, ovšem i štíhlejší). Až do onoho přelomového dne, kdy jsem slíbila snaše, že si na noc vezmu vnuka k nám, aby si mohla zařídit ještě pár věcí souvisejících s přestěhováním do Čech.

Byla jsem nadšená, že nám ho konečně půjčila domů. Slavnostně jsem se pro něj vypravila, vyzvedla a jeli jsme k nám domů. Copak po chodníku v Praze to ještě šlo. Naopak, bylo fajn se opírat o kočárek a ulevit tak bolavým nohám (zas mě ovšem začaly bolet ruce). První zádrhel nastal na nádraží. Schody nahoru dolu a výtah nikde. Jsme odkázáni na pomoc druhých. S velikým uspokojením musím konstatovat, že jsme nikde nečekali, okamžitě se někdo ochotný našel.  Jenže i tak jsem tíhu kluka pocítila na zmožených kyčlích víc než dost. Kočár jsem vždycky čapla z boku a s pomocí snášela a vynášela, ale největší úsilí mi dělalo neječet bolestí.

Doma jsem se slastně natáhla na gauč. V momentě mě však vyrušil jekot malého. Vystřelila jsem jako blesk. Přivřel si prstík do šuplete v kuchyni, ze kterého právě všechno vyházel. Ani jsem si v té rychlosti neuvědomila, jak mě bolí kostrč.

Za první večer jsem takhle vylítla já, dcera a manžel ještě mnohokrát. Nakonec se nám společnými silami neunavitelného ďáblíka podařilo nakrmit, vykoupat a převléknout do pyžama. Nádherně voňavé, usmívající se batole jsem odhodlaně zanesla do ložnice, zatáhla závěsy a uložila do postele. Sebou jsem doslova práskla hned vedle. Byl božský klid. Kluk ležel jako prkno vedle mě, pravidelně dýchal a já jsem si v nastalém tichu opatrně protahovala rozbolavělé tělo.  No, řekla bych, že jsem získala povědomí o všech kloubech, svalech, šlachách a kdoví o čem ještě, co v těle mám. Pomalu jsem zavírala oči. „Ježíš, ten náš chlapeček je tak hodnej,“ pomyslela jsem si ještě, „já se takhle pěkně zašiju a oni ať tam uklidí ten binec, který po něm zůstal…“

Bleskový výpad do strany mě rázem vzpamatoval. Chlapeček se prosmýkl nečekanou rychlostí kolem mě a už si to metelil ke dveřím. Tak to teda ne, hochu, tohle jsme si nedomluvili! Teď se bude spát! Režim musí bejt!

Chňapla jsem po něm, staré instinkty se probudily. Převalila jsem ho něžně zpět na postel.  „Tytyty, hajat budem, jo?“ spíš prosba než rozkaz nevzbudila absolutně žádnou odezvu, vnouček se na mě culí a mně je rázem jasné, že uklízení, které jsem tak velkoryse přenechala zbytku rodiny, bude proti uspávání procházka růžovým sadem.

Během následujících dvou hodin jsem vážně střídavě uvažovala o přihlášce do Sokola (světlé chvilky), anebo o lázeňském pobytu (chvíle temné). Propagovaných patnáct minut dřiny Zuzky Light jsem suverénně protáhla na celkem desetinásobek. Pravda, cvičení bylo poněkud jednotvárné, vztyk, leh, vztyk, leh, proložené švihem batoletem o lože, méně a méně něžným, nutno podotknout.

Nakonec únava zvítězila a hnědé obrovské oči přestaly kmitat, dýchání se uklidnilo, tělíčko zvláčnělo. Ještě dlouho jsem se neodvažovala ani pohnout, nemohla jsem tomu štěstí uvěřit. Heuréka, fakt usnul! Noc proběhla celkem klidně, dvakrát se vzbudil a jednou vyblinkal džus, který jsem si chytře připravila. Prostě pohoda.

V šest ráno mě vzbudil jásavý hlahol rovnou u ucha. Kluk stojí na posteli, skáče na místě a v mžiku rozsvítí všechny lampy. Pomalu se probírám a smiřuji s faktem, že galeje začínají nanovo. „Hopsy, hopsy, hopsy,“ vřeští malý nelida. „Jo, hopsy, jasně, už jdu!“ jen nevím, jak zvládnout tělo, jež naprosto odmítá poslušnost. Bolest vystřeluje ze všech možných míst až do nejvzdálenějších konců. Po drahné chvíli se mi podaří nějak usebrat a konečně se zvednout do polohy vzpřímené. Jako rozvrzaný robot se sunu do kuchyně.

Zuzko Light, dneska sorry, dneska jedu svoji sadu. Čajíček, kašička. Svlíknout pyžámko, osprchovat, dát nové pleny. To znamená nejméně trojí ohyb ke kolenům, následuje zdvih s břemenem. Se svíjejícím se břemenem. Dopoledne ve znamení domácích prací, proložených náhlým sprintem za neposedou, věčně se ohrožujícím na životě.  Ozvláštněno letmým kluzem po kostkách a vůbec hračkách z hladké umělé hmoty.

Za dopoledne jsem stihla ještě vrcholné číslo. Nesla jsem plný talíř teplé polévky a přehlédla jsem psa, rozloženého u východu z kuchyně. Pádu jsem zabránila naprosto dokonalou holubičkou, obohacenou o speciální polohu levé ruky, nesoucí právě tu polívku. U Zuzky Light to je už hodně pokročilá lekce.

Po výživné polévce následovalo další uspávání, opět poměrně dlouhé a vyčerpávající. Když se mi konečně podařilo celé upocené vymotat z postele, připadala jsem si ne jako horská, ale spíš totálně rozlámaná lokomotiva. Sotva jsem stačila dát byt do trošinku snesitelného stavu, z ložnice se ozvalo táhlé zívnutí a následné povídání spokojeného a odpočatého chlapce. Bože můj!

Do večera jsem ještě stihla přespolní běh s kočárem se psy přes místní luka. Opět chyba nezkušeného prarodiče! Marnotratně jsem utratila poslední zbytky sil jenom proto, že náš milovaný klouček výskal radostí, jak kočárek pěkně drncá přes výmoly. Zuzko Light, běh přes výmoly v knize nemáte, ale vřele doporučuji! Kolínka se po něm pěkně rozehřejou, jsou doslova v jednom ohni!

Po návratu jsem se chtěla zachránit hrou s kostičkami a mluvícím telefonem na zemi, kam jsem se po příchodu bezmocně sesunula. Moje nožičky mě už prostě odmítly nosit. Asi jsem na chvilinku zadřímala, ale dopadlo to celkem dobře, hošíček ukázněně bušil kostičkami do kostiček.

Celý den se nám podařilo přežít bez úrazu, i když to chvílemi spíš byl zázrak. Až poslední půlhodinku, těsně před příchodem rodičů, mi malý utekl do ložnice. Je pravda, že mi trvalo dost dlouho, než jsem se postavila, ale pak jsem vyrazila tak ostře, že za takový start by se nestyděl ani můj idol, Zuzka Light!     

Brouček právě třískl dveřma, až se barák otřásl.  Prudce jsem otevřela, malý darebák stál s rozzářenýma očima přímo proti mně a volal baf, baf! „Baf!“ zařvala jsem legračně (jsem si myslela) a vrhla jsem se na něj! Lekl se, zamotal do povlaku a upadl rovnou na obličej. Rozeřval se na plné kolo a z pusy otevřené dokořán mu kapala krev.

V tom zvonek u dveří. Rodiče! „Jéje,“ pravila matka vyčítavě, „teče mu krev! Chudinka!“

Tak co teď, Zuzko?

PS: Ta chvilka spánku mě přišla draho, nebyly jen kostičky, ale i složitý systém televize ho zaujal,  dodnes nejde.

PSPS: Milá Zuzko, už necvičím, snad až malý ďábel povyroste. Ale dost se bojím, že přijdou další…